Spiknutí, které neexistovalo: Omladina byla v očích rakouských úřadů div ne teroristická buňka!

Když v roce 1867 došlo k tzv. vyrovnání a vznikl stát pod názvem Rakousko-Uhersko, který rovnoprávné postavení přiznal Uhrám, zasadilo to sebevědomí Čechů velkou ránu. Nezdálo se navíc, že by někdo uvažoval o podobném aktu vůči Čechům. Na českém území žilo také zhruba stejně tolik Němců a ti změnám bránili. Ovšem jistou vinu měli i sami čeští politikové. 

Jediná tehdy existující politická síla se nazývala Národní strana. Jejím členům se říkalo staročeši, a když se jim opakovaně nedařilo prosazovat své požadavky, vyřešili to zdánlivě jednoduše: přestali do říšského parlamentu chodit. Bohužel tak nejen přenechali pověstné volné pole rakouským Němcům, přišli navíc také o své mandáty.

Nová snaha 

Lidé myslící politicky si velmi rychle uvědomili, že se nechali zahnat do slepé uličky a je třeba na to jít jinak. V roce 1874 tak byla založena nová politická strana, jmenovala se vzletně: Národní strana svobodomyslná. Její členové se nazývali mladočeši. Chtěli pomalými kroky a vyjednáváním získávat nejen politické body, ale především spět ke kýženému cíli: posílit pozici českých zemí v rámci monarchie. Šlo to ale ztuha, žádné výrazné úspěchy se neobjevovaly a česká společnost byla stále více nespokojená. Projevovalo se to různě: od prostého nesouhlasu, různých vtipů až po radikalismus převážně mladých lidí, kteří se titulovali jako pokrokové hnutí. Nebáli protestovat i za hranicemi zákona, sdružovali se v různých spolcích, vydávali časopisy a pořádali nejrůznější nepovolené schůze a shromáždění. Hodila se jim kdejaká událost – například oslavy českých velikánů jako Jana Husa, Jana Amose Komenského či Karla Havlíčka Borovského. 

Pod husitskými prapory zpívali revoluční Marseillaisu a na Karlově mostě jednou chtěli strhnout sochu sv. Jana Nepomuckého. V květnu 1893 dokonce pověsili soše císaře Františka I. na krk oprátku se zcela jasným symbolickým vyzněním. Ani tím však demonstrace nekončily. V červnu se připomínala bitva u Lipan, následoval politický tábor na hoře Říp. Všechny aktivity se nesly v silném protihabsburském duchu. 

Pryč s tyranem! 

A do toho přišla velká státní oslava: narozeniny císaře Františka Josefa připadaly na 18. srpen a v roce 1893 slavil své pětačtyřicátiny. Oslavovalo se po celé monarchii. Císař sám pobýval v té době ve svém oblíbeném Bad Ischlu, ale velká oslava spojená s vojenskou přehlídkou a bohoslužbou se konala samozřejmě také ve Vídni. 

Slavit se mělo i v Praze, byť poněkud skromněji. V paláci kardinála hraběte Schoenborna připravili hostinu pro církevní, vojenské a zemské hodnostáře. Pro občany se pořádaly koncerty v ulicích vyzdobených lampiony. Ne všichni však chtěli vzdát monarchovi svou úctu. Stoupenci pokrokového hnutí chtěli naopak vyjádřit svůj nesouhlas s habsburskou politikou a připomenout tak české národní požadavky. 

Na pražském Jungmannově náměstí sídlila redakce plátku Nové proudy. Scházel se tam i hlavní štáb, který připravoval manifestaci proti císaři a provolání českých požadavků. Už před tím se radikálové snažili agitovat především mezi mladými lidmi. Společně se vydali na Staroměstské náměstí, kde měly vrcholit oslavy císařových narozenin koncertem 102. pěšího pluku. 

Pokud měli organizátoři radost z hojné návštěvy koncertu, brzy zjistili, že situace se vyvine jinak. Většina diváků totiž právě patřila mezi pokrokáře a sotva začal koncert, spustili rámus, křik a hvízdání. Dokonce zpívali polskou revoluční píseň Rudý prapor, ve které zaznělo také: „Pryč s tyrany, ať zhyne starý, podlý svět!“ Po koncertu pak demonstranti vyrazili do ulic a strhávali z veřejných budov symboly státu – černožluté orlice a plechové císařské orly. Druhý den se objevily i protistátní letáky. Policie provedla rozsáhlý zátah a zadržela i jejich autory, tři mladé muže kolem dvacítky. Vyšetřování a zatýkání pak pokračovalo i v dalších dnech. Kolem 10. září už sedělo ve vazbě třicet osm stoupenců pokrokového hnutí. 

12. září 1893 

Na svobodě ale zůstalo jádro onoho pokrokového hnutí. A začalo spolupracovat s mladočechy. Ti usoudili, že právě pokrokáři mohou být dobrými spojenci, a tak zatčené i veřejně podporovali. Vídeňská vláda si narůstající neklid dobře uvědomovala, ostatně její tajná policie pracovala efektivně a připravovala se na zavedení tzv. vlády pevné ruky. 

