Slzy měst a vesnic Koruny české: Utrpení poddaných za třicetileté války

Císařští vojáci ubytovaní v městských domech i venkovských usedlostech kladli všude obdobné požadavky na své „hostitele“, přičemž nebrali vůbec ohled na to, jakými prostředky hostitelé disponovali. Většina sousedů je mohla plnit jen obtížně nebo vůbec ne. Situace zacházela již od počátků tak daleko, že někteří z obyvatel rychle opustili své domácnosti kvůli obavě o holé životy. 

Nevítaní hosté

Lidé si naříkali, že pokud se vojákům hned nedá vše, co žádají, perou se s nimi a ničí jim jejich obydlí. Nadto většinou chtěli mnohem více, než na co měli podle vládního nařízení nárok (chleba, maso, pivo). Ve městech se pekl pro vojáky komisní chleba, takzvaný komisárek, pro jejich koně se opatřovalo krmivo a sláma, i po venkově se sháněly vozy a tažná zvířata pro dopravu vojenských věcí. Důstojníci měli mít maso na talíři každý den, k pivu často chtěli také víno.

Když se vojáci posilnili alkoholem, stávali se vůbec nejagresivnějšími a nejnáchylnějšími k urážkám a poškozování majetku hospodáře, u něhož byli ubytováni. Kdo si během dlouhé války neprožil fyzické napadení od některého z nich, mohl mluvit o štěstí. Nechyběly ani případy s těmi nejfatálnějšími důsledky, které mnoho měšťanů a venkovanů stály život.

Podobné to bylo s krádežemi. I pokud vojáci vše a včas dostali, neměli lidé jistotu, že se ozbrojení návštěvníci nezmocní svévolně dalších částí jejich majetku. Nejčastěji a s největší oblibou byli loupeni koně, jedna z nejcennějších movitostí venkovských i městských domácností, poměrně snadno zpeněžitelná. Následovalo další domácí zvířectvo i předměty denní potřeby.