Srovnání protitankových zbraní: Německé panzerfausty a panzerschrecky

V letech 1942–1943 přestávaly protitankové pušky pěchoty stačit na čím dál mohutnější pancíře nových tanků. Většina armád proto reagovala zaváděním přelomového typu reaktivních, vesměs bezzákluzových zbraní. Jak si vedly německé panzerfausty a panzerschrecky?




Svazky granátů, speciální protitankové granáty či zápalné lahve dokázaly poškodit tanky protivníka asi na 10–40 m. Účinné protitankové kanóny dokázaly likvidovat obrněnou techniku na mnoho stovek metrů, nemohly však pěchotu vždy doprovázet kvůli své hmotnosti a rozměrům. Pěchota proto potřebovala přibližně stejně lehký a přesný prostředek jako protitankové pušky, který by pokryl vzdálenosti 50–150 m, ale probil by pancíř tanků o tloušťce 150–200 mm. 

Vznikla tak nová kategorie zbraní odpalující poměrně těžké střely s kumulativní, průpalnou hlavicí bez zpětného rázu. Účinkovaly jen na pár desítek či několik málo stovek metrů, protože podstatná část reaktivní energie vyvažující střelu vychází otevřenou hlavní dozadu, případně proto, že střela je zkonstruována jako malá raketa. Na počátku vývojové řady pancéřovek, tarasnic a bezzákluzových kanónů stály Panzerfaust a Panzerschreck.

Průkopník Panzerfaust

Firma HASAG z Lipska přišla v roce 1942 s jednoduchou, přitom převratnou koncepcí – tenkostěnná trubice s výmetnou náplní obsahovala hlavici s průpalnou kumulativní náloží s šípovou stabilizací. Výmetná nálož expandovala oběma směry. Tak se zrodil bezzákluzový, jednorázově použitelný protitankový prostředek Panzerfaust, „pancéřová pěst“. 

U prvních verzí (Panzerfaust 30 klein a Panzerfaust 30) činil účinný dostřel na pohybující se tank pouhých 30 m. Zbraň kladla značné nároky na psychickou odolnost střelce, který musel pálit na cíl z bezprostřední blízkosti, z okopu, zpoza zdi či jiného úkrytu. Přitom zášleh a dým z bezzákluzové zbraňě spolehlivě prozradily jeho polohu protivníkovi. Panzerfaust 30 vážil 5,22 kg a jeho hlavice letící rychlostí 30 m/s o hmotnosti 3 kg prorazila po explozi až 200mm pancíř. 

Voják s Panzerfaustem někde na jižní Ukrajině, 1944. (zdroj: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, Gerhard Gronefeld, CC-BY-SA 3.0)

Počínaje rokem 1944 začal přicházet k jednotkám vylepšený Panzerfaust 60 o hmotnosti 6,8 kg s účinným dostřelem 60 m a 3kg hlavicí o rychlosti 45 m/s probíjející 200mm pancíř. Další typ s dostřelem 100 m se vyráběl od podzimu 1944 jako Panzerfaust 100. Vážil 6,8 kg, jeho 3kg střela s rychlostí 62 m/s probíjela opět 200mm pancíř. Od března 1945 přicházel na frontu ještě účinnější Panzerfaust 150, ten už se ale do konce války příliš nerozšířil.

Komplikovaný Panzerschreck 

Na rozdíl od jednorázově použitelných panzerfaustů se jedná o zbraň na více použití s větším účinným dostřelem. Další podstatná odlišnost od předchůdce spočívá v použití nikoliv výmetné náplně, která exploduje uvnitř trubice, ale malého raketového motoru na tuhé pohonné hmoty, který o něco zvyšuje přesnost a dolet kumulativní hlavice – bohužel zároveň ohrožuje při opouštění hlavně zrak střelce a vynucuje si dodatečnou ochranu obsluhy.

Voják s Panzerschreckem 54. (foto: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, Lysiak, CC-BY-SA 3.0)

Vývoj panzerschrecku, tedy „postrachu tanků“, spadá do počátku roku 1943. Rommelův Afrikakorps ukořistil v Tunisku několik amerických zbraní Bazooka, podle nichž Němci vyvinuli vlastní prostředek. První typ, zavedený do výzbroje, nesl název Raketenpanzerbüsche 43 (zkráceně RPzB.43), ale i Panzerschreck 43. Zbraň měřila 1,64 m a vážila 9,25 kg. Ke střelbě se používal 88mm projektil RPzB.Gr 4322, dosahoval rychlosti 105 m/s a dokázal účinně zasáhnout jedoucí cíl do 150 m, což je dvoj- až trojnásobek dosahu panzerfaustů. Hmotnost střely činila 3,3 kg, kumulativní nálože pak 0,6 kg. Průraznost pancíře dosahovala 180 mm, tedy o něco méně než u panzerfaustu.

Příliš rizikové použití?

Obsluha této de facto malé raketové odpalovací rampy však musela používat plynovou masku a plášť proti horkým spalinám, což zhoršovalo pohotovost a orientaci střelce v reálném boji. V listopadu 1943 proto zbraň dostala ochranný štít s malým průzorem pro míření, čímž vznikl Panzerschreck 54. Celková hmotnost díky štítu sice vzrostla na 11 kg, ovšem nová střela stejné ráže 88 mm pod označením RPzB. Gr.4992 měla prodloužený efektivní dostřel na tank v pohybu na 180 m a průraznost na 230 mm. 

Jako poslední model vznikl koncem roku 1944 Panzerschreck 54/1, opět při stejné ráži 88 mm. Délka odpalovací trubice se snížila na 1,35 m a hmotnost na 9,5 kg, přibyla však zdokonalená mířidla. Trubice měla mít životnost asi 200 výstřelů.

 Panzerfaust 60Panzerschreck 54
Vícenásobné použití hlavně🗙
Komplikované nabíjení dalšího projektilu🗙🗙
Demaskující efekty (hluk, plamen, dým)
Palba z místnosti🗙🗙
Využití pro leváky🗙
Možnost opřít zbraň o terén🗙
Obtížné míření, nutnost chránit zrak štítem🗙
Použití v roli minometu🗙🗙
Nutnost dvoučlenné obsluhy🗙
Zpětný ráz🗙
Přibližný účinný dostřel (m)60180
Průbojnost při kolmém dopadu střely (mm)200230

Očima střelce

Panzerfaust 60 působí jednoduše a lehce se s ním manipuluje, lze s ním pohodlně klečet, dřepět i stát, ne však ležet – kvůli obavám ze zranění nohou při zášlehu ze zadní části hlavně. Nepříjemně vypadá míření, kdy roli mušky zastává okraj hlavice. Těžko může sloužit jako útěcha, že míříme na velký cíl, který se už stejně nachází blízko střelce. Stejně tak příliš jistoty nedodává hrubá spoušť se silným odporem, lepšímu úchopu by přispěla rukojeť na hlavni.

Panzerschreck 54 je těžší, ale víc stresu však způsobuje, že blížící se cíl musí člověk pozorovat skrze malé okénko ve štítu, který omezuje zorné pole. Štít ale do jisté míry nahrazuje dvojnožku při nutnosti opřít těžší zbraň o terén. Panzerschreck se hůře přenáší, na rozdíl od panzerfaustu má dost různých výstupků zachycujících o terén. Oproti panzerfaustu z něj nemůže střílet levák, střelec se cítí jistě spíš ve skrytu již vybudovaného palebného postavení a s nabíječem po boku.


Další články v sekci