Ke střetnutí se hodilo 22. výročí tzv. reskriptu. V tomto zásadním dokumentu uznal císař František Josef I. práva Království českého, a dokonce slíbil, že se nechá korunovat českým králem. Sliby chyby! Ke korunovaci nakonec nedošlo a právě to Češi považovali za podraz. V den výročí se měly konat stovky schůzí a jedna z nich – organizovali ji mladočeši – na Žofíně. Úřady ji ale nepovolily a shromáždění rozehnala policie. Pokrokáři se odebrali do pražské restaurace U Choděrů, kde se sešlo několik stovek lidí. Nechyběly odvážné projevy, dav se v naštvanosti zdárně podporoval. Nakonec strhli ze stěny sochy císaře a císařovny. 

Výjimečný stav 

Policie zareagovala dalším zatýkáním a 13. září 1893 vyhlásila vláda nad Prahou výjimečný stav. Ten zostřil policejní dohled a zavedl cenzuru tisku. Ve věznicích skončili všichni významní aktéři demonstrací a protestů. Vídni se zdálo nemožné, že by vše zorganizovaly jen skupiny naštvaných mládežníků. Nového zemského místodržícího hraběte Thuna a policejního ředitele se proto ve Vídni důrazně dotazovali, co se to v té Praze děje. Jenže oni sami to nevěděli. Možná z alibismu či aby obhájili vlastní neschopnost, přišli s teorií, že se jedná o tajné spiknutí proti císaři. Dokonce mu našli jméno: Omladina. 

Dobový tisk pak ochotně opisoval policejní raporty o tom či onom členovi tajného spolku Omladina, který měl být zastřelen. Zřejmě se nikdo nezaobíral tím, do jaké míry jsou policejní informace pravdivé. Veřejnost zkrátka dostala vysvětlení, proč dochází k zatýkání a chystá se soudní proces. 

Proces 

Jistou věrohodnost policejní teorii o tajném spolku dodávaly informace zevnitř pokrokářů. Policii donášel dvacetiletý zamindrákovaný rukavičkářský učeň Rudolf Mrva. Těžko říci, zda šlo jen o hlupáka, šaška či slabocha, každopádně aby si dodal vážnosti, používal přezdívku Rigoletto Toskánský. S radikálními mladíky se scházel, a také se účastnil příprav proticísařských demonstrací. Když v inkriminovaném období mezi 17. a 18. srpnem 1893 došlo k zatýkání, on zůstal na svobodě. Tehdy ho začali podezřívat, že právě on spolupracuje s tajnou policií. Navíc se pro obžalobu stal korunním svědkem. Potrestali ho sami pokrokáři. Dva z nich ho navštívili doma a následně zavraždili. Pachatelé byli odhaleni a uvězněni. 

Soudní proces, v němž figurovalo celkem 76 obžalovaných, začal v budově c. k. zemského soudu v Praze 15. ledna 1894. Vinil zatčené z nejtěžších zločinů proti státu a veřejnému pokoji. Mladým mužům přesto nechybělo sebevědomí. Nepochybovali o své nevině. Také veřejnost netrpělivě a se zvědavostí čekala na výsledek. 

Před žalobci vystoupil například Alois Rašín, který byl už tehdy nadaným a obratným právníkem a ve své obhajobě popíral jak existenci Omladiny, tak informace získané od udavače Mrvy. Samotné soudní jednání provázely nepokoje a napětí. Když vynesla porota 14. února 1894 rozsudek, zněl takto: 68 obžalovaných bylo odsouzeno k odnětí svobody, udělené tresty se pohybovaly v rozsahu od dvou týdnů až po osm let. Odsouzence pak umístili do různých věznic – na Pankrác či na Bory u Plzně. Mnoho z nich to snášelo velmi těžce – zejména dlouhé pobyty na samotce. Jeden z nich, osmnáctiletý Jindřich Heller, samovazbu nevydržel a skončil v ústavu pro choromyslné. I další procházeli těžkými depresemi.

Následovníci 

Ani hrozba vězení však řadu mladých vlastenců neodradila od dalších aktivit. Pokračovaly jak spolky, tak znovuobnovené noviny. Většina veřejnosti s aktivitami pokrokářů sympatizovala. Odsouzení se postupně dostávali z vězení a ve společnosti požívali stále větší vážnosti. Poměry v Čechách se ale k lepšímu měnily až s nástupem nového ministerského předsedy Kazimíra Badeniho, který v říjnu 1895 zrušil výjimečný stav pro Prahu a v listopadu téhož roku udělil většině omladinářů amnestii. Řada odsouzených však tento akt z rukou rakouských úřadů odmítala přijmout. Alois Rašín protestoval, že pokud byli odsouzeni neprávem na základě vykonstruovaného obvinění, nemohou být ani amnestováni. Václav Čížek zase státnímu zástupci řekl: „Nemusím-li tu amnestii vzít, tak ji nechci. Já se o ni neprosil.“ Tři dny po propuštění se Čížek zastřelil… 

Paradoxně žádné spiknutí proti císaři ani tajný spolek Omladina neexistovaly. Šlo skutečně jen o neorganizovanou skupinu mladých lidí, kteří neskrývali své protihabsburské nálady a své vlastenecké přesvědčení vyjadřovali nahlas a s emocemi. Ale právě aktivity této mladé generace nazývané ‚pokrokáři‘ později přispěly i ke vzniku samostatného Československa.