Stalinův otvírák konzerv: Sovětská samohybná houfnice ISU-152 (2)
Sovětský svaz přišel během druhé světové války s řadou velmi jednoduchých, ale nesmírně účinných zbraňových konceptů. Ikonou se stal střední tank T-34, který doplnila řada dalších neméně efektivních konstrukcí. Jednu z nejúspěšnějších představovala samohybná houfnice ISU-152
Po bitvě u Kurska bylo zřejmé, že sovětská armáda nutně potřebuje restartovat kdysi ambiciózní, ale později utlumený program vývoje a výroby těžkých tanků. Po přechodovém KV-85 se začaly projektovat stroje IS-1 a IS-2 a jejich podvozek se měl stát základem nové účinné samochodky. Rozkaz k vývoji vozidla dostal Josef Kotin 7. srpna 1943.
Nový podvozek
Prototyp se po předchozích pracích podařilo dokončit ještě téhož měsíce a pod označením Objekt 241 ho předvedli na uzavřené přehlídce na kremelském Ivanovském náměstí v Moskvě samotnému Stalinovi. Generální tajemník KSSS byl zřejmě informován o předchozích problémech typu SU-152, který měl jen provizorní odvětrávání, a při delší palbě děleným střelivem se do prostoru osádky dostávalo značné množství povýstřelových zplodin.
Když proto pětašedesátiletý Stalin k překvapení všech přihlížejících hbitě vyskočil na korbu a jal se prozkoumávat vnitřek vozidla, kde stále seděli členové osádky, zeptal se jich, zda již jsou problémy s odvětráváním vyřešeny. Po několika vteřinách napjatého ticha se ozval řidič, který maršálovi vysvětlil, že do prostoru osádky byl namontován přídavný ventilátor a že je tím většina problémů s přebytkem zplodin vyřešena. Stalina odpověď uspokojila a Výbor obrany dal pokyn k zahájení sériové výroby pod označením ISU-152.
Pro útok i obranu
ISU-152 se svému předchůdci na první pohled velmi podobal. Osádku tvořilo pět mužů – velitel, střelec, řidič, nabíječ, a pomocný nabíječ. Hlavní výzbrojí vozidla byla houfnice ML-20S ráže 152,4 mm. Tato zbraň, derivát tažené houfnice ML-20, užívala dělenou munici a odpalovala projektily vážící přes 40 kg při maximálním dostřelu 13 km. Primárním typem munice byl klasický tříštivotrhavý granát OF-540, jenž vážil 43,5 kg, pro protitankové úkoly se vezla i zásoba APHE protipancéřových granátů BR-540 vážících 48,9 kg.
Tato munice dokázala při úsťové rychlosti 600 m/s na vzdálenost dvou kilometrů probít až 90 mm silný kolmý pancéřový plát, na vzdálenost 500 m se tato hodnota zvýšila až na hodnotu 125 mm. Rychlost střelby ale kvůli dělenému střelivu a samotné váze granátů činila pouze dvě až tři rány za minutu.
Nové těžké samohybné dělostřelectvo se používalo primárně k boji z předem vybudovaných pozic, vzhledem ke koncepci podvozku, pohonné jednotky a hlavní výzbroje se s nimi dal jen velmi těžko vést manévrový boj. Během útoku praporů těžkých tanků postupovala ISU-152 zpravidla 300–500 metrů za nimi a ničila jimi objevenou nepřátelskou techniku, shromáždění vojsk a zejména betonová a jiná zodolněná obranná postavení. V obraně působila ze zakopaných a ideálně ještě zamaskovaných pozic tak, aby jejich palebný přepad útočníka překvapil, a to ze vzdálenosti zhruba 500 až 600 metrů za linií styku s nepřítelem.
V operaci Bagration
První malá série strojů byla vyrobena v prosinci 1943, přičemž až do konce války vzniklo 4 075 kusů ISU-152 a odvozeného ISU-122. Po konečném proražení téměř devět set dnů trvajícího obležení Leningradu se samochodky začaly vyrábět i v tomto městě a ISU-152 zůstala ve výrobě až do roku 1959.
Jejich první nasazení proběhlo během proslulé ofenzivní operace Bagration v létě 1944, během níž sovětská vojska osvobodila velké části Ukrajiny, Běloruska a menší území pobaltských států. Operace se zúčastnilo celkem 14 pluků, které se vyznamenaly během osvobozování Polocka, Vitebska a zejména hlavního města Běloruska Minsku. Oba souběžně vyráběné typy ISU-122 a ISU-152 se v průběhu bojů ukázaly být účinné v jiném typu střetnutí, zatímco dlouhý 122mm kanon ISU-122 s vyšší úsťovou rychlostí výtečně fungoval proti nepřátelské obrněné technice, 152mm houfnice se osvědčily při ničení betonových pevnůstek.
Podle záznamů Waffen-SS ztratil 502. prapor těžkých tanků SS v létě 1944 v Bělorusku a Pobaltí 12 tanků PzKpfw VI Tiger, přičemž historikové tyto ztráty připisují na vrub právě střetnutím s těžkými samohybnými houfnicemi.
