Strážci pořádku tří režimů: Jak se žilo četníkům v Čechách a na Moravě

Revoluční rok 1848 v Habsburské monarchii ukázal, že síly policie nestačí na udržení pořádku ve městech, a už vůbec ne na venkově. Vše ještě umocnilo odvelení dalších vojáků do vzbouřených Uher a Itálie. Udržení bezpečnosti v říši proto vyžadovalo vznik nových bezpečnostních sborů. Svou existenci u nás pak četnictvo započalo císařským nařízením z 8. června 1849, respektive vládním nařízením z 18. ledna 1850. 

Jaký byl rozdíl mezi četníkem a policistou? Četnictvo představovalo vojensky organizovaný sbor, který podléhal vojenským trestním zákonům a soudům a platil pro něj vojenský služební řád. Na nejvyšší instanci podléhalo Ministerstvu vnitra, ve svém čele mělo generálního velitele četnictva. U policie se, v období republiky, pojem „policista“ ve 20. letech dokonce vůbec neobjevoval. Oficiální názvy byly „Sbor uniformované stráže bezpečnosti“ a „Sbor neuniformované stráže bezpečnosti“. Slovo „policista“ se objevuje až ke konci 30. let. Uniformované ozbrojené složky vykonávaly policejní službu správní a pořádkovou, neuniformované plnily úkoly kriminální policie, případně roli úřednickou. Oproti tomu obecní policie nebyla v této době jednotně organizována. Četnictvo také plnilo svou roli hlavně na venkově a vesnicích, policie fungovala hlavně ve velkých městech.

Za pořádek v říši

V prvních letech četnictvo zahrnovalo celkem 16 pluků, v pozdějších letech jejich počet varioval dle potřeb. Jednotky nesly názvy dle území působnosti, u nás šlo o Gendarmerie-Regiment Nr. 2 für Böhmen – pluk č. 2 v Čechách a Gendarmerie-Regiment Nr. 3 für Mähren und Schlesien – pluk č. 3 pro Moravu a Slezsko. Pluk čítal přibližně 1 000 mužů a dále se dělil na eskadrony, křídla, čety a sekce. Sekce byly děleny na desátnictva, s až 8 a stanice se 3–4 muži. 

Významné změny přišly v 60. letech, nejprve došlo k výraznému okleštění četnictva, které se nadále skládalo pouze z 10 pluků, a došlo také k drobným reorganizačním změnám. Po rozdělení monarchie na Rakousko a Uhry se i sbor rozštěpil na předlitavský a zalitavský. Ve východní části říše na čas dokonce úplně zanikl. V Rakousku pokračoval plynule i po tomto rozdělení pod oficiálním názvem c. k. četnictvo (k. k. Gendarmerie). Od roku 1868 spadal pod Ministerstvo pro zemskou obranu, na našem území fungovala tři velitelství v Praze, Brně a Opavě. 

Vůbec prvním velitelem (generálním inspektorem) četnictva se stal Johann Franz baron Kempen von Fichtenstamm. Ten hrál významnou roli během neoabsolutismu, kdy projevoval ambice hlídat prakticky všechno a všechny. Ve společnosti se tak začal utvářet negativní obraz této složky. Mnozí četníci, kterým neúplatnost, spravedlnost a čest nic neříkala, se záhy stali postrachem obyvatel. Stížnosti se množily a původní myšlenka „ochránců pořádku“ rychle mizela do ztracena. Negativní pověsti se četnictvo zcela nezbavilo prakticky až do rozpadu monarchie v roce 1918.

Po vzniku republiky

Nově založené Československo převzalo správní řád i systém bývalého Rakousko-Uherska. Na většině území přešlo rakouské četnictvo do služeb nové republiky poměrně plynule. Problémy nastaly pouze v pohraničí, kde se někteří příslušníci německé národnosti podřídili vládám německých provincií, a na Slovensku, kde většinu pořádkových sil tvořili Maďaři.  Československé četnictvo bylo vojensky organizovaným sborem strážným, plnícím bezpečnostní úkoly na celém území státu. Definitivní podobu nabylo zákonem o četnictvu č. 299/1920 Sb.

