Snář Vavřince z Březové: Panovnická vidění i společenská hierarchie

Originál Vavřincova Snáře se nedochoval. K dispozici máme jen dva rukopisy, shodou okolností uložené v Brně. Jeden pochází z doby kolem roku 1450, druhý z roku 1471. Oba vznikly až po literátově smrti. Ne vždy ale malý počet zachovaných exemplářů odráží oblibu díla. Jinak bychom sotva objasnili, proč po textu sáhl v polovině 16. století známý kronikář a pábitel Václav Hájek z Libočan, upravil ho a uveřejnil tiskem pod názvem Snář velmi pěkný.  

Překladatel „bestsellerů“ 

Vavřinec, narozený roku 1370 či 1371, měl v životě štěstí. Jeho otec Václav, nebohatý nižší šlechtic, se psal po statku Březová na okraji Královského hvozdu, nedaleko hradu Žebráku. Pro kariéru nadaného chlapce byl však důležitější strýc Jíra z Roztok, nejvyšší lovčí, podkomoří, přítel Václava IV. a také hofmistr královny Žofie. Co víc si Vavřinec mohl přát? Díky královnině přímluvě u papeže obdržel, ač postrádal kněžské svěcení i předepsaný věk, faru v Lounech. Příliš se o ni nestaral. Najal za sebe zástupce a sám si užíval důchod, který z fary plynul. Byla to sice praxe nemravná, leč běžná. Dobře situovaný mladý muž zatím studoval na pražském vysokém učení, kde v březnu 1394 dosáhl hodnost mistra svobodných umění. Poté se věnoval činnosti, která ho bavila nejvíce – psaní a překládání. Mohl si to dovolit. Přízeň lidí kolem krále mu postupně zajistila další prebendy.  

Pero měl obratné a pohotové. Často je dával do služeb panovnického dvora, k jehož členům po určitý čas náležel. Měl i šťastnou ruku a cit pro žánr. Překládal z latiny i němčiny, zpravidla „bestsellery“, určené především šlechtickému a měšťanskému publiku. K nejzdařilejším Vavřincovým překladům se řadí adaptace cestopisu Johna Mandevilla, z části zábavného průvodce po Blízkém východě a z druhé poloviny fikce, dnes bychom řekli fantasy, popisující Evropanům neznámé a nedostupné oblasti. Úspěch díla byl takový, že ještě roku 1510 vyšlo tiskem a v novočeské úpravě je jako knížku lidového čtení vydal na sklonku 18. století Matěj Václav Kramerius. 

Problémy se snáři

Zatímco o převod Světové kroniky velký zájem nebyl a Vavřinec práci asi ani nedokončil, velkou odezvu dosáhla jeho adaptace Snáře, pořízená podle latinského textu Lva Toskánského z druhé poloviny 12. století. Základ nicméně tvoří původně arabsky psané dílo Ahmeda ben Sirin. Pražský mistr důsledně upozorňuje, kdy se opírá o egyptské, perské a indické mudrce a kdy těží z křesťanských autorit. Nebyla to náhoda. Pohanští myslitelé budili kvůli odlišnému náboženství v tehdejší křesťanské společnosti podezření. 

Výklady snů, které měly člověku odhalit, co ho v budoucnu čeká, zaváněly pověrečností a příliš neladily s autoritativními křesťanskými texty. Vždyť prorok Mojžíš, poslušný Hospodinovy vůle, zakázal židovskému národu věštění ze snů a poslední biblická kniha, Zjevení svatého Jana, upírá hadačům i čarodějníkům vstup do nebeského království. Biblické příkazy se však daly obejít, protože Písmo svaté nehovoří ani v tomto případě jednoznačně. Zvláště na konci středověku, kdy se příslušníci společenské elity netajili zájmem o alchymii, astrologii, chiromantii (hádání z ruky) a další odvětví černé magie, tolik oblíbené v okruhu krále Václava IV., se snáře staly vyhledávanou příručkou i četbou. Lidé zkrátka snům věřili.   

