Stínový král: Proč za sebe Maxmilián II. nechával rozhodovat jiné?

Z dopisu Ferdinanda I. synovi Maxmiliánovi: „Věř mi, že když se budeš i nadále chovat tak, jak jsi začal, je navždy ztracena Tvá duše, Tvá čest i Tvoje dobrá pověst a Ty přitom nebudeš příliš starý. Naplněn starostí, že bys mohl po mé smrti vyrůst v bezuzdného zpustlíka, připomínám Ti naléhavě, aby ses choval umírněněji. Když ale nemůžeš jinak (což je ovšem znamením špatnosti, před čímž bych Tě rád uchránil), chovej se aspoň opatrněji, nevyvolávej veřejné pohoršení, nech provdané ženy na pokoji a už nikdy nepoužívej výhrůžky nebo dokonce násilí!“

Morální varování starostlivého otce je z dopisu zcela zřejmé. Synek Maxmilián se totiž spouštěl s dívkami, ba i vdanými ženami, ale co horšího: on se spouštěl s protestantismem! Pro Ferdinanda bylo nepřijatelné, že rytíř Zlatého rouna s právem nosit zlatý řetěz s jemně vypracovanou zlatou beraní kůží má v říši tak špatnou pověst. Ani ti neotrlejší sukničkáři mezi kurfiřty (voliteli římského krále) nebudou přece volit nemravného zpustlíka za vládce Svaté říše římské. Podezřelý protestant Maxmilián do Čech velmi dlouho nesměl a ocital v častých roztržkách s otcem. Ne kvůli ženským, ale kvůli vyznání. On tedy protestantem tak docela nebyl, ale měl takovou pověst.

Navzdory otci

Ferdinand mu vytýkal, že přijímá posly náboženských sekt pronásledovaných zákonem (například české bratry), že se odcizuje rodu i katolictví. Kolem roku 1560 se konfliktní vztahy vyhrotily natolik, že mu Ferdinand hrozil vyděděním, když nezanechá svých kompromitujících známostí a pohoršlivého smýšlení. Šlo o Jana Šebestiána Pfausera, kterého Maxmilián na vídeňském dvoře protežoval navzdory veškerému odporu. Byl to luteránský kazatel, který se do hlavního města nastěhoval se svou ženou a dětmi. Ferdinandovi byl tento muž od první chvíle trnem v oku. 

Jednoho dne se Maxmilián vyjádřil, že už otcově knutě dále nechce podléhat. Nepomáhala mu ani snaha manželky Marie. Ta dělala, co mohla, aby svého muže ovlivnila a otevřela mu srdce pro samospasitelnou a jedině pravou katolickou vírou.

Maxmilián si připadal jako obklíčený vězeň. V dopise saskému kurfiřtovi si postěžoval: „Mám dojem, jako bych měl řetěz na krku, a nejenom na krku, nýbrž i na nohou. Vůbec se mi nevěří, jsem jako mnich v klášteře, nemám u sebe nikoho věrného, mám kolem lidi, které bych mnohem raději viděl někde daleko, ale musím to všechno vytrpět, dokud nenadejde moje doba – mám však široká záda a unesu to. Jeho císařské Veličenstvo [Maxmiliánův strýc Karel V.] mně nenávidí, a kdyby mohlo, utopilo by mě na lžíci vody.“

Saskému kurfiřtovi Augustovi psával Maxmilián často. U vídeňského dvora totiž neměl žádného opravdového přítele, kterému by mohl věřit. Dopisy Augustovi psal pro jistotu šifrovaně nebo tajným písmem, k jehož rozluštění dal adresátovi tajný návod: „Posílám Láskám Vašim tento list; až ho budete chtít číst, vezměte kousek mycí houby velikosti tolaru, smočte ji v odvaru z šalvěje a přetřete popsaný list třikrát nebo čtyřikrát. Když jej ani pak ještě nebudete moci číst, rozsviťte světlo v tmavé komoře a uvedený list držte pokropený proti světlu. Tak doufám, že se Láskám Vašim podaří list přečíst; když ne, račte mi o tom podat zprávu a já pak napíšu list v číslech, jak to mám s Láskou Vaší ve zvyku.“ Postup habsburského prince a následníka trůnu připomíná tak trochu skautskou bojovku.

Přátelé protestanti zklamali

Vztah mezi otcem a synem se nezlepšil, ani když se jeho strýc Karel V. vzdal roku 1556 císařského trůnu a uchýlil se na zbytek života do Španěl. Udržet pohromadě rozměrnou habsburskou říši se zdálo jako nadlidský úkol. Rozpadala se totiž na všech stranách. Zejména Turci pronikající z východu byli stále nejnebezpečnějšími nepřáteli. Tento úkol na sebe vzal Maxmiliánův otec Ferdinand.