Četnické uniformy: (zleva) uniforma z konce 30. let, uniforma z let 1902 až 1918, prozatímní stejnokroj z konce roku 1918 a československá uniforma z 20. let.

Hlavní úkol sboru představovalo udržování veřejného pořádku a bezpečnosti. V době války mělo přejít jako polní četnictvo pod velení armády. Na základě své organizace podléhalo vojenským trestním zákonům a soudům a platil pro ně vojenský služební řád. Při ministerstvu vnitra byl četnictvu přidělen generální velitel, jako první se této funkce ujal  generálmajor Václav Řezáč.

Již v roce 1918 se četnictvo zapojilo do boje o podobu nové republiky, když pomáhalo armádě obsazovat Slovensko. Podle rozkazu pro zemská velitelství v Praze a Brně mělo být na Slovensko postupně odveleno 400 mužů, aby obsadili stanice opuštěné Maďary. Prvních 90 odjelo 4. listopadu pod velením plukovníka Aloise Hanačíka. Tito muži přišli většinou z různých stanic tak, jak je bylo možné „doma“ uvolnit. Většinou se vše obešlo bez větších bojů, například v Trnavě pouze odzbrojili místní gardu. Do aktivních bojů, často i v první linii, zasahovalo hlavně polní četnictvo. V zázemí šlo především o konsolidaci situace a zajišťování pořádku.

Zlatá léta

Kdo se vlastně mohl stát četníkem? Sbor se doplňoval přijímáním uchazečů nebo důstojníků v záloze, kteří se přihlásili dobrovolně. Po přijetí byli zařazováni do školy četníků na zkoušku, která trvala osm měsíců, kde získali spolehlivý základ pro další výcvik a praktické upotřebení ve výkonné službě. Výcvik byl i praktický na četnické stanici. Pokud prokázali, že jsou připraveni, po uplynutí zkušebního roku a složení zkoušek byli přijati do definitivního stavu a jmenování strážmistry. Zkoušky na důstojníka nebo vrchního strážmistra se konaly před komisí složenou z důstojníků a politických úředníků. Každý příslušník se musel zavázat k povinně čtyřleté službě.

Případný četník musel mít československé občanství, musel být svéprávný, duševně zdravý a bezúhonný. Věková hranice se pohybovala mezi 21 až 35 rokem. Musel také splňovat danou výšku, která v roce 1921 činila 160 cm, o rok později již 165 cm. Četník musel být svobodný nebo bezdětný vdovec, oženit se směl až po čtyřech letech služby, a to za podmínky, že k tomu dalo zemské velitelství a nadřízení souhlas. I případná nevěsta procházela důkladným ověřením. 

Postupně vznikaly specializované útvary s odlišnou náplní služby. V roce 1928 přibyly pátrací stanice, které vyšetřovaly těžší a složitější zločiny přesahující možnosti „běžných“ stanic v rajonu. Vedly vlastní evidenci pachatelů trestných činů, nalezených mrtvol nebo pohřešovaných osob. Pohotovostní oddíly zase sloužily k zesílení služeb k udržování veřejného klidu a pořádku. Vznikly původně v Čechách a Slezsku k posílení pohraničních oblastí s Německem, ale ještě v roce 1933 byly založeny i na Moravě a na Slovensku, v roce 1935 pak na Podkarpatské Rusi. O dva roky později se tyto jednotky zapojily do struktur Stráže obrany státu.

Silniční kontrolní stanice zase zastávaly odborný dohled nad zachováváním dopravně-policejních předpisů na veřejných silnicích.V letech 1935 až 1939 měl sbor i vlastní letecké hlídky, které vznikly jako reakce na špionážní přelety a nerespektování stanovených přeletových úseků německým a maďarským letectvem.

Těžké časy

Ve 30. letech muselo Československo reagovat na zhoršující se bezpečnostní situaci. Ministerstvo vnitra v roce 1936 vypracovalo koncepci Stráže obrany státu (SOS) složené z příslušníků četnictva, finanční stráže, policejních strážních sborů a jiných zaměstnanců státu. SOS byla z právního hlediska postavena na stejnou úroveň s armádou.

