Smrtící roury bez zákluzu: Historie a nasazení bezzákluzových děl (2)
Výstřel z děla generuje zpětný ráz, po němž musí brzdovratné zařízení vrátit hlaveň zákluzem do původní polohy. Komplikovanost a vysoká hmotnost takového systému přivedla konstruktéry začátkem 20. století k myšlence zpětného rázu se zbavit. Zrodila se kategorie bezzákluzových zbraní, jež našla uplatnění především v boji s obrněnci
V roce 1923 začali s bezzákluzovými děly koketovat i sovětští inženýři, kteří tomuto typu zbraně říkali „dinamo-reaktivnaja puška“ (DRP). V čele výzkumu stál nadšený experimentátor Leonid Kurčevskij, který v 30. letech dovedl do testovací fáze prototypy v rážích 37–420 mm. Stavěl mimo jiné 305mm houfnice lafetované na automobilech, kanony téhož kalibru pro torpédoborce nebo bezzákluzové dělo ráže 152 mm pro torpédové čluny.
Neslavné začátky
Menší kalibry se testovaly především na stíhacích letounech – kupříkladu celokovový jednoplošník Grigorovič I-Z měl nést pod každým křídlem 76,2mm bezzákluzový kanon. Stíhačka, která po každém výstřelu musí přistát a přebít své jednoranné zbraně, se ovšem ukázala jako nepraktická. Lépe se nedařilo ani extravagantnímu Tupolevu I-12 s dvojicí motorů v tlačném uspořádání a párem bezzákluzových zbraní téhož kalibru jako u I-Z. Většina Kurčevského konstrukcí trpěla neodstranitelnými vadami a reálné parametry se od deklarovaných často lišily.
Do služby se dostala pouze DRP ráže 76 mm z roku 1935, kterou Sověti montovali na korby náklaďáků a v malých počtech nasadili za zimní války (1939–1940). Dva exempláře Finové ukořistili a podrobili testům, jeden poté darovali Němcům. Bojového nasazení svého děla se Kurčevskij nedočkal – roku 1937 ho komunisté během stalinských čistek obvinili z tvorby nepoužitelných zbraní (de facto sabotáže) a popravili. Zároveň Moskva nařídila ukončení vývoje všech bezzákluzových typů.
Pro padákové myslivce
Výhody absence zákluzu neunikly ani německým generálům. Hitler hodně sázel na výsadkové jednotky, které postrádaly zbraně proti obrněné technice. Bezzákluzový protitankový kanon přepravitelný na padáku se jevil jako ideální řešení a zbrojovky Rheinmetall a Krupp v roce 1937 zahájily jeho vývoj. Jako výkonnější se ukázal model prvně uvedené firmy a roku 1940 ho Wehrmacht přijal coby 7,5 cm Leichtgeschütz 40. Zbraň o délce 75 cm vážila jen 145 kg a při osmi ranách za minutu dosahovala dostřelu 6 800 m. Jediná nevýhoda spočívala v tom, že LG 40 využíval munici převzatou od jiných děl.
Za cenu časových a finančních úspor tak pálil granáty neoptimalizovanými pro balistické charakteristiky bezzákluzových kanonů a výsledkem byly hned dva problémy – funkční systém se rychleji zanášel a dělo se už po 300 ranách začalo nadměrně otřásat. Přesto šlo o kvalitní bojový nástroj, který padákoví myslivci poprvé vyzkoušeli na Krétě a užívali až do konce války. Zbrojovky se s výkony LG 40 nespokojily a další vývoj dal vzniknout dvěma pokročilejším modelům.
Kruppův 10,5 cm Leichtgeschütz 40 představoval zvětšenou verzi popsané zbraně a stavěl se ve dvou provedeních. První model hojně využíval slitiny hliníku a hořčíku, druhý je nahrazoval méně deficitní ocelí. Kanon se dal buď zkompletovaný svrhnout na padáku, nebo se rozebral na pět částí rozdělených při seskoku mezi výsadkáře. Zbraň vyráběná v letech 1942–1944 vážila 388 kg, měřila 1,9 m a dostřelila na 8 000 m. Ve větších počtech se stavěl 10,5 cm Leichtgeschütz 42 z dílen Rheinmetallu, který při hmotnosti asi 550 kg a délce 1,8 m dokázal ohrozit cíle na podobnou vzdálenost jako jeho konkurent. Obě zbraně se přidělovaly samostatným bateriím i dělostřeleckým praporům.
Nadčasoví Švédové
Také Luftwaffe projevila zájem o bezzákluzové kanony, jimiž by osadila bitevní letouny. Světlo světa spatřily prototypy dvou zbraní, z nichž však ani jedna nepronikla do služby. Düsenkanone 88 ráže 88 mm se „krmil“ z desetiranného rotačního zásobníku a jeho spaliny se odváděly vzhůru trubkou procházející skrz trup (ve snaze nepoškodit kormidlo). Ještě obludnější Sondergerät SG104 měl ráži 356 mm(!) a počítalo se s jeho montáží pod trup bombardéru Do 217.
Pěchota US Army masově používala zmíněnou bazuku a v malých počtech kopírovala německé bezzákluzové kanony. Po válce se Američané na zbraně této kategorie vrhli s mnohem větším zápalem, neboť v nich vytušili účinného nástupce zastaralých protitankových pušek. Roku 1942 svou bezzákluzovou zbraň připravilo i neutrální Švédsko.
Pansarvärnsgevär m/42 měl jen 20mm ráži, která nedokázala ohrozit moderní obrněnce, zato se stal základem pro fenomenálně úspěšný Carl Gustav (oficiálně Granatgevär model 48). Jedná se o tarasnici ráže 84 mm, jejíž prototyp vznikl roku 1946 a díky modernizacím se vyrábí dodnes. Vzhledem k pestré škále munice se Carl Gustav osvědčil jako víceúčelová bezzákluzová zbraň proti tankům, pěchotě i opevněním. S dvoučlennou obsluhou dosahuje kadence šesti výstřelů za minutu, pohyblivý cíl zasáhne na 400 m a statický na půl kilometru. Původní železná mířidla doplnily laserové dálkoměry a noktovizory.
