Smrtící mlha u Yprés: Kdo stál za prvním chemickým útokem na bojišti?

K večeru 22. dubna 1915 se na úseku fronty nedaleko Yprés překvapivě změnil směr větru. Na francouzské straně tomu jen málokdo z vojáků věnoval pozornost. Ne tak na straně nepřítele. Vítr konečně vane k francouzským zákopům...

Brzy nato všemi otřese dobře známé hromobití - Němci zahajují dělostřeleckou přípravu. Mužům na francouzské straně však důkladný systém zákopů s hlubokými podzemními prostory poskytuje celkem bezpečný úkryt. Nepřátelská dělostřelecká palba ale končí překvapivě brzy. Vojákům nezbývá, než zaujmout bojová postavení a očekávat útok německé pěchoty. Situace se však i dále vyvíjí neobvyklým způsobem.

Plyn!

Po celé šíři fronty, kterou jsou vojáci schopni přehlédnout, že se na ně z německých zákopů valí přízemní oblaka žlutavé mlhy. Co to má znamenat? Je to prapodivná hříčka přímořského dubnového počasí? Nebo německé zadýmování pro krytí útoku? Anebo nové, dosud neznámé ohrožení?

Oblaka se rychle blíží. Tvoří souvislou vrstvu od země až vysoko nad hlavy stojících mužů. Už zasahují vojáky v předních postaveních. Některým to dojde: „Chlór! Pozor, chlór!“, stačí ještě vykřiknout. Pak pocítí ostrou palčivou bolest v očích, v nose, v ústech, v průduškách. Chlór leptá sliznice i oči, oslepuje.

Jak oblaka postupují, vzrůstá koncentrace agresivní látky v přízemní vrstvě vzduchu. Těžký plyn zaplavuje zákopy a kryty. Muži zoufale lapají po dechu. Pokud ještě mohou, bez ohledu na blízkost postupujícího nepřítele opouštějí své pozice. Snaží se utíkat zpět, k vlastním zadním postavením. Mnozí však už jen vrávorají a bezmocně se hroutí k zemi, kde je koncentrace chlóru nejvyšší.

Z napadených sliznic a orgánů prýští krev. Tou se zalévá i vnitřek poraněných plic. Kolem nosu a úst se objevuje krvavá pěna. Vojáci se dusí vlastní krví. Čeká je krutá, bolestivá smrt. I při vysoké koncentraci plynu trvá deset i více minut. Hodiny či dokonce dny pomalého, mučivého umírání čekají mnohé z méně zasažených. 

Provedení 

Jistý britský kapitán Alfred O. Pollard o bezprostředních důsledcích útoku později napsal: „Kdo by mohl napadené vojáky obviňovat, že selhali a prchali ze svých pozic? V houstnoucí temnotě této strašné noci zápasili s hrůzou, oslepení bloudili oblakem plynu a padali k zemi v agónii, která zevnitř drásala jejich hruď (…) Stovky se jich zhroutily a zemřely. Ostatní zůstávali bezvládně ležet s pěnou u úst, s ochromenými těly, neustále sužováni prudkými záchvaty zvracení…“

Při útoku bylo vypuštěno zhruba 170 tun chlóru z přibližně 5 700 tlakových lahví pravidelně rozmístěných na šestikilometrovém úseku fronty. Každá obsahovala 30 kilogramů plynu. Ocelové lahve byly opatřeny sifonovou trubkou, takže z nich mohla unikat pouze kapalná fáze, a byly s odstupem vždy jednoho metru ve svislé poloze zapuštěny do zákopu. Na uzávěry lahví byly našroubovány olověné směrové trubice, sahající nad vrchol zákopu a směřující k pozicím nepřítele.

Zkapalněný chlór, vroucí za atmosférického tlaku zhruba při minus 34 °C, začne po úniku z trubice okamžitě vřít. To vedlo ke vzniku těžkých žlutozelených oblak zvolna se mísících se vzduchem a převalujících se po zemi, protože plynný chlór je více než dvakrát těžší než vzduch. Příhodný vítr jej hnal na pozice nepřítele, kde zatékal do zákopů a veškerých podzemních prostor. Tyto základní údaje jsou však to jediné, na čem se nejrůznější pozdější popisy chlorového útoku vcelku shodují; vše ostatní je líčeno až překvapivě rozdílně.

Důsledky smrtícího útoku

Nejednoznačný je především počet zemřelých. Těch bývá uváděno několik tisíc, střízlivější hodnocení ovšem hovoří o stovkách. Dle pozdějších výzkumů se pro útok 22. dubna 1915 zdají být realistické následující počty: celkem 7 000 mužů zasažených chlórem, z nich 350 zemřelo bezprostředně v důsledku působení plynu. Je ovšem obtížné bilančně oddělit ztráty tohoto druhu od zemřelých „z jiných vojenských příčin“. Muži prchající před plynem ze zákopů se totiž dostávali přímo do palby německých jednotek, které postupovaly za pohybujícím se oblakem. 

