Smutný úděl Židů v Čechách: Jak se v novověku měnilo jejich postavení?

Židé měli ve středověké společnosti své pevně dané místo. Bylo sice nezáviděníhodné, ale přesto poměrně trvalé. Pověst těch, kteří zavinili smrt Ježíše Krista, je uvrhla na samý okraj společnosti.

Židé nesměli obhospodařovat půdu a měli nakázáno nosit speciální oděv, u mužů špičaté klobouky a dlouhý černý šat, ženy zase nosily žluté šlojíře (šátky). Většinou se zabývali obchodem a v omezené míře i řemeslnou výrobou ve městech. Na vesnicích, ve kterých se vyskytovali jen sporadicky, zase byli k vidění například jako krčmáři. Nejvíc se však do života společnosti zapsali coby poskytovatelé finančních služeb.

Numerus clausus

V průběhu staletí byla postupně židovská práva a privilegia jedno po druhém ořezávána i ze strany vídeňské vlády. Židé byli podrobeni mnohem přísnějším opatřením, aby se co nejvíce zdržovali na vykázaných místech a nevycházeli z nich ven. Mnohé židovské čtvrti byly přemístěny, aby se více oddělily od katolických bohoslužebných míst, případně byly, pokud bylo židovské obyvatelstvo rozeseto po městě, koncentrovány na jediné místo.

Nejcitelnější ranou se však stal takzvaný numerus clausus, nepřekročitelný limit počtu židovských rodin usazených v českých zemích. V Čechách byl ustanoven na 8 541 a na Moravě na 5 106 rodin. Aby se tyto stavy podařilo udržet, mohli se ženit pouze prvorození synové svého rodu. Pokud chtěli ostatní založit rodiny, museli odejít do Polska či Uher, kde zákon neplatil, nebo svůj svazek držet před úřady v tajnosti a doufat, že jej zbytek židovské obce neprozradí. Například jen z Moravy do Uher uteklo v 18. století zhruba jednou tolik Židů, kolik jich bylo v celém markrabství povoleno.

Dílo zkázy pak dokonala Marie Terezie, když v letech 1744 a 1745 z jednotlivých zemí české koruny vypověděla všechny osoby židovského původu, přičemž nebylo možné usadit se ani v ostatních zemích habsburského soustátí. Z Prahy se měli všichni Židé odstěhovat do tří měsíců, z celé země do půl roku. Po třech letech a drastickém úbytku příjmů na daních si panovnice vše rozmyslela a vypovězení odvolala. Židé nicméně museli platit novou, takzvanou toleranční daň. V této době postihl zchudlé a zbídačené pražské Židovské město nový ničivý požár, při kterém znovu lehla podstatná část ghetta popelem.

Osvícenské reformy

Vláda císaře Josefa II. přinesla největší zásah do židovské právní problematiky od dob Přemysla Otakara II. ve 13. století. Na první pohled by se mohlo zdát, že osvícenská náboženská politika by měla Židům, stejně jako nově uznávaným nekatolickým náboženstvím, nanejvýš vyhovovat. Ve skutečnosti ale narušovala dlouhodobě fungující pořádky a svým rovnostářským přístupem podrývala autoritu tradičních elit uvnitř židovských komunit – židovských škol, představených a rabínů, kteří do té doby zaštiťovali ostatní spoluvěrce v případných konfliktech s okolním světem.

Josefínskými patenty byla rozbita dosavadní židovská samospráva a soudnictví a bylo otevřeno židovské školství. Židé se na druhou stranu mohli poprvé hlásit na univerzity. Zásahy postihovaly i samotný náboženský život. Naopak nově povoleno bylo Židům provozovat téměř všechna řemesla, obchod a poprvé po několika staletích vlastnoručně obdělávat půdu. Poprvé též byli odváděni k vojsku (dříve nesměli za žádných okolností nosit ani vyrábět zbraně). Židé si též povinně museli nechat zaregistrovat příjmení, což měli křesťané již od dob Marie Terezie. Dostali nařízeno používat pouze německá jména, přičemž si mohli vybírat pouze z úzkého seznamu povolených příjmení.

Přichází revoluce 

Židé se nicméně oproti ostatním obyvatelům habsburské říše stali občany „na půl cesty“, neboť mnohá další omezení zrušena nebyla. Obzvláště zákaz stěhování, toleranční daň a numerus clausus byly již dávno přežitým archaismem. Změna nastala až revolučního roku 1848, kterého se Židé účastnili již po boku ostatních občanů, bojujících za všeobecná občanská práva. Zasedali v německém frankfurtském parlamentu i na rakouském ústavodárném sněmu v Kroměříži.

TIP: Židovské pogromy ve středověkých českých zemích

I v takto pohnutou dobu se nicméně občas ozvala stará zášť. Mnozí živnostníci a obchodníci si rovné příležitosti pro konkurenční židovské podnikatele nepřáli a v revolucí zmítaném mocnářství místy docházelo k pogromům, obzvláště v maďarské Pešti. Pražské Židovské město v jednu chvíli musela bránit proti rozlícenému davu národní garda, za což si vysloužila hanlivé označení „garda židovská“. V revolučních letech 1848–1849 se Židům v rakouské monarchii dostalo zrušení řady dosud trvajících znevýhodnění, byl zrušen numerus clausus i toleranční daň. Úplného zrovnoprávnění ale Židé dosáhli až díky prosincové ústavě roku 1867.