Sny od Boha a od ďábla

Křesťanští zpracovatelé orientálních snářů sdíleli pochopení pro lidskou touhu poodkrýt roušku tajemství nad vlastním osudem. Výtky strážců křesťanské čistoty, označující sny za přeludy a víru v ně za pohanský nesmysl, však nebrali na lehkou váhu a museli se proti nim zaštítit. Vzoru svých předchůdců se přidržel rovněž mistr Vavřinec, který českou adaptaci snáře opatřil obsáhlou předmluvou. V jejím rámci vysvětlil nejen původ a užitečnost mnoha snů, nýbrž i množství příkladů, jen aby podpořil legitimitu „snového vykládanie“. Bylo to v souladu s dobovým přesvědčením, že každý jev pozemského světa, tedy i sen, má vyšší, symbolický smysl, který odkazuje k božímu záměru.  

V příčinách vzniku snů respektoval Vavřinec starší předlohy. Spojoval je především s psychickým i tělesným stavem konkrétního člověka a s jeho osobními vlastnostmi. Sny tak souvisejí se složením a množstvím stravy i s životním stylem, povahou a hodnotovým žebříčkem. Pobožný jednotlivec se ve snu často modlí, vilný muž se stýká s „frejířkami“ a vztekloun se hádá. Vedle běžných snů, podmíněných duševním a fyzickým rozpoložením, však existují i sny vyvolané božím zjevením či ďábelským mámením. Typicky křesťanský protiklad vrcholného dobra, vedoucího ke spáse, a zla, strhávajícího jedince do tenat pekelné říše, tu máme jako na dlani. Snům inspirovaným Duchem svatým a nejednou zprostředkovaným andělem jako božím poslem je křesťan povinen věřit. Směřují totiž „ku polepšení života lidského“. Zato ďáblovi, ať už na sebe ve snu bere podobu krásné a svůdné ženy či škaredé osoby, nesmí věřící nikdy podlehnout. Ďábel lže vždycky. I ve snu.

Proroctví, vidění a zjevení

Jednoznačně určit božský, či ďábelský původ snů nebylo ovšem v praxi možné, poněvadž se v nich dobro a zlo obvykle prolíná. Středověcí autoři proto vyzdvihovali sny, jejichž prostřednictvím Bůh oznamuje své záměry, tedy hlavně sny prorocké a věštecké. Nazývali je, na rozdíl od obyčejných snů, „vidění“ a „zjevení“. Ta ve spánku, především na pomezí bdění a snění, nenavštěvují každého, nýbrž především lidi Bohem vyvolené, nejčastěji světce a mimořádné osobnosti. 

Zásobnicí výjimečných snů byl hlavně Starý zákon, ve kterém jich napočítáme více než čtyřicet (například Jákobův sen o žebříku, Josefovy sny, sen Judy Makabejského), zatímco v Novém zákoně jen devět, vázaných převážně na Ježíšovo narození a působení apoštola Pavla. Stejné či podobné příklady, obohacené o epizody ze života svatých a významných historických postav, volil pro zdůvodnění názoru o prospěšnosti výkladu snů i Vavřinec z Březové. 

Snění pána a kmána

České čtenáře pochopitelně zajímaly české sny. Proto jim spisovatel předkládal zjevení sv. Václava i proslulý, moderní hlubinnou psychologií snadno vysvětlitelný, italský sen prince Karla (budoucího císaře Karla IV.). V něm anděl varoval sedmnáctiletého Lucemburka před hříchem smilstva nanejvýš brutálním způsobem, utnutím pohlavního údu kralevicovu vzdálenému příbuznému. Následník trůnu drastický, leč ve svém účinku úlevný sen prohlásil za vidění, k němuž se opakovaně vracel.

TIP: Kronikáři Otce vlasti: Marignola zklamal, uspěl až Pulkava z Radenína

Po exkluzivních příkladech, vyplňujících značnou část předmluvy, se již Vavřinec v podstatě přidržoval latinské předlohy a v obsáhlých tematických oddílech, téměř encyklopedicky pokrývajících jevy pozemského světa a nebeské sféry (části lidského těla, stravování, ošacení, fauna, flóra, zeměpisné reálie, počasí, astronomické úkazy), podal významovou interpretaci jednotlivých snů. Snář tak slouží jako téměř nepřeberný zdroj příkladů dobra a zla i závazného chování. Čtenáři přitom neujde, jak často sny o zvířatech zobecňovaly charakteristiky obsažené v starověkých bajkách a středověkých bestiářích. Výklady také důsledně respektovaly stavovské členění společnosti. Královský sen míval jiný smysl, než stejný sen, který se zdál prostému člověku.