Solidní padělatel: Jean de Sperati se za falšování známek udal sám

Jeho křestní jméno znělo Giovanni, ale po letech strávených ve Francii si jej změnil na Jean. Jinak se pan de Sperati cítil být plnohodnotným Italem a rád to s pomocí svého italského pasu kdekoliv demonstroval. To byly ostatně jediné momenty, kdy o něm bylo slyšet. Jinak byl už od útlého věku velmi tichý, klidný a nenápadný. Co také čekat od vášnivého filatelisty, že? Sbíráním známek strávil celé dětství, a tenhle koníček konzumoval většinu jeho volného času i financí. Nenechme se ale mýlit. Jean de Sperati nebyl obyčejný sběratel, ale přímo poštovní desperát.

Zrod známky

Jak zachovalá je známka, v jaké kvalitě je její obraz, kolik má zoubků a zda ji příliš nehyzdí razítko? To, stejně jako její katalogová hodnota, je mu lhostejné. Zajímá se totiž o proces výroby poštovních známek a jde přitom skutečně do hloubky. Věnuje se technologii tvorby obrazu a rytin, chemii fotografie, mechanice lisování a tisku. Tedy procesním věcem, o které většinou filatelisté nejeví zájem. Hodně mu přitom pomáhá i to, že jeho příbuzní měli tiskárnu, ve které vyráběli pohlednice. Ledacos se tu přiučil. 

Poštovní známky ho fascinovaly jako produkt techniky. „Tady se použila průsvitka, tady se přetlačovaly tiskové desky,“ říká si nad svou sbírkou. „A na tomhle místě udělal rytec chybu.“ Má smysl pro detail a dobře se tímhle samostudiem baví. Rád by se dostal k dalším, výrobou mimořádnějším a starším kouskům. Na ty mu ale chybějí peníze. A tak se, motivován vlastní touhou po poznání a nikoliv prý honbou za majetkem, pouští do svého prvního podvodu. Ve své podkrovní dílničce si vyrobí pár věrných kopií vyhledávaných známek a smění je za několik vzácných kusů.

Zvědavý kouzelník

Na podvod se nepřijde, a tak de Sperati směle pokračuje dál. Jeho falza se totiž v každém ohledu vyrovnají originálu. A až se získané vzácnosti nabaží, nebo spíš až rozlouskne techniku její tvorby a dokáže ji napodobit, klidně ji smění za další vzácný kousek. Filatelistické klenoty tedy podvodně vyšmelí, ale nehromadí je. Zájem o ně jeví jen tak dlouho, než je dokáže reprodukovat. Je to zvláštní. Rukama mu prošla i super vzácná Black Penny, vůbec první známka světa. Zajímala ho jen tak dlouho, než přišel na to, jak ji tvůrce originální rytiny Charles Heath vytvořil. A pak ji prodal na burze.

Možná si ale pana de Sperati jen idealizujeme. Nabízet falešné známky jako pravé je podvod, ať už jej vede sebeušlechtilejší myšlenka. A nouzí rozhodně netrpí: zfalšovaná kolekce známek ze San Marina mu přinese malé jmění. Jak bude později tvrdit, zvládl bez problémů „naklonovat“ přes 500 různých exemplářů. Ve filatelistické komunitě je oblíbený. Když mu zaplatíte, je schopen vám sehnat prakticky jakoukoliv známku. Jestli ji vyměnil za jiné falzum, nebo máte v ruce padělek? To se většinou nedozvíte.

Co stálo za jeho úspěchem? Důsledně se vyhýbal kritickým oblastem. Nepokoušel se simulovat lep na rubové straně, ani si nehrál s falešnými razítky. Vynechával perforace nebo komplikované vodoznaky. Místo toho si vybíral známky nižší nominální hodnoty té které produkce, zbavoval je potisku a na papír s vyraženým základem rámečku natiskl cennější variantu. Ve velkém také skupoval odřezky známkového papíru, který si vedl v jednotlivých šaržích. A barvy? Vzorků měl tolik, že mohl radit všem tiskárnám.

Spadla klec!

Do konfliktu se zákonem dostane až v neklidném roce 1942. Tehdy si francouzští celníci posvítí na malý balík, který odesílá do Lisabonu. Uvnitř se nachází pár archivních exemplářů poštovních známek, jejichž hodnota se podle znaleckých katalogů blíží milionům franků. A to není legrace: neodvedené clo, vyvážení kapitálu do zahraničí, nelegální obchod. Kouká z toho kriminál na deset let.

Jean de Sperati se pochopitelně hájí, že jde o hrubý omyl: v balíčku posílal příteli za hranice jen kopie. To už si k zásilce sedne porota filatelistických znalců, francouzských i německých. A shodně potvrzují, že zmíněné známky jsou pravé. Co teď? Mistra padělatele právě dostihla jeho vlastní dokonalost. Sedm soudních znalců tvrdí, že se jedná o originály. Do toho vstupuje francouzská obec filatelistická, která se v dobré víře zaručuje za bezúhonnost de Speratiho. Léta je všechny zásoboval mimořádnými kousky a vždy jednal velice solidně.

„Jsem umělec, ne podvodník,“ hájí se před pařížským soudem. Ale sám si pod sebou podřezává větev, když názorně ukazuje, jak zručně staré známky „vyráběl“. Nakonec vyfasuje rok vězení, 10 tisíc franků pokuty a dalších 300 tisíc franků za „trestný úmysl“. Vyšel z toho ještě lacino. Hrozil mu i trest za padělatelství, ale nenašel se žádný filatelista, který by jej obvinil z podvodu. Jeho oběť by totiž musela připustit, že zrovna chlouba jeho sbírky je jen falzem, které vytvořil ten zpropadený Ital. Nikdo si nechce sahat do svědomí, sbírky a peněženky.

Prominutý trest

De Sperati se nakonec do vězení nepodívá. V roce 1948, kdy má nastoupit do káznice, je mu už 64 let a vzhledem k věku mu trest prominou. Společnost si udobří tím, že všechno své pracovní náčiní věnuje britské filatelistické asociaci. Prý aby se mohli z jeho práce poučit a odhalovat další padělatele. Na člověka, který pustil do oběhu nejméně 5 tisíc známek dnes už nevypočitatelné ceny je to dokonalý závěr kariéry…