Jízda, z níž tají dech: Historie nejslavnějších horských drah doma i ve světě
Baví vás dobrodružství, při kterém vře krev v žilách, dech se tají a žaludek má člověk až v krku? Paráda! Vydejte se na výlet do nebezpečné minulosti horských drah. Víte, že ta oficiálně první vznikla díky těžbě uhlí? Ostatně, i nejstarší horská dráha u nás vznikla v Ostravě
Pojďme se na úvod podívat, jak vlastně horská dráha funguje. Jde o speciální železniční systém, který se skládá z kolejí a otevřených vozíků. Ty nemají pohon, pomocí lana nebo řetězů se vytlačí na první vrcholek dráhy a pustí dolů. Jízda je pak otázkou gravitace a setrvačnosti. Koleje stoupají nahoru, klesají dolů, zatáčejí, překrývají se a tvoří dokonce spirály a smyčky (tak zvané loopy). K tomu přidejme, že si to vozíky ženou až 200kilometrovou rychlostí... A kde se křičelo strachem i nadšením poprvé?
První vlaštovky
Přesuňme se o 400 let zpátky v čase až do dalekého Ruska. Proč právě tam? Rusové totiž v zimě stavěli tak zvané ledové hory – dřevěné, asi 20 metrů vysoké konstrukce pokryté vrstvou sněhu a ledu. Z nich se klouzali na saních či v proutěných koších. A to rychlostí až 80 km/h! Na konci dráhy brzdily sáňkaře pytle s pískem. Ledové hory si oblíbila i carevna Kateřina Veliká, která nechala jednu vybudovat v roce 1784 v Petrohradě. Nejezdilo se po ní na saních, ale v malých vozících s kolečky, tudíž byla použitelná po celý rok.
Vzhůru nohama
Ruskou vynalézovat však trumfla ta francouzská. V Paříži v roce 1817 postavili skvostnou dráhu. Šlo o věž, ze které se dalo jet dolů hned dvěma směry. Jezdilo se ve vozících, které na kolejích držely pomocí drážek. Odborníci se dodnes přou, jestli mají za první moderní dráhu označit tu ruskou, nebo francouzskou. Ať tak či tak, o jednom francouzském prvenství není pochyb. Právě oni vyzkoušeli v roce 1846 první smyčku (loop), díky které si cestující užili jízdu hlavou dolů!
Otec horské dráhy
Otce horské dráhy bychom ale našli v USA. Je za něj považován LaMarcus Thompson, který si nechal patentovat asi 30 vynálezů spojených s horskými drahami. Svou dřevěnou dráhu Switchback Railway na Coney Islandu v New Yorku představil nadšené veřejnosti v roce 1884. Inspiroval se v uhelném dole Mauch Chunk v Penysylvánii, kde existovala 14 kilometrů dlouhá dráha na převoz uhlí. Trať byla strmá a mezi lidmi se rozkřiklo, že jízda po ní je velkým zážitkem. Důlní společnost ji proto otevřela i pro veřejnost.
Děsivý léčivý zážitek
Horské dráhy se staly na začátku 20. století velmi oblíbené. Bývaly obvykle (stejně jako dnes) součástí zábavních parků – lunaparků. Asi nejznámějším lunaparkem 1. poloviny 20. století byl ten na Coney Islandu. Od roku 1927 byla totiž jeho součástí dřevěná dráha Cyclone. První dráha, která měřila víc než 100 stop (asi 30 metrů).
K popularitě jí v roce 1948 pomohl i horník jménem Emilio Franco. Ten o několik let dříve oněměl. Říká se, že až jízda na Cyclonu ho přinutila znovu promluvit. No, promluvit, spíš řval děsem! A při vystupování bledý k smrti zablekotal: „Je mi zle.“ Když si uvědomil, že mluví, na místě omdlel!
Ocelová monstra
První horské dráhy byly dřevěné. Teprve v roce 1959 přišli konstruktéři z Disneylandu s nápadem použít ocel a postavili ocelovou dráhu vedoucí vnitřkem uměle vytvořené hory Matterhorn. Ocel se ohýbá lépe než dřevo a je proto možné vytvořit nejrůznější vývrtky, loopy, nebo docílit takového sklonu trati, který je blízký volnému pádu.
Matějská pouť
Také v Česku je jedna ocelová horská dráha. Nachází se na pražském Výstavišti a jmenuje se příznačně Cyklon. Byla postavená v roce 1973, je vysoká 13 metrů a její maximální rychlost je 46 km/h.
Přitom první československá horská dráha bývala v Ostravě. Jmenovala se Tivoli a stála na haldě uhelného odpadu na Černé louce. Byla prý velmi oblíbená, přestože lidé byli celí špinaví od sazí. Zanikla někdy v polovině minulého století. Haldu, na které stála, totiž rozebrali – dnes je na Černé louce ostravské výstaviště.
