Strašák jménem lepra: Nemoc, která se nevyhýbala králům ani chudákům

„Štípni mě“ vybízí malý Balduin sebevědomě kamaráda a natáhne k němu ruku. Chlapec zaryje nehty do Balduinova předloktí, ale ten nehne brvou. Dokonce se usmívá. Arcibiskup Vilém z Tyru se zachmuří. „Pojď sem, Balduine,“ kývne na svého žáka.

„Jsi velmi statečný,“ prohodí k hochovi. „Umíš snášet bolest.“
„Není to tak těžké,“ usměje se Balduin.
„Ale jen na pravé ruce, je to tak?“
Hoch přikývne.
„Jak dlouho už v ní nemáš cit?“

Balduin pokrčí rameny. Vilém pohladí chlapce po vlasech a vydá se neprodleně za králem Amaurym I., vládcem Jeruzaléma, aby se mu svěřil s děsivým zjištěním. „Vaše královská výsosti, následník trůnu princ Balduin je malomocný,“ sděluje králi s hrdlem staženým úzkostí.

S leprou v čele vojsk

Píše se rok 1171 a situace na Blízkém východě je komplikovaná. Část křesťanské elity Jeruzaléma je nakloněna dohodě s muslimy. Druhá frakce chce šířit křesťanskou víru mečem a ohněm bez ohledu na následky. Když o tři roky později umírá král Amaury I. na úplavici, nastupuje na trůn dvanáctiletý Balduin IV., který do dějin vstoupí s přízviskem Jeruzalémský nebo také Malomocný.

A právě v té době vyvstává Jeruzalému na jihu mocný nepřítel: vládce Egypta Saláh ad-Dín Jusúf ibn Ajjúb známější jako Saladin. Patnáctiletý Balduin se utká se Saladinovou armádou v roce 1177 u hradu Montgisardu a muslimské vojsko porazí. O dva roky později Saladin oplatí Balduinovi porážku u Bejrútu. A v roce 1180 uzavře mladičký malomocný král s tehdy dvaačtyřicetiletým Saladínem mír. Balduin IV. podlehne lepře ve věku čtyřiadvaceti let v roce 1185. Jak ale zapsal Vilém z Tyru už o dva roky dříve: „Malomocenství ho oslabilo natolik, že mu tělo přestalo sloužit. Oslepl, ruce a nohy se mu rozpadaly. Už nemohl vládnout svému království.“

Středověká epidemie

Příběh malomocného krále je pro středověký Starý svět v mnoha ohledech příznačný. Lepra patřila k velmi rozšířeným chorobám. Kostry z hrobů ve Skandinávii nesou stopy po malomocenství u plné čtvrtiny nebožtíků. A to jistě mnoho nakažených lidí zemřelo dříve, než se lepra na jejich kostech stačila podepsat.

V různých dobách se vládci některých zemí snažili oddělit malomocné od zdravých. Například Karel Veliký vydal ve franské říši zákaz sňatků malomocných se zdravými. Lepra se přesto rozšířila natolik, že v mnoha zemích přerostla v epidemii. Při klášterech vznikala útočiště pro malomocné, tzv. leprosária. Jen ve Francii jich bylo zřízeno kolem dvou tisíc. V celé Evropě fungovalo asi 19 000 leprosárií. Péči o malomocné dostává po roce 1098 do vínku i nově založený vojenský a špitální řád rytířů svatého Lazara. Účinná léčba ale sahala mimo možnosti tehdejší medicíny a většina nemocných v leprosáriu jen dožívala.

Očistec na zemi

Obraz lepry jako vysoce nakažlivé „choroby vyděděnců“ se prosazuje až v 19. století. Tehdy například havajský král Kamehameha V. zakládá na ostrově Malokai kolonie malomocných a nechává do nich eskortovat všechny nakažené leprou. Jak ale dokazuje anglická historička Carol Rawcliffeová, středověká společnost se k malomocným chovala často překvapivě tolerantně.

Onemocnění leprou lidé nevnímali jako boží trest za spáchané hříchy. Naopak, nahlíželi na tuto chorobu jako na zvláštní zkoušku, kterou Bůh poctil své oblíbence. Jedním z příznaků počátečních stádií lepry je ztráta citlivosti v postižených částech těla. Ve středověku proto na malomocné nahlíželi jako na bytosti, které nejsou ani živé, ani mrtvé. Onemocnění leprou se považovalo za vstup do očistce ještě během pozemského života.

Malomocný král Balduin IV. byl jen jedním z mnoha, kterým lepra nebránila působit na vysokých postech. V roce 1126 se stal opatem významného anglického kláštera St. Albans vynikající astronom, matematik a konstruktér hodin Richard z Wallingfordu. Ten se během cesty do francouzského Avignonu, kde jej do funkce oficiálně papežem jmenoval, nakazí leprou. Přesto vykonává funkci opata celých deset let, tedy až do své smrti.

Záhadný ústup choroby

Ve středověku je lepra velmi rozšířená, ale postupem času prakticky vymizí. Proč? Podle některých badatelů padali malomocní masově za oběť morovým ranám. Jiní experti jsou přesvědčeni, že lepra ustoupila tuberkulóze. Další věří, že původce lepry, bakterie Mycobacterium leprae, ztratila postupem času na síle. Choroba „zkrotla“ a imunitní systém lidí si s ní snáze poradil.

TIP: První světová pandemie? Justiniánský mor paralyzoval Evropu a Malou Asii

Zdálo se, že tuhle záhadu nikdy nikdo nerozřeší. Zcela nedávno se ale povedl husarský kousek genetikům na univerzitě v německém Tübingenu. Tým vedený Johannesem Krausem získal zub mladé ženy, která zemřela na lepru někdy kolem roku 1300 v Dánsku. Krause se pokusil izolovat ze zubu dědičnou informaci v naději, že najde stopy DNA z bakterie Mycobacterium leprae.

Ukázalo se, že dědičná informace bakterie se dochovala přes propast sedmi staletí v tak velkém množství a v tak dokonalém stavu, že ji vědci dokázali od začátku do konce přečíst. Poprvé mohli porovnat dnešní lepru se středověkým malomocenstvím. Byli šokováni, jak málo se bakterie změnila. Lepra tedy během věků neztratila nic ze své nebezpečnosti. Její ústup zřejmě souvisí se změnou životního stylu, který s sebou přinesl konec středověku.