Sňatky tradicím navzdory: Který monarcha se oženil pod svůj stav?
Charakter královských sňatků se po staletí neměnil a ve své podstatě zůstal zachován až do pozdního novověku. Pak se ale našlo pár odvážných, kteří dali přednost svatbě z lásky
Královský sňatek představuje fenomén, který ovlivnil život každého člověka, jemuž bylo souzeno narodit se do zlaté kolébky. Na sňatkovou politiku se pohlíželo jako na státní akt, neboť spojení dvou potomků královského původu vyjadřovalo posílení příbuzenských svazků i moci.
Nerovná manželství
Konec první světové války a vstup do nového století však do sňatkové politiky evropských panovnických rodů přinesl i postupné uvolňování dosud striktně dodržovaných pravidel. Dříve tak odsuzovaný a ve své podstatě znevažující morganatický sňatek se začal pozvolna vkrádat i mezi příslušníky první ligy evropských panovníků a zvolna se stával dokonce samozřejmostí.
Již v roce 1866 uzavřel nerovný sňatek například ruský car Alexandr II. (1818–1881), který se oženil se svou dlouholetou milenkou, kněžnou Jekatěrinou Michajlovnou Dolgorukovovou (1847–1922). Svou milenku Blanche Delacroixovou (1883–1948) pojal 14 dní před svou smrtí za svou zákonnou manželku i belgický král Leopold II. (1835–1909). Také bratr ruského cara Mikuláše II. Michail (1878–1918) se ve Vídni v roce 1907 nestavovsky oženil s rozvedenou Natálií Šeremeťjevskou (1880–1952), čímž si vysloužil vyloučení z romanovské rodiny a nucený exil, který byl zrušen až rehabilitací v roce 1914. Stranou pozornosti nezůstal ani sňatek uzavřený roku 1918 v Oděse pozdějším rumunským králem Carolem II. (1893–1953) s dcerou rumunského generála Ioannou „Zizi“ Lambrino (1898–1953).
Největší skandál všech dob však vyvolal až románek a následná svatba anglického krále Eduarda VIII. (1894–1972) s dvakrát rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou (1896–1986). Eduard VIII. a jeho láska k Američance neformálních mravů zůstala nepochopena snad u všech vrstev anglické i evropské společnosti. Členové anglické královské rodiny, příslušníci nejvyšší evropské královské society, církev i běžní občané králův čin odsoudili nejen pro samotnou pověst jeho vyvolené, ale zejména proto, že upřednostnil lásku k ženě s pochybnou pověstí před povinnostmi k vlasti. Eduardovy svatby na zámku Candé ve Francii se 3. června 1937 nezúčastnil ani jeden příslušník evropské aristokracie. Byla to krutá daň za lásku k ženě, kterou hluboce miloval.
Otevřené vyznání lásky anglického panovníka se však stalo inspirací pro další příslušníky evropských královských rodů, kteří toužili po lásce bez omezení a svazujících norem. Anglická princezna Margaret (1930–2002) sice nejprve svůj boj se zkostnatělým systémem o srdce rozvedeného hrdiny bitvy o Anglii kapitána Petera Townsenda prohrála, ale podruhé již byla úspěšná a navzdory všem a všemu se v roce 1960 provdala za fotografa Antonyho Armstonga-Jonese (1930). A následovali další.
V roce 1968 si po deseti letech vzdoru odvedl k oltáři norský korunní princ Harald (1937) dceru majitele obchodního domu v Oslu Sonju Haraldsen (1937) a v červnu 1976 si švédský král Carl XVI. Gustav (1946) vzal za ženu dceru německého podnikatele Silvii Sommerlathovou (1943). Láskou a štěstím zářil v roce 1981 i lucemburský následník Henri (1955), když se za velké podpory veřejnosti oženil na svatého Valentýna se svou studentskou láskou, imigrantkou z Kuby, Marií Terezou Mestre y Batista (1981).
V novém století
Současná generace příslušníků evropských královských rodů se na přelomu 20. a 21. století přizpůsobila životu svých poddaných a postupně odbourala všechny bariéry, které je navzájem dělily. Dnes se asi sotvakdo pozastaví nad tím, že se příští dánskou královnou stane právnička z Tasmánie, že po boku španělského krále budeme vídat rozvedenou novinářku, případně že norského krále bude doprovázet svobodná matka s peprnou minulostí.
TIP: Královna Alžběta II. slaví devadesátiny: Potřebuje Británie ještě monarchii?
Za posledních 200 let se hodně změnilo. Členové královských rodů se odmaskovali a ukázali nám svou lidskou tvář. Běžnou součástí života královských rodin se stal i rozvod. Rozpadla se manželství téměř všech dětí anglické královny Alžběty II. (1926) a bez větší pozornosti prošel i rozvod španělské princezny Eleny (1963). Pozlátko honosných paláců, přepychových kočárů a třpytivých šperků se již vytratilo a my máme co do činění s moderními monarchiemi 21. století. Jak si jejich členové povedou, jak budou přijati a zda svou práci budou vykonávat lépe než jejich předci, prověří teprve čas.
