Ta a žádná jiná: František Ferdinand d'Este si svou lásku vyvzdoroval

Sňatek Žofie Chotkové a arcivévody Františka Ferdinanda d´Este se konal 1. července 1900 na zámku v Zákupech a znamenal začátek mimořádně harmonického manželství. Příběh lásky, která musela čelit tolika překážkám, však skončil v Sarajevu rukou mladého gymnazisty Gavrilo Principa. 

Svatba, nebo klášter

Kdy a kde se ti dva vlastně potkali? Tápou i historikové. Prý to bylo v Praze, snad už v době arcivévodovy vojenské služby, tedy někdy v letech 1888 až 1890. Stýkal se tu s představiteli české aristokracie a k té patřila i Žofie Chotková (1868–1914).  S určitostí se ale ví, že se setkali v září 1894 na tanečním večeru v paláci českého místodržitelství. A tam to pořádně zajiskřilo! František Ferdinand d´Este (1863–1914) se poprvé v životě vážně zamiloval. Jako studentík…

Ona byla vysoká, štíhlá, pohledná dáma. V roce 1894 jí bylo šestadvacet. Skoro se chce říct, že byla tak trochu „po záruce“. Moc velké vyhlídky neměla. Chotkové se počítali mezi váženou českou šlechtu, česky ale doma nemluvili. Žofiin otec hrabě Bohuslav Chotek, někdejší místodržitel Království českého a významný diplomat, býval vyslancem v Madridu, Bruselu a Drážďanech. Rodokmen sice sahal do 14. století, ale co naplat, rozvětvená rodina moc majetku neměla. Pro sedm hraběcích dcer přicházel v úvahu výhodný sňatek nebo klášter. Je tedy jasné, že pro Žofii představoval František obrovské terno. Věděla to! 

První léta tajné lásky

Jenže podle přísných habsburských regulí se Žofie nemohla stát ženou následníka trůnu a budoucí císařovnou. Proč? Nepocházela z panovnické rodiny. Vztah by se pokládal za nerovnorodý, morganatický. Proto jej také tajili. K setkávání a kradmým polibkům nedocházelo tak často, jak by si přáli. Korespondovali však opravdu čile. František byl totiž kvůli zděděné tuberkulóze jednou nohou v hrobě a tak musel jezdívat na léčebné pobyty do jihotyrolského Merana. Vykonal i badatelsko-ozdravnou cestu kolem světa. Jen Žofiiny dojemné dopisy ho držely při životě a zaháněly jeho silné deprese!

Psal se rok 1898. Žofie už nějakou dobu pobývala v Bratislavě coby dvorní dáma u arcivévodkyně Isabely, manželky habsburského arcivévody Fridricha. Do Vídně to bylo kousek. Existují domněnky, že jí „Franci“, jak mu říkala, toto zaměstnání u svých příbuzných zprostředkoval. Ať už byla pravda jakákoliv, Franci býval v bratislavském Grassalkovičově paláci pečený vařený. A paní domu se mylně domnívala, že důvodem návštěv je nejstarší dcera Kristina. Ctižádostivá mamá se už viděla jako tchyně budoucího panovníka… V té době byl arcivévoda, po smrti svého otce a císařova mladšího bratra, oficiálním následníkem trůnu.

Aféra s hodinkami

Při jedné z návštěv si František při tenise odložil v koupelně své hodinky s dvojitým pláštěm. A zapomněl na ně. Arcivévodkyně otevřela víčko a… Skvěla se tam podobizna Žofie! Isabella na hodinu Žofii propustila a ještě to jela do Vídně k císaři patřičně rozmáznout. Jenže František se zachoval jako čestný muž a šlechtic. A to bylo vlastně pro Žofii veliké štěstí. Kdo ví, jak dlouho by ještě s Francim museli lásku skrývat. Ten ale císaři nekompromisně sdělil, že Žofie je jeho nevěsta, a žádal ho o svolení k sňatku. U císaře tvrdě narazil. „Absolutně vyloučeno!“ Dostal na rozmyšlenou osm dní, poté celý rok. Tak nějak se to aspoň líčí.

Bylo to tak skutečně?

Historka se nejspíš opravdu odehrála, nedá se prý ale časově zařadit a dost možná si ji pamětníci časem romanticky přibarvili. Někteří historikové či literáti se domnívají, že po „provalení“ vztahu ještě Žofie nějakou dobu u Isabely zůstala. Měla potichu odejít ze „zdravotních důvodů“.

