Stříbrný nářek: Jakou roli hrály zvony v životě Karla IV.?

Zvony měly v životě našich předků zvláštní a zcela nezastupitelnou úlohu. Dělily den na kratší úseky, varovaly před nebezpečím a svolávaly věřící do kostela. Pomáhaly však i proti silám zla a jejich hlas měl moc zahánět démony. Není tedy divu, že hrají hlavní roli i v celé řadě pověstí.

Osiřelá země

Podle jedné z nich se dne 29. listopadu roku 1378 rozezněly samy od sebe. Když je uslyšel na smrt nemocný Karel IV., řekl prý jen: „Hle, dítky mé, již mne volá Pán Bůh, budiž s vámi na věky!“  Poté otec vlasti vydechnul naposledy a země osiřela. Podle jiné verze příběhu to bylo přesně naopak. Vládce prý nejprve zemřel a až v okamžiku jeho smrti začaly zvony samy od sebe zpívat a svým stříbrným hlasem oplakávat jeho odchod. Dokázaly tak, že opravdu mají srdce.

Se zvony se však nepojilo jen Karlovo úmrtí, ale i jeho narození. Když se totiž Jan Lucemburský stal roku 1310 králem, musel nejprve vypudit Jindřicha Korutanského, jenž ovládal Prahu. To se povedlo i díky pomoci kaplana jménem Bernger, který mu podle Zbraslavské kroniky poradil: „Až se zítra zazvoní na větší zvon u blahoslavené Marie v Týně, hned se zdvihněte z tábora (…) jestliže pak zazní po druhé a po třetí zvuk zvonu, nikterak neotálejte, nýbrž běžte a město obsaďte!“ Král pak hladce vstoupil do Prahy a ovládl ji.

TIP: Král mecenáš: Jan Lucemburský nebyl jen rytířem, ale také stavitelem

Podle pověsti byl na připomínku té slavné události týnský zvon vsazen do zdi domu, který je proto známý jako Dům U Kamenného zvonu. Právě tam měl Jan s Eliškou sídlit, dokud se okolnosti neuklidnily a zde prý také dne 14. května roku 1316 spatřil poprvé světlo světa maličký Václav. Ten Václav, kterého dějiny poznaly jako krále a císaře Karla IV.