Svědkyně v srdci Paříže: Chátrající katedrálu zachránil román Victora Huga
Chátrající katedrálu Notre-Dame zachránil román Victora Huga. Příběh hrbáče Quasimoda se dotkl srdcí čtenářů.
Základní kámen pařížské katedrály byl položen v roce 1163 zásluhou městského biskupa Maurice de Sullyho. Ten se s podporou Ludvíka VII. rozhodl spojit dvojici bazilik Sainte-Étienne a Notre-Dame stojících těsně vedle sebe, realizace smělého plánu se však nedožil ani on, ani celé generace jeho následovníků. Velkolepý projekt se dočkal dokončení až v roce 1345 a během následujících staletí se „naše dáma“ stala svědkyní řady událostí, jež hýbaly nejen francouzskými dějinami.
De Sully stihl ještě před svou smrtí v roce 1196 pokřtít v katedrále králova novorozeného syna Filipa, který se následně zapsal do učebnic coby sjednotitel státu. Jeho vnuk Ludvík IX., později prohlášený za svatého, tam nechal uložit jednu z nejvýznamnějších křesťanských relikvií – Kristovu trnovou korunu.
Papežské schizma
Na počátku 14. století se v chrámu shromáždili zástupci církve, šlechticů a měšťanů s cílem podpořit právě Ludvíka IX. v boji proti papeži Bonifáci VIII. Jádrem sporu nebylo nic menšího než řešení otázky, zda je světská moc nadřazená té duchovní. Z diplomatické války nakonec vzešel vítězně panovník, zatímco papežský úřad čekala revoluce v podobě schizmatu: Katolická církev se rozdělila na západní a východní větev, přičemž každá měla vlastní hlavu.
Důstojné prostory katedrály posloužily coby kulisa pro nespočet významných ceremonií. V srpnu 1572 tam například katolická princezna Markéta z Valois pojala za manžela Jindřicha Navarrského, zástupce protestantského tábora. Sňatek měl ukončit krvavou sérii náboženských válek, kýžený mír však nenastal. Sotva mše začala, jali se protestanští velmožové ostentativně procházet po chóru i v postranní lodi. Během svatebních oslav pak došlo nejdřív k pokusu o atentát na protestantského předáka Gasparda de Colignyho a jen o několik dní později, v noci na 24. srpna, uspořádali katolíci hugenotům krvavou lázeň, jež vešla do dějin jako bartolomějská noc.
Jindřich Navarrský se nicméně na trůnu udržel, čímž započala několik staletí trvající éra vlády rodu Bourbonů. V Notre-Dame byl pokřtěn „král slunce“ Ludvík XIV. a mnohokrát se tam sloužila mše za úspěch v bitvách, v jejichž důsledku se Francie stávala nejsilnější z evropských mocností. Následně se v katedrále vystavovaly trofeje, zejména dobyté prapory: Po vítězství u Fleurus nad koalicí evropských států roku 1690 jich maršál de Luxembourg poslal do chrámu tolik, že se všechny ani nedaly vyvěsit.
Chrám rozumu
Léta slávy ovšem netrvala věčně. Po vypuknutí Francouzské revoluce, s nástupem jakobínského teroru a vlády pařížské Komuny přišel v srpnu 1793 dekret nařizující katedrálu zbourat. Než jej vláda stihla zrušit, srazil zfanatizovaný dav hlavy sochám biblických králů v průčelí – ve své nevědomosti je pokládal za francouzské panovníky, tedy nenáviděné utlačovatele.
V listopadu téhož roku bylo z rozhodnutí Konventu zrušeno křesťanské náboženství a z Notre-Dame se stal tzv. chrám rozumu. Zpodobení Panny Marie vystřídala socha Svobody, sanktusová věž byla stržena, interiér poničen, řadu vitráží nahradilo čiré sklo a většinu zvonů revolucionáři roztavili. Teprve když Napoleon Bonaparte v srpnu 1802 vyhlásil obnovu vyznání a narovnání vztahu republiky s Římem, dveře svatostánku se opět otevřely věřícím.
Svržení monarchie přineslo nové pořádky. K reliktům původního státního uspořádání patřily i slavnostní korunovace konané v Remeši, ale pro Napoleonovo uvedení do úřadu posloužila právě pařížská katedrála. Nacházela se ovšem v tristním stavu, proto se interiéry narychlo upravily a největší škody se zakryly drahými látkami či klasicistními dekoracemi. Druhého prosince 1804 chrám zaplnili hodnostáři, maršálové a členové císařské rodiny, načež si Napoleon před zraky papeže Pia VII. sám vložil na hlavu korunu a poté korunoval i svou choť Josefínu.
Hrbatý zachránce
Katedrála nadále chátrala, ale její osud změnila poměrně nečekaná událost – vydání románu Chrám matky Boží v Paříži. Victor Hugo zasadil jeho děj do roku 1482 a s obdivuhodnou erudicí vykreslil středověký význam svatostánku. V období romantismu se postava zamilovaného zvoníka stala nesmírně populární a slavný hrbáč Quasimodo záhy vyvolal obrovskou vlnu zájmu o katedrálu narušenou zubem času i lidským přičiněním.
TIP: Návrhy na rekonstrukci katedrály Notre-Dame vyvolaly zděšení. Jaký osud ji čeká?
Do boje o záchranu národního pokladu se vložil například generální inspektor historických památek a spisovatel Prosper Mérimée, jenž prosadil rozsáhlý program rekonstrukce. Pod vedením Eugèna Viollet-le-Duca a Jeana-Baptista Lassuse tak roku 1844 započaly práce na obnově a trvaly dvacet let, během nichž přibyly například chrliče v podobě ďáblů či nová sanktusová věž.
V moderní historii se stal Notre-Dame místem posledního rozloučení s řadou prezidentů, od Adolpha Thierse přes Charlese de Gaulla až po Françoise Mitteranda. Interiéry katedrály projde třináct milionů turistů ročně, což z ní dělá nejnavštěvovanější památku Paříže.
Poklad pod podlahou
Ačkoliv už byly o katedrále Notre-Dame napsány stovky knih, v jejích více než osm set let dlouhých dějinách stále zeje řada bílých míst. Když například archeologové asistující při rekonstrukci prováděli před instalací lešení preventivní výkopové práce, pod podlahou starou až 850 let zcela nečekaně narazili na několik cenných artefaktů – včetně dvou olověných sarkofágů předběžně datovaných do 14. století. Kamera zavedená dovnitř odhalila, že se v nich nacházejí tělesné ostatky; daný způsob pohřbívání byl přitom ve středověku extrémně vzácný.
Navíc nešlo o jediný poklad objevený pod pařížským chrámem: Odborníci tam nalezli mimo jiné kamennou podobiznu hlavy Ježíše Krista či pozůstatky středověkých hradeb.
