Svatovítská neděle v Sarajevu: Atentát na Františka Ferdinanda d’Este (1)

Je známou skutečností, že dle tehdy platného dvorského protokolu nebyl sňatek hraběnky Žofie Chotkové s arcivévodou a následníkem rakousko-uherského trůnu Františkem Ferdinandem, jenž směl pojmout za ženu jen příslušnici panovnické dynastie, považován za rovnorodý. Proto ani jejich děti nepatřily do dynastie Habsburků, neměly nárok na císařský trůn a vévodkyni bylo dokonce zapovězeno vystupovat při oficiálních příležitostech veřejně po boku svého muže. Tento zdánlivě nedůležitý detail však definoval dramatické následky sarajevského atentátu více, než se může na první pohled zdát.

Hraběnka na druhé koleji 

Vévodkyně zažívala v souvislosti se svým „nízkým“ původem  od císařského dvora celou řadu ústrků, a tak se v létě 1914 rozhodla využít právo na pocty, které musely být dle platných vojenských řádů prokazovány choti každého generála. K nim mimo jiné patřil i nárok na společné cestování v kočáře či automobilu. Letní sarajevská neděle 28. června 1914, vyhrazená pro slavnostní jízdu městem, tak měla být dnem Žofiina vzdoru a velkého osobního triumfu.

Na svátek svatého Víta (srbsky Vidovdan) připadá výročí potupné porážky Srbů Turky na Kosově poli roku 1389. Podivuhodnou ironií osudu se jednalo také o 14. jubileum svatby následnického páru. Na Vidovdan v roce 1914 netrpělivě čekalo také sedm rozhněvaných mužů: Muhamed Mehmedbašić, Nedeljko Čabrinović, Trifun Grabež, Vaso Čubrilović, Cvjetko Popović, Danilo Ilić a konečně Gavrilo Princip. V Srbsku vyškolení a vyzbrojení atentátníci měli předem vytipovaná místa podél předem známé cesty následníka trůnu ulicemi města. 

Prostor pro konspirační teorie?

Důrazné varování před následníkovou cestou do Bosny přišlo už 5. června 1914, kdy srbský diplomatický zástupce v Rakousku Jovan Jovanović referoval o možnosti atentátu říšskému ministru financí a civilnímu guvernérovi Bosny a Hercegoviny Leonovi Bilińskému. Ten však této výstrahy nedbal, snad v obavě z možných konfliktů se svým vojenským protějškem polním zbrojmistrem Oskarem Potiorkem, který hrdě prohlašoval, že má situaci v zemi zcela pod kontrolou.

Nakonec tak došlo na slova sarajevského vládního komisaře a policejního velitele Edmunda Gerdeho, jenž navrhoval nezveřejňovat z bezpečnostních důvodů program dříve než těsně před jeho začátkem, což by ztížilo případným útočníkům přípravy k atentátu. K tomuto preventivnímu kroku však nedošlo, naopak se dopřálo sluchu sarajevskému starostovi Fehimu Čurčićovi, který obyvatelům nařídil, aby své domy stojící okolo trasy předem náležitě vyzdobili.

A aby smůly nebylo málo, na rozdíl od císařovy návštěvy v roce 1910 nezajišťovala nyní arcivévodovu bezpečnost armáda, nýbrž jen zhruba 150 policistů a detektivů narychlo povolaných Gerdem. Potiorek totiž prohlašoval, že vojáci mají po manévrech zašpiněné uniformy, bude ale spíše pravda, že nehodlal dopřát Žofii vyšších poct, než přikazoval protokol. Odpovědní činitelé tak atentátníkům jejich úkol už více usnadnit nemohli. 

Smůla po cestě

V úterý 23. června 1914 opustil arcivévoda s chotí zámek v Chlumu u Třeboně a v běžném kupé rychlíku I. třídy zamířil do Vídně. Jízdu vlastním salonním vozem znemožnilo zadřené ložisko, navíc František Ferdinand nevystupoval jako následník trůnu, nýbrž jako generální inspektor veškeré ozbrojené moci v hodnosti generála jezdectva a admirála. Z hlavního města se vypravil vlakem do Terstu, tentokrát už sice zvláštním vozem, ale stále se smůlou v patách – v důsledku poruchy elektroinstalace si po cestě musel svítit svíčkami.

Pokračování: Svatovítská neděle v Sarajevu: Atentát na Františka Ferdinanda d’Este (2)

Cesta dále pokračovala bitevní lodí Viribus Unitis k ústí Neretvy, kde přestoupil na motorovou jachtu válečného námořnictva Dalmat, která ho dopravila proti proudu řeky do asi 20 km vzdáleného Metkoviće. Tam ho přivítal Potiorek a arcivévoda pokračoval vlakem do Mostaru a konečně dorazil k cíli své cesty – lázeňskému městečku Ilidža u Sarajeva. Žofie, jež nesměla vstoupit na palubu válečné lodi, cestovala z Vídně přes Uhry.