Spirála smrti: Proč zasáhly čarodějnické procesy právě losinské panství?

Vysvětlení lze hledat konkrétně v tragédiích, které postihly rodinu Přemyslava III. ze Žerotína. Rod evangelického vyznání na počátku 17. století stranil protihabsburským rebelům, za což se v pobělohorských čistkách dočkal majetkových konfiskací. Situace byla značně komplikovaná – pro nás je důležité, že nárok na veškeré zboží statky zůstal Přemyslavovi II. (1592–1652) s podmínkou, že přestoupí na katolickou víru. Žerotín, který měl osm dětí, to neudělal. 

Potlačená vzpoura

V lednu 1652 Přemyslav II. zemřel a již 5. května toho roku byli jeho synové Přemyslav III. (1629–1673) a Karel Jindřich (?–1682) vyzváni, aby jako luteráni opustili zemi, nebo do tří měsíců přijali katolickou víru. Žerotínové nejprve druhou možnost odmítli a chystali se k odchodu, ale nakonec se dohodli, že odejde jen Karel Jindřich a Přemyslav III. konvertuje a panství pro žerotínský rod zachrání. 

Olomoucká konzistoř nepovolila, aby ostatky Přemyslava II. byly uloženy do žerotínské hrobky. Bratři asi hodlali tělo původně vzít do ciziny, nakonec zůstalo v zámku a čas plynul. 

V únoru 1654 se pětadvacetiletý Přemyslav III. oženil s jednadvacetiletou Alžbětou Juliánou, dcerou Oty z Oppersdorfu a na Častolovicích, který měl velmi blízký vztah k jezuitům. Novomanželka tak přišla z přísně katolického prostředí do Losin, kde to „čpělo“ herezí a latentní nepřízní. Proto nejraději pobývala na zámku v nedalekém Třemešku. 

Situaci Přemyslava III. dokládá dopis, který mu téhož roku poslal jistý vypovězený pastor. Vyzýval v něm Žerotína k návratu k pravdě a cti, neboť prý nové náboženství před císařem pouze předstírá. V té době také proti Žerotínovi narůstala nespokojenost poddaných, jež vyvrcholila v roce 1659 vzpourou patnácti vesnic. Je příznačné, že rebelanti vnikli do losinského zámku, kde se stále nacházely ostatky jejich dobrého a pravověrného pána Přemyslava II., a uložili je do rodinné hrobky v losinském kostele. 

Porážka vzbouřenců byla velmi krutá. Na žádost Přemyslava III. odsoudil císař Leopold I. v dubnu 1662 tři hlavní vůdce rebelie k smrti. Čtyřiadvacátého července dopadly na nádvoří losinského zámku do písku hlavy tří rychtářů, a to z Maršíkova, z Vikýřovic a z Losin. Rebelanti museli exekuci přihlížet a zástupci všech patnácti vesnic prosili na kolenou o odpuštění.

Série podivných úmrtí

Alžběta Juliána byla tehdy asi v sedmém či osmém měsíci těhotenství. Přihlížela popravě ze zámeckých arkád? S ohledem na tragédie, které s manželem na přelomu let 1661/1662 prožili, asi ano.

Vraťme se do roku 1656, kdy se manželé dočkali prvního potomka – Václava Felixe. Přesné datum jeho narození není známo, což se týká i druhého syna Přemyslava Otty, jenž přišel na svět roku 1660. Třetí potomek František Karel, spatřil světlo světa 14. července 1661. Přemyslav III. byl vynikající hospodář. Na zámku prováděl obdivuhodné stavební úpravy, přestavby a vybavoval interiéry. Jednu z prvních akcí představovala přístavba dnešní takzvané malé kaple, do níž byl asi v roce 1661 nainstalován raně barokní oltář s obrazem anděla strážného a plavovlasou postavou malého Tobiáše, jehož předlohou byl bezpochyby Václav Felix. Zdálo se, že pětičlenná rodina prožívá dokonalé štěstí…

Na přelomu let 1661 a 1662 během pouhých 25 dní však všichni tři synové zemřeli. V půli prosince 1661 zesnul ve věku 5 a půl roku Václav Felix. Pohřeb se konal 4. ledna. Tři dny poté zemřel nejmenší František Karel a dva dny nato, 9. ledna, skonal i třetí syn, sotva dvouletý Přemyslav Otto. Ostatky všech tří chlapců byly uloženy do žerotínské hrobky v dominikánském kostele v Šumperku, kde byl mimo jiné pochován její zakladatel Petr I. ze Žerotína († 1530), který podle tradice zemřel jako katolík. Alžběta Juliána asi nechtěla, aby její synové spočinuli vedle heretiků v losinské hrobce. 