Novodobé výzkumy mimo to potvrzují, že za války byly počty zemřelých vojáků v důsledku tohoto i následujících chlorových útoků v roce 1915 německou propagandou silně zveličovány. Snad tak měly být povzbuzeny naděje na blízké vítězství a na konec války díky „zázračné“ plynové zbrani. Pozdější autoři pak tyto nadhodnocené údaje často přebírali. Výsledky střízlivých vojenských analýz, prováděných v šedesátých letech 20. století, ale i po roce 2000, ovšem hovoří o 2 až 7 % smrtelných obětí z celkového počtu zasažených bojovými chemickými látkami za celé období první světové války. Tomu odpovídá i ona bilance 350 zemřelých ze 7 000 zasažených chlórem 22. dubna 1915, představující v tomto případě 5 % smrtelných obětí.

Zcela jisté je však jedno: Otravný plyn jako bojový prostředek začaly používat obě válčící strany; první britský chlorový útok byl podniknut 24. září 1915. V průběhu války tak nastal rychlý vývoj jak v použití účinnějších otravných látek (od počátečního chlóru po fosgen, yperit i různé směsi) a munice, která jimi byla plněna, tak samozřejmě i odpovídajících ochranných prostředků. 

Vědci a smrt

Příprava a realizace útoku u Yprés vyžadovala úzkou vzájemnou spolupráci německého vrchního velení a jeho odborných složek, chemického průmyslu a zejména vybrané skupiny civilních chemických, ale i jiných odborníků. Vůdčí osobností mezi nimi byl univerzitní profesor chemie, ředitel Institutu fyzikální chemie a elektrochemie císaře Viléma v Berlíně a zároveň ředitel Centrály pro otázky chemie zřízené při německém ministerstvu války, Fritz Haber. Měl navrhnout způsob útoku a organizaci technické stránky jeho přípravy i realizace. 

Haber byl přesvědčen, že za dané časové tísně má naději na rychlý úspěch pouze volné vypouštění chlóru z lahví. Odpadne tak čas i náklady na vývoj a výrobu speciální plněné munice i na vypracování a nácvik účinné dělostřelecké taktiky. Jedinou nevýhodou jeho návrhu byla závislost akce na počasí a hlavně na směru větru. Konkrétní termín útoku proto byl otázkou úzké spolupráce s meteorologickou službou a byl několikrát změněn. 

Jako fyzikální chemik a odborník na technické plyny Haber se svými spolupracovníky důkladně řešil prognózy šíření chlóru v přízemní vrstvě, proměny postupující koncentrace plynu i úroveň očekávaných plošných fyziologických účinků. Akademická fundovanost kolektivu, který měl k dispozici a postupně jej stále rozšiřoval, byla udivující. Píše o tom přímo jeden z jeho členů, jistý Franz Richardt:

„Haber pátral po všech odbornících na fyziku a chemii, o kterých se kdy doslechl (…) V době mého příchodu zde už byli, mimo jiné, doktor Kerschbaum, Haberův technický pobočník (později emigroval do Spojených států), profesor Otto Hahn, který později rozbil atomové jádro a dostal Nobelovu cenu, profesor James Franck (fyzik, který později emigroval do Spojených států a získal Nobelovu cenu), profesor Hans Geiger, který později zkonstruoval Geiger-Müllerův počítač, profesor Walter Madelung, později pracující na univerzitě ve Freiburgu v oblasti barvářské chemie, profesor Wilhelm Westphal, neurolog, a řada dalších.“

Dle některých zdrojů se na této činnosti podíleli i další pozdější nositelé Nobelovy ceny jako fyzik Max Planck nebo chemik Emil Fischer.

Výbušniny a Cyklon B

Jak sám Haber uvedl, vždy usiloval sloužit „v míru lidstvu, za války vlasti“. To se týkalo nejen válečného využití chlóru, ale i dvou dalších významných technických postupů. V roce 1909 vyřešil katalytickou syntézu amoniaku z dusíku a vodíku. Tento postup měl původně sloužit ke zcela humánnímu účelu – rozvoji syntetických hnojiv na bázi dusičnanu amonného. Za pozdějších válečných podmínek byl ovšem naprosto využit k naplnění obrovských materiálních potřeb německé výroby výbušnin.

TIP: Cyklon B z Kolína: Smrtící jed se vyráběl i v Československu

Na začátku dvacátých let pak Haber vyřešil relativně bezpečný způsob generování vysoce toxického kyanovodíku. I zde měl být původním cílem obecný prospěch: zbavit ubytovací a skladové prostory, zejména ve vojenských zařízeních, obtížného hmyzu či hlodavců, kteří na těchto místech za bídných válečných hygienických podmínek až příliš ovládli pole. Obchodní jméno nového prostředku tehdy nikoho neznepokojovalo. Děsivý zvuk a zcela jiný účel mu propůjčila až nacistická mašinérie, která na samém konci Haberova života ovládla Německo. Jméno onoho produktu německého chemika navždy přežilo a dodnes v nás budí hrůzu: Cyklon B. Bylo jím zavražděno i několik Haberových blízkých židovských příbuzných.