Souboj ve vlnách Středomoří (2): Duel námořníků Royal Navy a Regia Marina
Region Středozemního moře a severní Afriky sice nesehrál z hlediska Spojenců ani třetí říše rozhodující roli, ovšem jeho důležitost podceňovat nelze a pro Itálii se logicky jednalo o hlavní bojiště. Prokazují to ostatně i velké námořní bitvy, jež prověřily válečné lodě Britů a Italů a také jejich posádky
Italské námořnictvo velmi dbalo na historické tradice a mohlo se pyšnit vcelku kvalitním velitelským sborem. Většina důstojníků prošla slavnou akademií v Livornu a stejně jako v případě Británie dlouhodobě platilo, že vyšší šance postoupit mezi tuto elitu měli příslušníci šlechtických nebo bohatých rodin. Do tohoto tradičního schématu ale zasáhl vzestup fašistů a následné etablování Mussoliniho režimu, protože ten (podobně jako později i NSDAP v Německu) méně hleděl na společenský původ a poskytoval šance na vzestup rovněž mužům z nižších tříd, pokud byli ideologicky pevně oddaní fašismu.
Předchozí část: Souboj ve vlnách Středomoří: Duel námořníků Royal Navy a Regia Marina (1)
Věrnost králi
Paradoxem však je, že zajisté nejznámějším přesvědčeným fašistou v Regia Marina byl vysoký šlechtic, a to kníže Junio Valerio Borghese, odvážný velitel námořních zvláštních jednotek. Obecně ale platilo, že největší podíl „ideologicky věrných“ mužů dlouhodobě směřoval do italských vzdušných sil, kdežto nejmenší nadšení z fašismu panovalo právě u námořnictva. V nejvyšších patrech velení Regia Marina tedy jednoznačně dominovalo konzervativní vlastenectví a věrnost monarchii, zatímco vztahy vůči Mussoliniho režimu měly obvykle charakter povinně prokazované oficiální úcty a tajně projevovaného odporu.
Poněkud odlišná situace panovala mezi mužstvem a poddůstojníky, neboť fašistický režim se alespoň zpočátku těšil relativně široké (byť určitě ne bezvýhradné) podpoře. Italský námořní výcvik měl podstatně méně technicky laděný charakter než britský, což nepřekvapí, vezmeme-li v úvahu výrazně slabší úroveň italského průmyslu a jeho produktů. Italové leckdy neměli ani dostatek munice na cvičné střelby a značně zaostávali v úrovni přístrojů, a proto se takřka vůbec neprováděl například nácvik nočního boje.
Jak řešit negramotnost
Ona počáteční podpora Mussoliniho režimu pramenila mimo jiné z faktu, že přinesl zřetelný ekonomický a společenský rozvoj, což se projevilo také ve vzdělání. Z dnešního pohledu se to může jevit těžko uvěřitelné, avšak v období po první světové válce byla snad až polovina Italů negramotná, což se ale v následujících letech rychle zlepšovalo. Fašistický režim totiž zkrátka potřeboval populaci schopnou číst, aby ji mohl účinněji ovlivňovat propagandou a aby ji mohl používat i jako rezervoár pro doplňování ozbrojených sil. Negramotnost mnoha mladých Italů totiž zákonitě znamenala problém při výkonu vojenské služby, zejména když se Itálie snažila řešit onu nižší technickou úroveň svého loďstva.
Režim tedy záhy zavedl také výcvikové kursy pro mladé chlapce, jež jim (nezávisle na normální školní docházce) zajistily základní vzdělání a vedly je ke službě v ozbrojených silách a v neposlední řadě i k oddanosti fašismu. Projevilo se to také v námořnictvu, kde se kvalita mužstva v meziválečné éře opravdu znatelně zlepšila, ačkoliv se pořád nemohla srovnávat s britskou či německou. Je příznačné, že Němci jako hlavní spojenci Italů oceňovali tento posun, ale velmi ostře kritizovali celkový přístup italských důstojníků ke službě a k vedení války.
TIP: Mussoliniho cesta k moci: Jak se formovala osobnost fašistického diktátora
V německých očích totiž Italové často působili jako zbytečně opatrní, postrádající iniciativu a příliš lpící na byrokracii. Mnohdy se projevoval i podobný problém jako u Britů, a sice značná propast mezi důstojníky a mužstvem, což zřejmě pramenilo také z převládajícího tradičního konzervativního ducha italského loďstva. Ten se ostatně naplno projevil v roce 1943 po svržení fašistického režimu a kapitulaci Itálie. Na straně Osy poté zůstala sice menšinová, nicméně nezanedbatelná část pozemních a vzdušných sil, zatímco takřka celé loďstvo zachovalo věrnost králi. Fašismu potom sloužily prakticky už pouze námořní speciální útvary, kterým velel zmíněný kníže Junio Valerio Borghese.
Námořník Regia Marina
- VÝCVIK NÁMOŘNÍKA: 10 měsíců
- VZDĚLÁNÍ DŮSTOJNÍKA: 2–3 roky
- POSÁDKA TORPÉDOBORCE: 105–225 mužů
- POSÁDKA KŘIŽNÍKU: 425–900 mužů
- POSÁDKA BITEVNÍ LODĚ: 1 200–1 800 mužů
Iniciativní Britové a opatrní Italové
V roce 1939 čítalo Royal Navy zhruba 119 000 mužů (a vedle nich ještě 12 000 sloužilo v řadách námořní pěchoty), avšak do konce války se jeho stav rozrostl na přibližně 710 000 osob. Na tom se podílel velmi propracovaný systém náboru a výcviku, takže kromě aktivně sloužících mužů a příslušníků RNR a RNVR přicházeli též muži povolaní na základě povinných odvodů a také členové složky RFR (Royal Fleet Reserve). Ta zahrnovala vesměs vysloužilé námořníky, kteří se již nemohli účastnit bojových operací na moři, ale zcela postačovali pro službu na souši, takže mladší muži mohli vyplouvat do boje. U mužů získaných díky povinným odvodům je potřeba zdůraznit, že i u nich Royal Navy trvalo na dobrovolnosti, takže k loďstvu směřovali jedině ti, kteří o to u odvodu výslovně projevili zájem. Díky prestiži Royal Navy o takové nikdy nebyla nouze.
Také v Itálii se loďstvo těšilo výborné pověsti, a proto si i Regia Marina mohla vybírat z mnoha mladých Italů, kteří (ať už jako dobrovolníci, nebo jako povinně odvedení) toužili po bílé námořnické uniformě. Na konci 30. let ji nosilo asi 70 000 mužů, ale když se Itálie v roce 1940 oficiálně zapojila do války, v Regia Marina již sloužilo téměř 168 000 osob, z nichž více než polovinu tvořili dobrovolníci.
V námořních bitvách projevili Britové i Italové úctyhodnou odvahu, ovšem ve prospěch Královského námořnictva hrály lepší technické dovednosti, důkladnější výcvik a vyšší agresivita jeho kapitánů, jíž koneckonců odpovídalo i pověstné britské heslo „Engage the Enemy Closely“ (Bojujte s nepřítelem zblízka). Italští námořníci určitě nebyli zbabělí, jenže jejich velitelé leckdy postrádali iniciativu, zatímco jejich britští soupeři mnohem lépe využívali příležitostí. Jasně to ukázala například druhá bitva u Syrty v březnu 1942, v níž se Italové navzdory velké převaze nepustili do riskantních (byť takticky správných) manévrů a stáhli se. Díky tomu na Maltu doplul velmi důležitý konvoj, který zásadně přispěl k udržení ostrova.
