Svítání nad Bagdádem: Irácká metropole zažívá poválečnou renesanci

Blíží se čtvrteční půlnoc a silnice Bagdádu jsou ucpané: Někteří se vracejí domů z rodinné večeře nebo z posezení s přáteli. Jiní naopak teprve vyrážejí na tah a noc pro ně začíná. V nově otevřeném klubu Ibrahim Basha se zábava rozjíždí. Syrská zpěvačka s blond vlasy až do pasu a v růžových botách na vysokých podpatcích zpívá arabské hity. Doprovází ji talentovaný irácký muzikant, který střídá saxofon, piano a tradiční nástroj zvaný úd. Jakmile přijdou na řadu staré irácké hity, převážně mužské osazenstvo stolů, které se prohýbají pod láhvemi whisky, vstává a vrhá se do víru tance dabka, k němuž patří i dupání do rytmu. 

Bagdádské obrození

Ani nejoptimističtější obyvatelé města, které nesčetněkrát skončilo na kolenou, už nedoufali v lepší zítřky. Patnáct let poté, co do Iráku vpadly Spojené státy a uvrhly zemi do kolotoče neklidu a válek, však Bagdád prožívá renesanci. Nepokoje stále bublají pod povrchem a některé problémy zůstávají velmi zřejmé: Iráčané například nadále kritizují své politické vůdce, kteří nedokážou zajistit stabilní dodávky vody či elektřiny. 

Snad poprvé za svůj život však současní obyvatelé Bagdádu bydlí ve městě, které se nezmítá ve spárech válečného konfliktu. Občas se sice zástavbou ozvou exploze a policisté také řeší rostoucí vlnu únosů. Nicméně nekončící noční můra způsobená sebevražednými atentátníky Islámského státu pozvolna odezněla poté, co se teroristickou organizaci podařilo porazit (viz Vzestup a pád Islámského státu). 

Chceme se hlavně bavit

Kavárny, kluby a bary rostou ve městě jako houby po dešti. Vznikají nová nákupní centra, v tamních kinosálech se promítají světové novinky, a na některých střechách honosné zástavby se dokonce nacházejí přistávací plošiny pro helikoptéry. Podél řeky Tigris se otevřely nové restaurace, herci excelují na prknech divadel, v kavárnách vystupují komici. V pátek večer prezentují spisovatelé a malíři svá díla v zahradách podél ulice Mutanabbi, která nese jméno básníka žijícího v 10. století – tedy v době, kdy byl Bagdád centrem civilizovaného světa. 

Podle Iráčanů čeká město ještě dlouhá cesta, než se přiblíží své někdejší slávě. Obecně se však shodují, že za posledních čtyřicet let – tj. od nástupu Saddáma Husajna, který zemi přivedl do mnoha zničujících válek – nebyl Bagdád nikdy uvolněnější, živější a zábavnější. „Iráčané si uvědomili, že se v životě chtějí hlavně bavit,“ vysvětluje divadelní ředitel Alaa Kahtan u stolku v kavárně Coffee and Book, jež se stala místním centrem pro mladé spisovatele. 

Umírněná milice

Ztichlé bombové útoky nejsou jediným důvodem, proč se podle Kahtana do ulic vrací život. Za renesanci mohou také šíitské milice a jejich přidružené politické strany, které pronikly do popředí na sklonku americké invaze v roce 2003 a v současnosti jsou nejmocnější v historii. Ve volbách vyhrály na plné čáře a aktuálně se chystají zhostit významné role v nově sestavené vládě.  

Navíc se už nevměšují do životů běžných lidí, čímž si kdysi zkoušely získat autoritu: Ženy například nutily zakrývat si na veřejnosti vlasy a bombovými útoky ničily obchody s alkoholem. Snaha zakázat alkohol, která silně rezonovala mezi šíitskými nábožensko-politickými stranami, byla nyní smetena ze stolu. „Milice se přestala zabývat podružnostmi a směřuje k větším cílům. Je jedno, co máte na sobě nebo jestli pijete alkohol,“ vysvětluje Kahtan. „V divadle si proto přijdu mnohem svobodnější. Nemám strach věnovat se své vášni a můžu například zcela beze strachu obejmout přítelkyni na ulici.“

Poučit se z tragédií

Během vyprávění si Kahtan vzpomněl na jednu divadelní hru, v níž spoře oděná žena s nikábem (závojem zakrývajícím celý obličej kromě očí) tančí okolo tyče. Kvůli kontroverznímu výjevu, který na první pohled uráží islám, ho povolali před vládní komisi a navštívili jej také členové milice. Dřív by podobná situace zřejmě skončila špatně. V novém Bagdádu však stačilo Kahtanovo vysvětlení, že se pomocí hry snaží poukázat na problém, kdy jsou ženy vnímány spíš jako věci než lidské bytosti – a případ tím skončil. 

