Obávaná pancéřová pěst: Zachránila Pražské barikádníky?

Vývoj jedné z nejobávanějších protitankových zbraní druhé světové války začal v létě 1942 v Lipsku ve firmě Hugo Schneider AG (HASAG). Tým vývojářů vedený Dr. Heinrichem Langweilerem si určitě ani v nejmenším nepomyslel, že se jejich výrobek o necelé tři roky později stane jedním ze symbolů povstání českých vlastenců proti německým okupantům. 

Rychlý vývoj zkázy tanků

Panzerfaust (česky pancéřová pěst) byl, řečeno dnešní terminologií, lehkou jednorázově použitelnou protitankovou zbraní, vystřelující nadrážové aerodynamicky stabilizované protipancéřové kumulativní granáty. První bojově použitelná verze dostala název Faustpatrone Klein 30, kdy číslovka označovala maximální účinný dostřel. Kumulativní granát o ráži 100 mm obsahoval 400 g vysoce účinné trhaviny (směs TNT a tri-hexogenu) a probíjel až 140 mm silnou ocelovou desku.

Celková váha zbraně byla pouze 3,2 kg. Prvních 500 kusů se na bojiště dostalo v srpnu 1943. Zbraň měla několik konstrukčních nedostatků; patrně největší lze vidět v absenci mířidel a nevhodném tvaru hlavice granátu, který způsoboval odrážení od pancéře při dopadu pod větším úhlem, stejně tak velmi omezoval malý dostřel.

Zmíněné vady se pokusila odstranit nová zbraň pojmenovaná Panzerfaust 30. Ta byla celkově zvětšena, průměr odpalovací trubky se zvýšil z 33 mm na 44 mm a prodloužila se i její délka. To umožnilo použít odlišně tvarovaný granát ráže 140 mm o hmotnosti 2,9 kg, obsahující nyní 800 g trhaviny. Vyšší hmotnost střely si vyžádala i zvětšení hmotnosti výmetné nálože na 95 g černého prachu. Celková hmotnost zbraně narostla na cca 5 kg. Na odpalovací trubku konstruktéři namontovali jednoduchá mířidla.

Další typ Panzerfaust 60 již vyřešil většinu technických nedostatků svých předchůdců. Účinný dostřel se zdvojnásobil, rychlost granátu se pohybovala okolo 45 m/s. Novou podobu dostala spoušť a mířidla, která umožnila přesnější střelbu s průbojností pancíře okolo 200 mm. Odpalovací trubka o průměru 50 mm byla nadále jednorázově použitelná a celá zbraň vážila 6,1 kg. Vyráběla se od září 1944 do posledních dnů války.

Jednoduché použití

Poslední verzi pancéřové pěsti, vyráběné ve velkých sériích, představoval typ Panzerfaust 100, produkovaný od října 1944. Opět došlo k prodloužení dostřelu, zvýšila se i průbojnost, a to na 220 mm pancíře. Na hlavicích panzerfaustů byly často nalepeny kresby a text s instruktáží o použití, což se později stalo výhodou pro pražské barikádníky, většinou neznalé jejího použití.

Ještě v březnu 1945 byl, i když v minimálních počtech, nasazen do německé výzbroje účinnější typ Panzerfaust 150 a do výroby byl připravován Panzerfaust 250, který měl používat nabíjitelnou odpalovací trubku s pistolovou rukojetí. Tento typ se po válce stal základem pro vývoj sovětské protitankové zbraně RPG-2.

Německá armáda v posledních měsících války používala i panzerschreck – ruční raketovou protitankovou zbraň ráže 88 mm na více použití (inspirovanou americkou bazookou). Několika z nich se zmocnili v květnu 1945 i pražští povstalci, ale dosud nebyl nalezen žádný doklad o tom, že by tuto zbraň použili v boji.

Panzerfausty v povstání

Při akutním nedostatku těžkých protitankových zbraní se pancéřové pěsti na straně povstalců staly jediným prakticky použitelným protitankovým prostředkem. Nesmíme samozřejmě opomenout nasazení protitankového děla PaK 40 „vlasovců“ na Jarově (potvrzeno zničení jednoho hetzeru) a využití baterie protiletadlových kanónů ráže 88 mm na Střížkově, které však bylo limitováno malými odbornými znalostmi povstalecké obsluhy. Vzpomenout lze i přímou střelbu lehkých protiletadlových kanónů z obrněných vlaků (zásah tanku Renault FT).

Všechna ostatní zničená německá obrněná vozidla Pražského povstání však jdou na vrub pancéřovým pěstím. Je nutné zmínit i nezanedbatelný psychologický dopad na osádky obrněnců, které jistě znaly přednosti této zbraně a její vhodnost pro pouliční boj, což se muselo podepsat i na opatrném způsobu použití obrněné techniky. Většina čtenářů patrně zná film Otakara Vávry Němá barikáda, kde mladičký Pepík Hošek v podání herce Antonína Šůry ukryt za první barikádou Trojského mostu zničí pancéřovou pěstí německý tank.

TIP: Dělostřelectvo chudých: Tajemství úspěchu ručního protitankového granátometu

Byť se jednalo o uměleckou licenci, přece jen nám nabízí názornou ukázku použití této zbraně. Střelba z ní nebyla snadnou záležitostí a dostat se na účinný dostřel představovalo obrovské riziko. Naprostá většina povstaleckých střelců si před ostrým použitím zbraně nikdy cvičně nevystřelila – nebyli to bojem zocelení válečníci jako jejich protivníci. Šlo však každopádně o statečné lidi, kteří dostali šanci v boji odplatit nacistům šest let okupace a svoji šanci využili beze zbytku.