Smutná vláda vytouženého krále: S Ludvíkem skončilo panování Jagellonců v Čechách

Český a uherský král Vladislav (1471–1516) čekal na prvního potomka dlouhých 37 let. Teprve v roce 1503 přivedla jeho manželka, původem francouzská princezna Anna z Foix, na svět holčičku, která dostala jméno po matce. Naděje na následníka trůnu se spolu se zhoršujícím se panovníkovým zdravotním stavem – roku 1504 postihla Vladislava mozková mrtvice – stále snižovala, až konečně lékaři přinesli zprávu, že královna znovu otěhotněla.

Dlouho očekávaný následník

Zprávy o královnině očekávání se rozlétly Evropou a ta nyní netrpělivě čekala, jakého pohlaví nově narozené dítě bude. Mimořádný zájem o budínskou královskou rodinu projevoval římský král Maxmilián Habsburský, který uzavřel s Vladislavem několik dohod o budoucím sňatku jeho dítěte, ať už bude jakéhokoliv pohlaví. Habsburkové měli vždycky k dispozici nějakého vhodného potomka na ženění či vdávání. Maxmilián se měl dokonce stát ochráncem a poručníkem nezletilých jagellonských potomků. Sám však Vladislavovi příliš nedůvěřoval, a proto svým vojskem vtrhl do Uher a obsadil Šoproň a Bratislavu. A uprostřed těchto překotných událostí královna Anna předčasně porodila. Dne 1. srpna 1506 se jí narodil syn, jenž při křtu dostal jméno Ludvík.  

„Pověsti pravily, že porod byl velmi předčasný, že zrozeňátko přišlo na svět bez pokožky a že podezřívavý Jan Zápolský byl se souhlasem rodičky přítomen porodu, aby se přesvědčil o pohlaví budoucího dědice. To vše nemůžeme ani jistit, ani popírat. Tím jistější, bohužel, jest věc, že královna utrpěla porodem a co šestinedělka skonala 26. července.“ Do Čech dorazila zpráva o narození dědice trůnu za tři týdny, „25. července přišla novina dobrá do Prahy, že král Vladislav s královnou Annou má dědice… a přezdili mu jméno Ludvík. Z kteréžto noviny Čechové byli velmi veselí a zvonili všudy Te deum laudamus“. Zatímco o pražských oslavách narození princezny Anny nevíme nic, prince Ludvíka slavil jásot a slavnostní mše s vyzváněním zvonů.

A co se stalo s jednotkami císaře Maxmiliána? Naštěstí se brzo stáhly zpět, protože Habsburk pochopil, že násilím v tomto prostoru nic nezmůže, a raději se vrátil ke své oblíbené sňatkové politice.

Dítě s korunou

Předčasná smrt milované manželky uvrhla krále Vladislava do těžké deprese, z níž se již nevzpamatoval. Benátští vyslanci u dvora si všimli, že král neustále plakal a štkal, odmítal vystupovat na veřejnosti a už tak slabý panovník se dostal ještě více do vleku stavovských obcí. 

Snadný úděl nepřipravil osud ani malému chlapci. Slabé miminko přežilo jen díky nadstandardní péči lékařů. „V životě Ludvíkově bylo mnoho předčasného,“ napsal později kronikář Jan Dubravius. „S předčasným příchodem na svět jest spjata i zpráva, že tělo nemluvňátka lékaři obkládali teplými vnitřnostmi z čerstvě zabitých vepřů, aby je zahřáli a prince tak udrželi při životě. Ludvík zůstal naživu, všechny novorozenecké svízele přežil, matka však skonala.“ K jeho kolébce navíc proudily zástupy aristokratů a diplomatů a Ludvík se již brzy měl stát nástrojem velké politiky. 

Již ve třech letech dorazil spolu s otcem Vladislavem do Prahy, aby se nechal korunovat českým králem. Při slavnostním aktu držel plačící batole braniborský markrabě Friedrich, po korunovaci samotné si domácí i zahraniční hosté mohli prohlédnout nebohé dítko zblízka. Kronikář Bohuslav Hasištejnský zaznamenal: „Navštívil jsem též králova synáčka, ležícího v kolébce pod pokrývkou zlatem vyšívanou. Jeho povaha dobře se mi zalíbila, neb když jsem přišel, ochotně mi podal ruku. Postava těla i údů opravňují mě k nadějím znamenitým.“ Korunované hlavy se však dlouho v české metropoli nezdržely a již záhy zamířily zpět do Budína.

Předčasně zestárlý chlapec

V roce 1515 čekala na Ludvíka další povinnost spojená s jeho postavením – svatba. Vyvolenou devítiletého krále českého a uherského se měla stát vnučka císaře Maxmiliána Habsburského Marie. Souběžně s jejich zaslíbením proběhl také obřad jeho sestry Anny s Ferdinandem Tyrolským. Když o rok později zemřel nemocný Vladislav Jagellonský, stal se desetiletý hoch de iure vladařem – fakticky za něj vládli poručníci, polský král Zikmund I. Starý a císař Maxmilián.