Příčiny náhlých úmrtí malých Žerotínů nejsou známy – do matriky se tyto údaje tehdy neuváděly. Porovnáme-li mortalitu v Losinách toho období s jinými roky, je zjevné, že se v té době v obci žádná epidemie, například morová, nevyskytovala. Když však vezmeme v úvahu, že na panství od roku 1659 probíhala vzpoura, nabízí se logická spekulace, zda se nemohlo jednat o pomstu některého z poddaných, který je otrávil. Nebyla pak následná poprava tří rychtářů odvetou Přemyslava III.? 

Potíže vcelku zdravé ženy

Alžběta Juliána porodila 5. září 1662 Maxmiliána Františka, jenž se dožil dospělého věku a 8. října 1664 přivedla na svět dceru Marii Angelinu, která po necelých šesti měsících zemřela. Žerotínova manželka vyhlíží na dochovaných portrétech jako útlá, křehká žena. Byla opravdu subtilní? Na jednom z obrazů má na levé ruce dolíky na kloubech buclatých prstů, což naznačuje, že šlo spíše o ženu kypřejších tvarů. Navíc je zjevné, že neměla problémy s těhotenstvím, a to u tehdejších šlechtičen běžné nebylo. Rozhodně se jednalo o zdravou ženu. Postupně se však na ní projevila velká psychická zátěž, provázená zdravotními problémy. 

Časté cesty kočárem na třemešský zámek a zřejmě i na bohoslužby do kostela v Šumperku činily Alžbětě problémy. Přemyslav tedy pro ni nechal vyrobit nosítka. Z účtů z roku 1662 se dozvídáme, že daroval svým poddaným z Rapotína půl vědra piva za to, že v nosítkách odnesli jeho manželku ze Sobotína do Losin. 

Asi od července 1666 čekala Žerotínka další dítě. Lékař jí to stěží mohl doporučit. Zhruba v sedmém měsíci těhotenství sepsala 4. února 1667 poslední vůli, avšak narození syna Jana Jáchyma 1. dubna přežila a tento chlapec se pak stal jediným pokračovatelem rodu losinsko-vízmbersko-bludovské linie rodu. Někdy koncem roku 1668 dostala Alžběta žloutenku a asi v dubnu 1669, nepochybně přes varování, opět otěhotněla. V průběhu roku jí bylo stále hůř. Manžel se jí snažil zajistit co nejlepší péči, a proto k ní v době blížícího se porodu povolal doktora Johanna Ferdinada Hertodta (1645–1712), pozdějšího lékaře císaře Leopolda I. 

Odchod Žerotínky

Doktor konstatoval těžkou melancholii, což zjevně souviselo s Hippokratovou teorií čtyř tělesných tekutin (tedy s převahou „černé žluče“). Hertodt pacientce ordinoval mimo jiné chebskou kyselku a vydatnou stravu. Alběta měla velké problémy s dýcháním, takže například do schodů ji museli nosit. Tlak na hrudníku se zvětšoval. Asi tři týdny před porodem vydechovala pěnu a 10 dní před slehnutím vykašlávala krev a hnisavé hleny. Tři týdny před koncem devátého měsíce těhotenství, 11. prosince 1669, porodila dceru Marii Josefu. Doktor jí poté ulevoval klystýry a posílit ji měla silná polévka. Vše bylo marné. Šlechtična po čtyřech dnech nesnesitelných bolestí 15. prosince o půl šesté ráno vydechla naposledy. Bylo jí šestatřicet let.

Ještě téhož dne odpoledne provedl doktor Hertodt exenteraci (vynětí orgánů z tělní dutiny), aby bylo tělo připraveno na nabalzamování a k převozu do Kladska, kde si Alžběta přála být pohřbena v blízkosti svých rodičů. V úmrtním protokolu lékař stručně popsal stav vnitřních orgánů. Konstatoval, že játra byla velmi velká a nahoře poněkud ztvrdlá, jinak zdravá; žlučník byl plný černé žluči a obsahoval 61 kamínků, některé o velikosti hrachu – usoudil, že ty byly příčinou loňské žloutenky; obě ledviny obaloval tuk; plíce pokrývalo mnoho modrých skvrn a uvnitř, hlavně v pravém laloku se nacházela hnijící (faulle) hmota; slezina byla poněkud zvětšená a ucpaná, což podle Hertodta způsobovalo zácpu, nadýmání a plynatost; srdce bylo v pořádku, ale v osrdečníku byla voda; žaludek byl poněkud subtilní; střeva nafouklá a mozek neurčitě poškozen. Dcera Marie Josefa přežila matku o dva měsíce a zemřela 20. února 1670. 

Panství bez pána

Na smrti Alžběty Juliány, stejně jako na úmrtích jejích maličkých synů, je mnoho nejasného. Mohlo být postižení vnitřních orgánů Žerotínky způsobeno chronickou otravou? Babky kořenářky, namnoze podezřívané ze spojení s ďáblem, měly dostatečné znalosti o účinných bylinných jedech. V literatuře se sice traduje, že šlechtična byla mezi poddanými velmi oblíbená, což se dokládá hojnou účastí lidu na jejím pohřbu; štědře obdarovala také chudinu, která se za ni měla modlit. Ale zbožňování jedněmi a nenávist na smrt druhými se nevylučuje. 

