Stříbrný kůň z Milána: Jak přišli páni z Pardubic ke svému erbu?
Roku 1325 vyměnil jistý Arnošt z Hostýně s pány z Dubé hrad Vizmburk v severovýchodních Čechách za panství pardubické. Na scénu českých dějin tak přišel rod, který se od té doby zval „z Pardubic“ a ve znaku měl půl koně v rudém poli
Jmenovaný Arnošt (mimochodem šlo o tatínka notoricky známého jmenovce-arcibiskupa v sukni, krumplované) se do královských služeb u Jana Lucemburského dostal coby purkrabí královského hradu na Kladsku, kde se mu také podařilo získat značný majetek. Neobvyklý erb, který si do Pardubic přinesl a jenž nakonec přejalo i město samotné, však jeho rodu náležel už dlouho před Arnoštovým narozením.
Koně jen půl...
Když se odbojný Milán odmítl sklonit před císařem Fridrichem Barbarossou, svolal Rudovous, jak se císaři v Čechách říkalo, své věrné. Mezi jinými i budoucího českého krále Vladislava II. V jeho voji jeli vesměs mladí družiníci, zatímco starší část knížecí družiny výpravu nepodpořila, neboť se s nimi Vladislav neporadil. Mezi účastníky výpravy jel i jistý Ješek, syn Kotoučův, jenž byl právě předkem nám již známého Arnošta Hostýňského.
Výprava na Milán je opředena mnoha legendami a pověstmi, především o udatnosti a ukrutnosti českého vojska. Krom toho, že prý pojídali malé děti a stříleli otrávené šípy, byli Češi také vzory udatnosti a odvahy. Když vojsko dorazilo řece Addě, jež tvořila přirozenou obranu města, přebrodili právě mladí čeští rytíři rozvodněný tok a dosáhli tak prvního úspěchu ve vleklém obléhání.
TIP: Exotická kořist Plzeňanů: Jak se dostal velbloud do městského znaku?
Jelikož však delší nečinnost, jíž bylo při obléhání požehnaně, mladému tělu nesvědčí, rozhodla se podle legendy skupina ozbrojenců k činu. Pod rouškou tmy překonali hradby vzpurného města a záhy narazili na bohatou kořist. Mezi odvážlivci nesměl chybět ani náš Ješek. Vyhlédl si v Miláně pěkného koně, naložil jej hromadou kořisti a pelášil s ostatními k nejbližší bráně, protože půda na nepřátelském území začínala být horká. Muži se prořítili mezi překvapenými strážemi, rozdali pár ran, ale to už se ostraha opevnění probrala k životu a kdosi duchapřítomně přesekl lano držící těžkou železnou mříž. Ješek jel poslední a doslova po něm sáhla zubatá. Mříž však nakonec pouze přepůlila koně, na kterém prchal. Mladý rytíř nepozbyl duchapřítomnosti, naložil si sedlo i kořist na záda a spěchal za svými druhy až do českého tábora.
... zato v rudém poli
V táboře jej podle pověsti král Vladislav vyznamenal za udatnost a daroval mu do erbu právě polovinu koně v rudém poli na paměť odvážného kousku. Jak se věc udála doopravdy, není jednoznačně prokázáno. Jedna z verzí pověsti praví, že Ješek do tábora Čechů donesl kořist i s oddělenou polovicí koně. Možné to je. Stejně jako že druhou polovinu koně prý sebrali Hradečáci. Nevíme. Erb půlkoně máme poprvé doložený na pečeti, kterou přivěsil roku 1269 k jedné listině sudí plzeňského kraje Držislav. Celá historie však hezky zapadá do pověstí a legend o odvážných českých válečnících.
