Stalinův otvírák konzerv: Sovětská samohybná houfnice ISU-152 (1)
Sovětský svaz přišel během druhé světové války s řadou velmi jednoduchých, ale nesmírně účinných zbraňových konceptů. Ikonou se stal střední tank T-34, který doplnila řada dalších neméně efektivních konstrukcí. Jednu z nejúspěšnějších představovala samohybná houfnice ISU-152
Když na počátku roku 1943 utichly boje v okolí Stalingradu, navštívili bojiště, stejně jako po každé větší bitvě, inspektoři Rudé armády. Jejich týmy měly kromě jiného za úkol vyvodit závěry z použití bojové techniky, vylepšit metodiku jejího nasazení a navrhnout technické úpravy, které by vedly k její vyšší efektivitě při střetu s nepřítelem.
Rekordně rychlý vývoj
Boje na Volze, při kterých sovětské jednotky útočily na úpornou obranu Wehrmachtu, obnažily problém absence prostředku palebné podpory, který by dokázal dostatečně efektivně ničit zpevněná ohniska odporu včetně polních opevnění. Když nadto začaly přicházet stále častější zprávy o nasazení nových těžkých tanků Tiger, bylo rozhodnuto. Rudá armáda musí dostat samohybnou houfnici ráže 152 mm.
Vývojových prací se ujal slavný konstruktér Josef Kotin a jeho tým, který nad možností konstrukce podobného stroje uvažoval už delší dobu a ihned se dal do práce. Omezená výrobně-technická základna a nedostatek času přivedly Kotinovy inženýry (nikoli poprvé ani naposledy) k myšlence využít pro novou konstrukci dvě zbraně, které jsou již zavedené do výzbroje.
Volba padla na dostatečně robustní podvozek těžkého tanku KV-1 ve spojení s polní houfnicí ML-20 ráže 152,4 mm. Od schválení výkresové dokumentace projektu KV-14 do stavby prvního prototypu uplynulo neuvěřitelných 21 dní, po nichž proběhly tovární a armádní zkoušky. Stroj jimi prošel bez námitek a obratem začala jeho sériová výroba pod označením SU-152.
Prvního března 1943 byla skupina 35 strojů odeslána do Moskvy, kde se měly začít formovat nové těžké tankosamohybné pluky. Každý z nich měl kromě velitelských strojů KV-1 zahrnovat také 12 kusů SU-152.
V testovacím středisku Kubinka vyzkoušeli účinnost nové samohybky na ukořistěném německém těžkém tanku Tiger. SU-152 se během postřelovacích testů osvědčil jako kvalitní protitanková zbraň i proti nejtěžším typům nepřítele. Výbor obrany proto přikázal zrychlit výrobu. Ta probíhala mezi březnem a prosincem 1943 a SU-152 se tak stačil zúčastnit těžkých bojů v kurském oblouku.
U Kurska a Dněpru
Podle starší socialistické historiografie zničily stroje SU-152 v kurské bitvě 12 těžkých tanků Tiger a sedm stíhačů tanků Ferdinand, ve světle posledních výzkumů se však tato čísla zdají poněkud nadsazená. O vysokých výkonech nového stroje však hovoří například záznam z bojů u ukrajinské vesnice Malý Bukrin během bitvy o Dněpr. Dvanáctého října 1943 se baterie samohybných houfnic poručíka Grinčenka střetla s nepřátelským protiútokem, jenž měl za cíl zahnat sovětské jednotky zpět za Dněpr, který pro Wehrmacht znamenal významný přírodní obranný prvek.
TIP: Drazí doma v Německu: Z dopisů polní pošty vojáků ze Stalingradu (1)
Když se německé tanky přiblížily k pozicím 241. pěší divize a 229. tankového pluku 27. armády, rozhodl se Grinčenko postavit jim do cesty své samohybné houfnice, aby útok zastavil nebo alespoň zpomalil a umožnil tak zadnímu voji sovětských jednotek připravit se k obraně. Útok měl pro Němce nesmírný význam, proto do něj zapojili také těžké stíhače tanků Ferdinand. Během přesně mířené palby brutálně účinných 152mm houfnic ML-20S bylo postupně zničeno několik nákladních vozů, dva střední tanky PzKpfw IV a s nimi také jeden útočící Ferdinand.
Grinčenkova jednotka se po přestřelce přeskupila a ještě téhož dne napomáhala obsazení důležitého komunikačního uzlu Malý Bukrin uvnitř strategicky významného dněperského poloostrova, za nímž se rozkládaly stovky kilometrů roviny pravobřežní Ukrajiny.