Podle spisovatele Ahmeda Saadawiho není vůbec jisté, že současné uvolnění přetrvá. Vyjádřil se tak v kavárně, kde zrovna řešil obálku pro nové vydání své knihy Frankenstein v Bagdádu: Její děj se odehrává na vrcholu sektářského zabíjení před deseti lety a autor za ni získal nominaci na literární cenu Man Booker International Prize. „Politici tohle všechno mohou zvrátit, jako už dřív,“ vysvětluje. „Nezbývá než doufat, že se ze všech minulých tragédií poučili.“ 

Zábava bez žen

Za obrozením podle něj stojí především lidé a jejich neutuchající elán. Rozšíření sektářství po invazi v roce 2003 – kdy se sunnité a šíité uchýlili ke svým náboženským kořenům a rozhodli se zlikvidovat navzájem – považuje za ojedinělý stav. Teď už v jeho očích Iráčané zase začínají být sami sebou. „Neseme si v sobě něco jako dědictví z dávno minulých dob,“ objasňuje a dodává, že právě v jeho zemi se podle historiků zhruba před sedmi tisíci lety zrodila pálenka: „Zábava tvoří nedílnou součást irácké kultury. Nejsme kdovíjak duchovní – chceme se hlavně bavit.“ 

Ne každá kultura je však na úrovni. Ulice Abu Nawas se táhne podél Tigridu a její jméno odkazuje k oblíbenému dekadentnímu iráckému básníkovi z 8. století. V klubech, které tam vznikly, se provozuje zábava určená výhradně pro muže: Pánové platí horentní sumy, aby mohli v doprovodu hostesek pít, zatímco zákaznice z řad něžného pohlaví dovnitř nesmějí. 

Vznešená prostituce

Jeden exkluzivnější podnik nedávno znovu otevřel svůj bar na střeše hotelu Palestine. Kdysi se jednalo o oblíbené místo vyznavačů ba’athismu, v němž se mísil arabský socialismus, nacionalismus a občas také komunismus. Dnes se v podniku zdržuje irácká smetánka: Zákazník může zaplatit v přepočtu něco přes dva tisíce korun za láhev whisky a pak si z přítomných dam vybrat společnici na zbytek večera. 

Lékař posedávající s pivem v jednom z polstrovaných boxů přiznává, že se mu sem zpočátku nechtělo. Pak ovšem dodává, že ve městě momentálně neexistuje moc lepších míst, kam zajít na drink. „Není to jako u vás na Západě, kde si může jít muž se ženou někam sednout, popít a relaxovat,“ vysvětluje a odmítá sdělit své jméno, aby ho s barem nespojovali. „Tohle místo je velmi levné. Myslím ‚morálně levné‘. V podstatě tu provozují prostituci.“  

Dámy na tahu

Společenské uvolnění však prospívá i ženám: Ačkoliv byla většina návštěvníků zmíněného klubu Ibrahim Basha pánská, našel se tam také pár ve středních letech, který si vychutnával vodní dýmku, či rodina s dětmi. V dražší restauraci Shawarma bavil irácký zpěvák oné noci naopak převážně dámy – některé měly nikáby, jiné nikoliv. Často seděly ve velké skupině, podupávaly si do rytmu a všelijak se vrtěly. Tvářily se přitom, jako by chtěly vyskočit ze židlí a vrhnout se do tance. Ani jedna to ovšem neudělala. 

Většina Iráčanů nepije, a z kaváren se tak stala jakási společenská centra, kde se mohou ženy a muži volně setkávat. Ještě před pár lety byly přitom ulice natolik nebezpečné, že rodiče svým dcerám zakazovali vycházet ven o samotě, jak vzpomíná 24letá Mariam Sultanová. Vystudovala lékařskou chemii a pracuje v laboratoři. Do kavárny Faisaliyah přišla se skupinou dalších dívek, a začlenily se tak do smíšeného publika, které tam vyhledává komediální večery či koncerty rockových kapel. „Lidé jsou teď ve svých postojích mnohem svobodnější,“ dodává. 

Pozor, policie!

Pro ty, kdo nemají peníze na kavárny a bary, se stal významným společenským místem most Jadriyah a jeho okolí. Lidé k němu obvykle přijíždějí v autech s pár plechovkami piva, poté si pouštějí hudbu z rádia a občas tancují. Most je díky svěžímu vzduchu, který se drží nad hladinou Tigridu, nejchladnějším místem v Bagdádu. V létě tam proto jezdí i rodiny, aby na chvíli unikly teplotám, jež ani v noci neklesají pod 35 °C. „Doma je moc horko, tak jsme si sem přijeli odpočinout,“ vypráví Imad Salman. Na místo vyrazil se ženou a třemi dětmi. Tou dobou už se čtvrteční noc přehoupla do pátečního rána – byly dvě hodiny po dvanácté. 

V polovině července však začala policie potírat pití alkoholu na veřejnosti a most představoval jednoznačný terč. Zatímco Salman mluvil, přijela hlídka a z davu se ozvalo: „Utíkejte, jsou tady policajti!“ V tu chvíli všichni naskočili do aut a odjeli. Za půl hodiny byli sice zpět, ale muži zákona také – a situace se opakovala…