Tajemný Enrique Stanko Vráz: Dobrodruh, který se vypravil mezi lidojedy (1)

Enrique Stanko Vráz byl jedním z nejbarvitějších českých cestovatelů. Řadu let žil v Africe, v letech 1892–1893 přešel Jižní Ameriku z Venezuely do Peru. Pak se načas zastavil v Praze, kde nadchl publikum svými vyprávěními z cest, a znovu se vydal do světa. Tentokrát do Asie. Byl cestovatel-samotář a věděl, že na velké objevné výpravy za neznámými zeměmi jen těžko dosáhne bez státní podpory či bohatého mecenáše. Když tedy zamířil na Novou Guineu, rozhodl se, že výpravu do téměř neznámé oblasti Hatamu pojme především jako zoologickou. Její cíl: ježura.

Na ostrov lidojedů

Na novoguinejskou výpravu vyjel Vráz v říjnu 1896 ze Singapuru. Přes Jávu, Bali a teprve nedávno zpacifikovaný Lombok dorazil na jižní Celebes. Tam se však zdržel jen krátce a hned další lodí se přesunul do Ambonu, hlavní nizozemské stanice na ostrovech koření – Molukách. Po pěti dnech zajel na ostrov Ternate, kde sídlil nizozemský rezident, který měl na starosti i formální správu západní části Nové Guineje. „Dostalo se mi od sekretáře ternatského dovolení ku šestiměsíční (jen!) cestě a pobytu v severozápadní N. Guinei“, stěžoval si pak Vráz – ačkoli si byl vědom, že na delší výzkumy stejně nemá finanční prostředky.

K druhému největšímu ostrovu světa dovezl českého dobrodruha nizozemský parník, který se během roku opakovaně vracel k novoguinejskému pobřeží. Demonstroval tak, která evropská velmoc je tu pánem, i když hlavně na mapě. Ve vnitrozemí totiž plynul život stejně jako před staletími. „Dne 5. [listopadu] hned za svítání spatřil jsem pln nadšení poprvé předostroví novoguinejské, ostrovy Batatu a Tameu a ostrůvky jeffamské, a byl tedy v pátém pásmě svých světových cest, v oblasti australské,“ napsal světoběžník.

Za základnu svých novoguinejských výzkumů Vráz zvolil Doré (dnešní Manokwari) na severozápadním poloostrově Vogelkop, kde byla kromě mnoha domorodců malá evropská misie. Zde strávil téměř celý listopad, teprve na konci měsíce začal podnikat menší cesty do nedalekého pohoří Arfak.

V hloubi Nové Guineje

Zatím vyslal posly k náčelníku kmene Hatamů, žijícímu dále ve vnitrozemí, který chtěl navštívit a prozkoumat. Ačkoliv to sám nečekal, dne 11. prosince 1896 přišel hatamský náčelník přímo k němu, „v průvodu více než 70 osob obého pohlaví, nepočítaje děti, které s sebou matky vzaly, se psy a vepříky“. S nimi se Vráz odebral do hor, doprovázen ještě šesti Indonésany ze své družiny, ale žádným dalším bělochem, možná záměrně.

Podél řeky Andaj, do Arfackých hor a podél řeky Meni – tak Vráz popisoval svou cestu. Jenže měl ale čím dál větší problémy s domorodci, kteří ho doprovázeli: „Byl ohromný lijavec, takže odpočinek byl velice vábný, ale nedošel jsem oddechu, neboť uondané Papuánce popudil proti mně zlotřilý syn koránův Najk, i zdvihli proti mně zjevnou vzpouru.“ Podle Vrázova vyprávění od ní domorodce odstrašila náhoda, když následující noci oblast postihlo poměrně silné, i když nikoliv ničivé zemětřesení.

Nepřátelští domorodci

V oblasti Hatamu, několik dní cesty od pobřeží, byl Vráz podle svých slov prvním Evropanem. Nad táborem, který zde zřídil, také vztyčil červenou vlajku s bílým lvem. V článku pro Sborník České společnosti zeměvědné oblast důkladně popsal včetně výčtu všech osad. Nepřízeň domorodců ho provázela i nadále, přesto dosáhl jistých úspěchů. „Z Velkého Hatamu postoupil jsem dalších 20 km do nitrozemí směrem jihozápadním a pak jižním. Třetí s morejským Hatamem rovnoběžné západojihozápadní pásmo horské pojmenoval jsem (totiž navrhuji pojmenovati) Beccariovým, jiné samostatné, hlubokým údolím oddělené pásmo, jež vybíhá s počátku na jih »pásmem Smetanovým«.“ Prý po svém nejmilejším tvůrci české hudby. Snažil se také fotografovat domorodce a místní přírodní krásy, setkal se však jen s malým porozuměním.

Chtěl pokračovat dál ke kmeni Manikioňanů. Jeho zástupci k němu přišli až do Hatamu, ale za žádnou cenu nemohl pro další cestu sehnat nosiče. „Monsren Vraz, záhadný bílý muž, se jim [Manikioňanům] zamlouvá. Vráz v duchu jásá a připravuje se kvapně na cestu. Zapomněl na Najka! Než si sbalí věci, přátelští Manikioňani jsou pryč. Hatamští je zahnali!“ Ano, další z nešťastných příhod, které Vrázovi zkomplikovaly cestu.

Jak pokračovala Vrázova výprava? Čtěte v neděli 20. 8.!