Srovnání protitankových zbraní: Německé panzerfausty a panzerschrecky

Svazky granátů, speciální protitankové granáty či zápalné lahve dokázaly poškodit tanky protivníka asi na 10–40 m. Účinné protitankové kanóny dokázaly likvidovat obrněnou techniku na mnoho stovek metrů, nemohly však pěchotu vždy doprovázet kvůli své hmotnosti a rozměrům. Pěchota proto potřebovala přibližně stejně lehký a přesný prostředek jako protitankové pušky, který by pokryl vzdálenosti 50–150 m, ale probil by pancíř tanků o tloušťce 150–200 mm. 

Vznikla tak nová kategorie zbraní odpalující poměrně těžké střely s kumulativní, průpalnou hlavicí bez zpětného rázu. Účinkovaly jen na pár desítek či několik málo stovek metrů, protože podstatná část reaktivní energie vyvažující střelu vychází otevřenou hlavní dozadu, případně proto, že střela je zkonstruována jako malá raketa. Na počátku vývojové řady pancéřovek, tarasnic a bezzákluzových kanónů stály Panzerfaust a Panzerschreck.

Průkopník Panzerfaust

Firma HASAG z Lipska přišla v roce 1942 s jednoduchou, přitom převratnou koncepcí – tenkostěnná trubice s výmetnou náplní obsahovala hlavici s průpalnou kumulativní náloží s šípovou stabilizací. Výmetná nálož expandovala oběma směry. Tak se zrodil bezzákluzový, jednorázově použitelný protitankový prostředek Panzerfaust, „pancéřová pěst“. 

U prvních verzí (Panzerfaust 30 klein a Panzerfaust 30) činil účinný dostřel na pohybující se tank pouhých 30 m. Zbraň kladla značné nároky na psychickou odolnost střelce, který musel pálit na cíl z bezprostřední blízkosti, z okopu, zpoza zdi či jiného úkrytu. Přitom zášleh a dým z bezzákluzové zbraňě spolehlivě prozradily jeho polohu protivníkovi. Panzerfaust 30 vážil 5,22 kg a jeho hlavice letící rychlostí 30 m/s o hmotnosti 3 kg prorazila po explozi až 200mm pancíř. 

Počínaje rokem 1944 začal přicházet k jednotkám vylepšený Panzerfaust 60 o hmotnosti 6,8 kg s účinným dostřelem 60 m a 3kg hlavicí o rychlosti 45 m/s probíjející 200mm pancíř. Další typ s dostřelem 100 m se vyráběl od podzimu 1944 jako Panzerfaust 100. Vážil 6,8 kg, jeho 3kg střela s rychlostí 62 m/s probíjela opět 200mm pancíř. Od března 1945 přicházel na frontu ještě účinnější Panzerfaust 150, ten už se ale do konce války příliš nerozšířil.

Komplikovaný Panzerschreck 

Na rozdíl od jednorázově použitelných panzerfaustů se jedná o zbraň na více použití s větším účinným dostřelem. Další podstatná odlišnost od předchůdce spočívá v použití nikoliv výmetné náplně, která exploduje uvnitř trubice, ale malého raketového motoru na tuhé pohonné hmoty, který o něco zvyšuje přesnost a dolet kumulativní hlavice – bohužel zároveň ohrožuje při opouštění hlavně zrak střelce a vynucuje si dodatečnou ochranu obsluhy.

Vývoj panzerschrecku, tedy „postrachu tanků“, spadá do počátku roku 1943. Rommelův Afrikakorps ukořistil v Tunisku několik amerických zbraní Bazooka, podle nichž Němci vyvinuli vlastní prostředek. První typ, zavedený do výzbroje, nesl název Raketenpanzerbüsche 43 (zkráceně RPzB.43), ale i Panzerschreck 43. Zbraň měřila 1,64 m a vážila 9,25 kg. Ke střelbě se používal 88mm projektil RPzB.Gr 4322, dosahoval rychlosti 105 m/s a dokázal účinně zasáhnout jedoucí cíl do 150 m, což je dvoj- až trojnásobek dosahu panzerfaustů. Hmotnost střely činila 3,3 kg, kumulativní nálože pak 0,6 kg. Průraznost pancíře dosahovala 180 mm, tedy o něco méně než u panzerfaustu.

Příliš rizikové použití?

Obsluha této de facto malé raketové odpalovací rampy však musela používat plynovou masku a plášť proti horkým spalinám, což zhoršovalo pohotovost a orientaci střelce v reálném boji. V listopadu 1943 proto zbraň dostala ochranný štít s malým průzorem pro míření, čímž vznikl Panzerschreck 54. Celková hmotnost díky štítu sice vzrostla na 11 kg, ovšem nová střela stejné ráže 88 mm pod označením RPzB. Gr.4992 měla prodloužený efektivní dostřel na tank v pohybu na 180 m a průraznost na 230 mm. 

Jako poslední model vznikl koncem roku 1944 Panzerschreck 54/1, opět při stejné ráži 88 mm. Délka odpalovací trubice se snížila na 1,35 m a hmotnost na 9,5 kg, přibyla však zdokonalená mířidla. Trubice měla mít životnost asi 200 výstřelů.