Arcivévodkyni se však rozplynul její sen… Zuřila, že následník takto tahal za nos celou její rodinu, zvláště její dcery na vdávání. „To je odměna za naši dobrotu!“ šílela. Když pak František odjel s Žofií na prázdninový výlet, takovou drzost už nevydržela a vyžádala si audienci u císaře. Ten zůstával poměrně v klidu. Takových aférek bylo…

Pro jistotu ale sám pozval synovce na kobereček. A nevěřil svým uším – on se chce s Chotkovou oženit! Císař opravdu nesouhlasil a dal synovci roční lhůtu na rozmyšlenou. Že by si skoro sedmdesátiletý císař vzpomněl na své nešťastné manželství či synovu katastrofu?

Příměří bylo jen zdánlivé… Okamžitě nastala obrovská masáž ze všech stran. Ale vše marno. Následník se nechtěl vzdát ani následnictví, ani Žofie. Bojoval za svou lásku jako lev a Žofie zas neměla v plánu stát se abatyší. Po roce císař s těžkým srdcem sňatek povolil. František Ferdinand totiž dokonce hrozil sebevraždou. To nemohl stařičký mocnář riskovat!

Potupná renunciace

František se však musel pro svou ženu vzdát nároků na všechna práva a tituly. Žofie se nikdy nemohla stát císařovnou a děti z tohoto manželství neměly mít dědická práva a ani nemohly nosit jméno Habsburk. Potupné podmínky tzv. renunciace musel František Ferdinand odpřísáhnout a podepsat veřejně před celým habsburským dvorem 28. června 1900 v pravé poledne na velkém shromáždění v Hofburgu.

Bylo to obrovské divadlo a František se při své cholerické povaze musel dost přetvařovat. Ale co by neudělal pro milovanou Žofii. Jenže 28. červen se mu v budoucnu měl stát osudným ještě jednou. 

Svatbu na svém vdovském sídle v Zákupech zorganizovala Františkova nevlastní matka Marie Terezie. Tato mimořádná žena, jen o osm let starší než František, ho milovala jako vlastní dítě. Prý právě její přímluvy nakonec císaře, který si jí nesmírně vážil, obměkčily. Z habsburského rodu se svatby účastnila jen ona a dvě Františkovy nevlastní sestry. Císař ani nikdo další nedorazil. Poslal však novomanželům gratulaci a Žofii darem drahý šperk. Vzápětí pak dorazil ještě telegram se sdělením, že povyšuje hraběnku na kněžnu z Hohenbergu. Toto jméno vymyslel a používal František, když cestoval inkognito. Netušil, jakou roli sehraje v jeho budoucím životě a životě jeho dětí.

Čtrnáct let trvající idylka

Vyvzdorované manželství bylo mimořádně šťastné a v krátkém sledu se v něm narodily tři krásné děti. Po nejstarší Žofii (1901–1990) dva synové Max (1902–1962) a Ernst (1904–1954). Žofie i František byli skvělými rodiči. Trávili s dětmi veškerý volný čas, i když František obecně děti nesnášel. Ty své ovšem nesmírně miloval a dokázal si s nimi hrát celé hodiny. Říkalo se, že jsou to nejlépe vychované „habsburské děti“. Žofie to zkrátka s manželem uměla. Plnil jí i dětem jakékoliv přání. Chovala se k němu tak diplomaticky, že si ani neuvědomoval, že je pod pantoflem. On, druhý muž říše! Sídlem jejich lásky se stalo Konopiště, které František nákladným způsobem přebudoval. Plánoval z něj v budoucnu učinit vedlejší císařskou rezidenci.

TIP: V předvečer války: Co následovalo po smrti Františka Ferdinanda d'Este?

Přes krásný vztah s Francim si Žofie užila neustálého pokořování a urážek víc než dost. Její postavení u dvora se příliš nezlepšilo. Nemohla vedle manžela sedět u slavnostní tabule ani v divadle, nesměla ho oficiálně doprovázet. Společnost proto oba téměř nevyhledávali, své štěstí si užívali doma. S dětmi. O několik let později sice císař udělil Žofii titul vévodkyně, ale víc udělat nemohl. Nebo spíše nechtěl? 

Manželské štěstí bohužel skončilo v Sarajevu 28. června 1914 dvěma osudnými výstřely mladistvého srbského studenta. Bez míření smrtelně zranil arcivévodu i vévodkyni. Přesně čtrnáct let od potupné renunciace!