Důležitým milníkem pro činnost nově vzniklé instituce se stalo vyhlášení mimořádných opatření v květnu 1938, s cílem zvýšit okamžitou obranyschopnost republiky. Dne 20. května ve 22 hodin v noci vláda rozhodla o vyhlášení ostrahy hranic, na základě informací zpravodajských služeb. Situace se výrazně vyostřila v létě. Narůstající teror ze strany německé menšiny a hromadné pašování zbraní z Německa nevěstily nic dobrého. V září se nezbytně začal zvětšovat i počet aktivovaných SOSáků. Proti Stráži obrany státu, včetně armády, nestáli jen vzbouření čeští Němci, ale i jednotky SS a SA, které operovaly na našem území. V září se navíc zformoval Sudetoněmecký Freikorps. Násilné střety se odehrály v Habartově a Krajkové na Sokolovsku nebo v Liptáni na Bruntálsku. Dne 29. září 1938 došlo k ujednání mnichovské dohody. Následně se příslušníci SOS z pohraničních oblastí nuceně stahovali většinou jako poslední, často již za příchodu Němců. 

V konečném důsledku padlo při obraně pohraničí, od září 1938 do března 1939, více jak 450 Čechoslováků, několik dalších stovek jich bylo raněno. Odhodlání, s jakým příslušníci finanční stráže, četnictva, policie a armády stáli na hranicích státu při obraně republiky, zasluhují jednoznačně velký obdiv a uznání.

Pod novými pány

Po okupaci a vzniku protektorátu se struktura a působnost četnictva nijak dramaticky nezměnila. V čele stál generální velitel, kterému byli podřízeni velitelé zemských velitelství, jejichž počet klesl ze čtyř na dvě – pro Čechy a Moravu. Proběhly však čistky, především hledání židů a židovských míšenců, které čekalo propuštění. Problém představovali i bývalí legionáři, kteří museli do výslužby. 

Rokem 1942 byla z důvodu hromadného propouštění v letech minulých spuštěna náborová kampaň za účelem germanizace četnictva. Generál policie a SS Kurt Daluege vytvořil dva nové prapory. Protektorátní policejní prapor Čechy v Mladé Boleslavi a Protektorátní policejní prapor Morava v Olomouci. Do nich nabíral členy policie, četnictva i obecní policie a zároveň i nováčky z civilu. Výcvik byl ryze německý. Výraznějšího nasazení se prapory nedočkaly, jelikož oba čekalo odeslání do Německa, kde se podílely na likvidaci následků spojeneckých náletů v Brémách, Hamburku, Kielu a dalších místech. 

Velká část četníků se také aktivně zapojila do odboje, ať už se jednalo o pomoc výsadkářům, zprostředkovávání dokladů pro podzemní hnutí, zpravodajskou službu či schovávání zbraní a munice. Řada z nich za to zaplatila životem. Kolaborujících četníků bylo za války minimum, přestože se s nimi pojí nešťastné zásahy proti odboji včetně zabití generála Vojtěcha Luži. 

TIP: Strážmistr Arazim a ti druzí: Jaký byl skutečný život četníků za první republiky

Soumrak četnictva přinesl konec války a rok 1945. Těsně po válce zde byly prakticky tři druhy bezpečnostních sborů – Revoluční gardy, v závodech Závodní milice a policejní / četnický aparát. Z nich byli rekrutováni členové pro nový Sbor národní bezpečnosti a postupně tak tyto jednotlivé sbory zanikaly.  Dne 30. 6. byla vyhlášena nová organizace Sboru národní bezpečnosti, která měla odstranit odlišný vývoj v jednotlivých částech republiky. K říjnu 1945 měl celý bezpečnostní aparát na 35 tisíc příslušníků. Ve stejném měsíci byly vytvořeny takzvané Zemské odbory bezpečnosti (ZOB), působící při zemských národních výborech v Praze a Brně, a expozitura brněnského ZOB v Ostravě. ZOB měly za úkol organizovat a řídit všechny složky vnitřní národní bezpečnosti v Čechách. Čas četníků tak skončil.