Smrtící roury bez zákluzu: Historie a nasazení bezzákluzových děl (3)
Výstřel z děla generuje zpětný ráz, po němž musí brzdovratné zařízení vrátit hlaveň zákluzem do původní polohy. Komplikovanost a vysoká hmotnost takového systému přivedla konstruktéry začátkem 20. století k myšlence zpětného rázu se zbavit. Zrodila se kategorie bezzákluzových zbraní, jež našla uplatnění především v boji s obrněnci
Bezzákluzová puška Carl Gustav se ve verzi M3 nachází i ve výzbroji AČR a užívá ho několik desítek dalších armád. Odborníci dnes tuto univerzální zbraň zpravidla řadí mezi pancéřovky, anglické zdroje o podobných konstrukcích hovoří jako o recoilless rifles (bezzákluzových puškách).
Předchozí části:
Nárůst dostřelu i ráže
Britský vývoj vedl za druhé světové války Charles Burney. Po pokusech s „bezzákluzovou brokovnicí“ proti bunkrům se vrhl na protitankové prostředky a představil zbraň Ordnance, RCL, 3.45 in odpalovanou z ramene i trojnožky. Pětikilovými náboji měla ničit obrněnce i beton, ale kvůli potížím s odvodem plynů se do služby nedostala. Získané zkušenosti pomohly Britům při konstrukci poválečných zbraní řady BAT (Battalion, Anti Tank). Nejvýkonnější z nich nesla název L6 WOMBAT a mohla se pochlubit ráží 120 mm.
Přes snahu o snížení hmotnosti použitím hořčíkových slitin vážila zbraň o délce 3,86 m přes 300 kg a musela se přepravovat v zápřahu za terénními vozy. Stala se klasickým příkladem poválečného trendu, kdy armády místo reaktivních protitankových zbraní s malým dostřelem začaly preferovat těžší bezzákluzové kanony. „El šestka“ měla i další rys typický pro děla této kategorie, a to zástřelnou zbraň v podobě spřažené pušky M8C ráže 12,7 mm. Trajektorie jejích střel odpovídala balistické křivce granátu – jakmile obsluha půlpalcovým projektilem zasáhla cíl, odpálila hlavní zbraň. WOMBAT našel uplatnění u britských a australských paragánů i mariňáků a zastřílel si ve Vietnamu.
Zahanbit se nenechali ani Američané a už za korejské války bezzákluzové zbraně masivně nasadili – byť šlo ještě o lehčí typy. Oblibě se těšila z ramene odpalovaná M18 ráže 57 mm nebo model M20 používaný vzhledem ke kalibru 75 mm z tripodu. Přechod ke zbraním s větší účinností i dostřelem předznamenal typ M67 ráže 90 mm nebo M40 ve 105mm kalibru. Ze sovětských zbraní zavedených do služby v 50. a 60. letech lze jmenovat SPG-9 (73 mm), B-10 (82 mm) nebo B-11 (107 mm). Ačkoliv jsou dnes už zastaralé, v menších počtech se stále objevují v rukou povstalců a guerillových oddílů v Sýrii, Iráku nebo Jemenu.
Ve Vietnamu
Ve výzbroji standardních armád nicméně už v 70. letech začaly bezzákluzové protitankové kanony ustupovat řízeným střelám. I když měly stále výhodu v použitelnosti na extrémně krátkou vzdálenost (zatímco naváděná raketa potřebuje za letu cíl detekovat a zaměřit), všechny ostatní trumfy se nacházely na straně jejich nástupců: nižší váha, větší přesnost i možnost osazení různými typy hlavic.
Bezzákluzové „roury“ tak setrvaly jen u útvarů nasazených v extrémně chladném podnebí, kde elektrické systémy a baterie raketových kompletů selhávaly. Kupříkladu v US Army měl poslední výkřik bezzákluzových děl podobu obrněnce M50 Ontos, který nesl šest M 40, a námořní pěchota si ho oblíbila při ničení pozemních cílů ve Vietnamu.
Ústup ze slávy
V 21. století se z bezzákluzových zbraní šířeji používají už jen univerzální pancéřovky včetně zmíněného typu Carl Gustav, které díky modernizacím umějí odpalovat i chytrou munici. Ve výzbroji armád z několika kontinentů zůstává též další švédská zbraň AT4 z 80. let. Dokáže ničit lehčí opevnění a méně odolné obrněnce, s hlavními bojovými tanky už si ovšem neporadí.
Také notoricky známý reaktivní protitankový granátomet RPG-7 ze SSSR (a navazující ruské modely) technicky spadá mezi bezzákluzové zbraně. Přes ústup „recoilless rifles“ z někdejší slávy vojáci stále oceňují jejich flexibilitu, nízkou hmotnost a ovladatelnost 1–2 muži. Pro příslušníky polovojenských uskupení a bojůvek pak často představují jedinou dostupnou artilerii, navíc s jednoduchou obsluhou.