Pohřební obřad začal 13. března 1670 a trval tři dny. Přemyslav vyplnil manželčinu vůli a postaral se, aby její tělo bylo spolu s ostatky maličké Marie Josefy pohřbeno v Kladsku. Pro její srdce nechal ve Vratislavi zhotovit stříbrnou kazetu, k jejímu uložení vedle rakve milovaného syna Václava Felixe v dominikánském kostele však tehdy nedošlo. V květnu 1669 byl chrám značně poškozen požárem a jeho rekonstrukce skončila až v roce 1671. Kazeta byla proto zatím uložena v losinském zámku a asi se na ni zapomnělo. 

Po smrti Alžběty Juliány stavební aktivity a zvelebovací práce na panstvích a zejména v losinském zámku zcela ustaly. Upadl Přemyslav po smrti manželky do úplné apatie, nebo byla příčinou fyzická nedostatečnost způsobená nemocí? První důvod se zdá být pravdě málo podobný – Přemyslav měl přece silnou motivaci žít pro své dva malé syny. V každém případě Žerotín v pořádku nebyl, neboť na zámku pobývala již od roku 1670 jeho starší sestra Andělina Anna Sybila, v souvislosti s čarodějnickými procesy nechvalně proslulá hraběnka Gallová. Starala se o nejdůležitější část provozu panství, o jeho důchodní účty, které jí předkládal Johann Friedrich Kopp. Přemyslav III. zemřel 24. února 1673 ve věku pouhých 43 let. 

Kdo bude poručníkem?

O poručnictví malých Žerotínů ihned projevila zájem teta Andělina Sibyla Gallová a také její bratr Karel Jindřich. Vztah mezi sourozenci byl bezpochyby velmi napjatý. Gallová mimo jiné osočila Karla Jindřicha, že jako evangelík sirotky vychovávat nemůže, byť ten s největší pravděpodobností již někdy před rokem 1670 přestoupil na katolickou víru. Úředně bylo poručnictví svěřeno hraběnce.

Hon začíná

V dubnu 1678, pět let po smrti Přemyslava III., byla v sobotínském kostele přistižena při krádeži posvěcené hostie vernířovická žebračka Marina Schuchová. Ačkoliv bylo zneužívání hostií neodpustitelným hříchem, přesto k němu často docházelo, protože jim byly připisovány zázračné účinky nejrůznějšího druhu. V průběhu čarodějnických procesů vyslýchané ženy přiznávaly, že chodily k svatým přijímáním do kostelů v okolí Losin a hostie tajně odnášely, aby je užívaly k ďábelským nepravostem. Schuchová ji zcizila pro sousedku Dorotu Gröerovou, jejíž kráva jí dávala málo mléka, a mešní chléb měl tento nedostatek napravit. Marina Schuchová byla zadržena a vše přiznala. Případ měl být řádně vyšetřen, protože zaváněl čarodějnickou magií. 

Andělina Sibyla Gallová ustavila inkviziční tribunál, v jehož čele stanul Heinrich Franz Boblig z Edelstadtu, kterého kontaktoval hejtman losinského panství Adam Felix Vinařský z Kříšova. V rukopisu o čarodějnických procesech, který zpracoval někdejší správce jesenického muzea Vítězslav Zeman, čerpající z Bobligovy pozůstalosti, se uvádí, že Bobligovým olomouckým sousedem byl doktor Hertodt, který prý plísníval inkvizitora trpícího podagrou, že neposlouchá jeho lékařské rady a nezřízeně pije. Tímto doktorem nebyl nadevší pochybnost nikdo jiný než Johann Ferdinand Hertodt, který léčil Alžbětu Juliánu. Lze předpokládat, že s Bobligem o jejím tragickém úmrtí mluvil a možná mu řekl něco důležitého, co pak inkvizitor sdělil hejtmanovi Vinařskému a co následně zvěděla i hraběnka Gallová. Je to žel jen spekulace, nicméně založená na logické dedukci.

TIP: Hranice v plamenech: Čarodějnické procesy ve Velkých Losinách a v Šumperku

Právě informace o podivné smrti švagrové mohly u Gallové oživit dávnou pochybnost, že bratr Přemyslav nezemřel přirozenou smrtí. Když se Boblig dozvěděl, že ve vězení sedí vernířovická žebračka, která ukradla hostii, aby s ní sousedky čarovaly, a že se ztratilo srdce Alžběty Juliány, bylo mu jakožto zkušenému potírači čarodějnic „vše jasné“: na losinském panství se kují ďábelské pikle. Kolo perzekucí se začalo roztáčet...