Nový císař potřeboval naléhavě pomoc z řad vlastního rodu. Potřeboval syna, na kterého by se mohl stoprocentně spolehnout. Ferdinand však o něm celý život pochyboval. Maxmilián napsal tajně protestantským knížatům, aby zjistil, jak dalece se může spoléhat na jejich opravdovou loajalitu ke své osobě. Každému vylíčil v hrůzných barvách své otřesné postavení u vídeňského dvora a v narážkách naznačoval: „Jsem ochoten všechno změnit, i kdybych přitom musel povstat proti vlastnímu otci.“   

Přátelé v říši však vyslovovali jenom neurčité, nic neříkající přísliby. Netroufli si povstat proti mocnému císaři. Maxmilián si včas uvědomil, že je otci vydán na pospas, a začal brzdit. Byl natolik inteligentní, aby správně pochopil jasné signály, že ho protestantská knížata nepodpoří. Pokud chtěl být jednoho dne zvolen za římského krále, musel se podřídit, i když to pro něj bylo těžké. Císař měl se svým synem vážnou rozmluvu. Vyložil mu situaci a prohlásil, že přes všecku otcovskou lásku ho nebude podporovat proti katolíkům.

Neochotné podřízení

A mladý princ? Poddal se. Učinil přísahu, že chce žít a umřít v náruči svaté církve římské jako jeho předkové. Potom obcoval náboženským obřadům a po svém zvolení slíbil poslušnost a věrnost papeži a církvi. Kazatel Pfauser dostal vyhazov, princ se měl odloučit ode všeho, co na něho mělo špatný vliv. Tatínek mu však přeci jen vyšel kousek cesty vstříc. Znal synovo přání přijímat podobojí a obrátil se s tímto problémem osobně na papeže. Po počátečním váhání Svatý otec dovolil, aby Maxmilián přijímal (tak jako protestanti) nejenom chléb, ale i víno. Ovšem tajně a nikoli před věřícími! Vlk se nažral a koza zůstala celá.

Protestanti nicméně zachovali v Maxmiliána důvěru. Když se odebral do Slezska, aby přijal přísahu poslušenství od stavů, protestantští kazatelé mu oznamovali, že podrželi všecky obřady staré církve, které mohou zůstat zachovány bez modlářství. Přijal je laskavě a ještě je povzbuzoval, aby na této cestě mírnosti setrvali, a slíbil jim svou ochranu.

Když se Maxmilián aspoň navenek podřídil učení katolické církve, mohl být 20. září 1562 korunován na českého krále. Krátce poté vyslovili svůj souhlas i kurfiřti a Maxmilián se odebral s chotí do Frankfurtu, aby mu tam byl svěřen post římského krále. Když mu byla v následujícím roce přiřčena i uherská královská koruna, Ferdinand shledal, že nadešel čas, aby vládní záležitosti předal synovi.

Od obliby k pochybám

Zpočátku byl Maxmilián jako vládce velice oblíbený, protože byl vlídný k lidem. V neněmeckých částech říše vzbuzovaly neobyčejné jazykové znalosti nového císaře obdiv. Dovedl plynně hovořit v příslušném zemském jazyce se šlechtou i obyvatelstvem, to znamená latinsky, německy, česky, italsky, ba i maďarsky. 

Jenže to byl pouze začátek. Postupem času začali poddaní ztrácet trpělivost, zejména ti protestantští. Svou panovnickou činnost totiž Maxmilián zahájil naprosto jinak, než očekávali. Všeobecně se věřilo, že po otcově smrti konečně ukáže svou pravou tvář. Tedy nikoli tu katolickou. Lidé od něj čekali změnu, ale nic z toho se nestalo. „Věci náboženství křesťanského se dotýkající nemohou být mečem řízeny a spravovány.“ Tato a další mírumilovné myšlenky se vylíhly ve správně zahřáté hlavě císaře Maxmiliána. „Víra se tyranskými hlavami a ohněm nedá přemáhat. Vůbec mně se to nelíbí a nebudu toho nikdy schvalovat, leč by sám Pán Bůh na mně dopustil, že bych rozumu byl zbaven a zdivočil.“

Záliba v uhýbání

Zdálo se, jako by Maxmilián uvažoval, přešlapoval, vyčkával, jak se věci budou vyvíjet. A bohužel se nevyvíjely dobře. „Vzrůstající nepřízeň ho zarmucovala, i hleděl získat opět náklonnost svých národů okázalými deklamacemi,“ ohodnotil ho profesor Ernest Denis. Jenže deklamace nic nevyřešily, jen přispívaly k rozmnožení všeobecné nespokojenosti, a Maxmilián byl obviňován z obojakosti. Ve skutečnosti náležel k onomu druhu lidí, kteří při své inteligenci mají víc dobré vůle než ráznosti. Sliboval víc, než mohl splnit. Snad díky dlouhému pobytu na španělském dvoře plném intrik se v něm vyvinula záliba ve lsti a uhýbání. 

TIP: Rudolfovy starosti: Císař musel bojovat s politikou i rodinou

Stínový premiér, stínový ministr… ti všichni čekají v závětří za společenským bukem, až přijde jejich chvíle, kdy se chopí moci. Jejich postavení je prozatím nepříliš výnosné, a ještě méně co platné, což ovšem nevylučuje nemilosrdný boj plný ostrých loktů a zubů o takový post. Případ Maxmiliána II. z rodu Habsburků nám ukazuje, že stínovým může být i politik, který má všecku moc ve svých rukou. On byl totiž Maxmilián takový stínový král.