Doboví pozorovatelé si povšimli, že mladík předčasně dospěl a zestárl. Benátští vyslanci u dvora si všimli jeho důstojného a kultivovaného vystupování. Kronikář Jan Dubravius zase poznamenal: „K němu sluší se zdůraznit tři mimořádné rysy, vesměs výrazy přílišné předčasnosti: že totiž brzy dospěl, že mu předčasně vyrostl vous a že mu už v osmnácti letech zešedivěl vlas.“ Roku 1521 pak ke dvoru přibyla i mladá královna Marie a před šesti lety uzavřený sňatek tak konečně došel naplnění. Poslové z Čech na to konto hlásili domů: „Král s královou Její Milostí často se projíždějí a milování jest Jejich Milostem více než co jiného na mysli.“

Slabý panovník

S ohledem na nízký věk se mladý král ocitl zcela ve vleku vychovatelů a vládnoucí aristokracie. Této skutečnosti si byli dobře vědomi i Ludvíkovi současníci, benátský vyslanec ve své korespondenci panovníkova rozhodnutí komentuje slovy: „Takový je názor krále a těch, kteří vládnou.“ Vladařova slabost ale neunikla ani českému kronikáři Bartoši Písařovi, který v roce 1522 poznamenal: „Neb sou přivykli tomu mnozí, aby král málo vládl a rozkazoval, leč pokud by mu sami vyměřili.“ Ještě lapidárněji to potom shrnul jistý tyrolský šlechtic slovy: „Král nemá žádnou moc a musí tančit tak, jak jiní pískají.“

Královnin příjezd do Budína však přinesl v politické rovině nové impulsy. Jednak šlo o silnější orientaci na habsburský dvůr, po Mariině boku se po Uhrách neustále pohyboval císařský vyslanec Andrea de Burgo. Ludvík také navázal přátelství se svým švagrem, bratrem Mariiným a manželem sestry Anny Jagellonské Ferdinandem. Důležitý vliv však měla královna na vzedmutí panovníkovy politické aktivity. Jestliže se Ludvík dosud zajímal hlavně o zábavu a představoval pouze loutku v rukou magnátů, nyní se pokusil převzít iniciativu, a to jak v Uhrách, tak v českém království.

Král přijíždí

Již v době Vladislavovy vlády výrazně narostl vliv domácí aristokracie, která fakticky převzala vládu nad zemí. Za Ludvíka pak tento trend ještě zesílil. České stavy odmítly vyslat do Budína stálé zástupce, neboť se právem domnívaly, že by zde tito hráli druhé housle za uherskými magnáty. Království české tak fungovalo de facto bez krále a o skutečnou moc zde soupeřily dvě skupiny panstva reprezentované nejvyšším purkrabím Zdeňkem Lvem z Rožmitálu a nejvyšším hofmistrem Vilémem II. z Pernštejna. Na krátko dokonce hrozila zemi občanská válka.

Král Ludvík nakonec do Čech zamířil až roku 1522 s hlavním cílem obnovit panovnickou moc. Již na zemské hranici jej vítaly shromážděné stavy a početné davy zvědavců. Příjezd do Prahy se nesl v majestátním duchu, vítal jej špalír ozbrojenců, vlály cechovní praporce, vedle sboru kněží a univerzitních mistrů pěla písně také židovská obec a tuto svéráznou hudební produkci doplňovaly znějící zvony. Královský pár čekala skvělá hostina a zástupy měšťanů se tlačily k Ludvíkovi, aby mu mohly podáním ruky vyjádřit svou loajalitu. 

Mladý panovník však začal také úřadovat. Propustil zemské úředníky a ustanovil novou vládu v čele s knížetem Karlem z Minsterberka, vnukem Jiřího z Poděbrad. Pokusil se také získat zpět královské hrady v minulých letech rozchvácené šlechtou a zajistit si výběr daní pro královskou pokladnu. Zdeňka Lva z Rožmitálu čekalo obvinění a vyšetřování pro zpronevěru. 

Nebývalé vzedmutí královy politické aktivity se projevilo záhy i v Uhrách, kde došlo k významným změnám v zemské vládě i úřadech. Čas měl bohužel ukázat, že na větší boj proti domácím elitám nemá král dost sil.

Epilog jagellonské vlády

Zásadní personální a politické změny, ke kterým se Ludvík v letech 1522 a 1523 odhodlal, nakonec neměly dlouhého trvání. Panská klika okolo Zdeňka Lva z Rožmitálu dokázala pod záminkou boje proti luteránské herezi najít silné spojence ve Vatikánu, Polsku, a nakonec i v Uhrách. Král Ludvík po odjezdu z Čech ztratil kontrolu i přehled o situaci a na počátku roku 1526 se Rožmitál i jeho přívrženci vrátili do svých úřadů. Částečně za to mohla také nová starost, které panovník musel věnovat pozornost. 

TIP: Osudový mezník českých dějin: Smrt krále Ludvíka v bitvě u Moháče

Už od dětských let projevoval Ludvík fascinaci obrazy křesťanských rytířů bránících víru proti pohanům. Nyní mu s rostoucí mocí osmanského sultána Sülejmana I. Nádherného měla být dopřána šance stát se jedním z nich. Marně jej pragmatický strýc, polský král Zikmund varoval před válečným dobrodružstvím, marně jej manželka Marie prosila, aby neopouštěl Budín. Mladý král se již rozhodl vytáhnout do bitvy, která jej bude stát život.