Štíhlá Emma z Plzně: Zkázonosný 30,5cm moždíř na italské frontě

V předvečer Velké války se v Plzni zrodil moždíř ráže 30,5 cm, který vzbuzoval obdiv a uznání nejen u habsburských, ale později i u německých důstojníků. Když pak v létě 1914 vypukly boje, požádali naši spojenci Vídeň o zapůjčení několika zbraní, které by vilémovské armádě pomohly „rozlousknout“ belgické forty. Zbraň si vysloužila přezdívku Štíhlá Emma (Schlanke Emma). C. a k. obsluhy se na západní frontě osvědčily, zatímco pohyblivější bojiště na východě se pro nepříliš mobilní baterie ukázalo jako nevhodné.

Na Soči i v Alpách

Statická fronta, která se v květnu 1915 otevřela na rakousko-italské hranici, představovala pro obrovské moždíře mnohem lepší působiště. Ukázalo se, že přesná palba sehraných a zastřílených obsluh dokáže s přehledem utopit v krvi útoky italské pěchoty. Během 10. bitvy na Soči dokonce deset moždířů vypálilo během jediné hodiny přes 200 granátů a doslova zmasakrovalo dvě útočící brigády nepřítele.

V horském prostředí pak každý výbuch granátu kromě šrapnelů vrhl do vzduchu také sprchu kamení, které ještě zvyšovalo smrtící účinek. Osádky dokázaly pálit přes vrcholky a rozsévaly smrt v zákopech na odvrácených svazích hor. Škodovácké zbraně pak prokázaly mimořádně velkou účinnost také proti zodolněným postavením nepřítele.

Když přilétne smrt

Ničivé účinky majestátní zbraně později popsal slovinský voják Ivan Matičić, jenž sloužil u jedné z baterií na italské frontě: „Náboj vyvrhne dolů u Gradišky obrovský oblak černého dýmu. Prskne vysoko do vzduchu a v jeho oblaku jsou patrná černá tělesa, ruce, nohy, kusy železa – a všechno spadne strnulé a spálené zpět na rozsekanou zem. Střela udeřila do plného. Všichni padali na zem, sténali a ječeli. Několik se jich zvedlo a utíkalo do blízké doliny a tam, dovnitř prohlubně, udeřilo ještě několik nábojů. Tak byl rozsekaný celý nepřátelský prapor. Poskakovali jsme radostí, protože nás to zachránilo před útokem. Když my nezabijeme je, pobijí oni nás, protože jedněm je určena smrt.“