Slunce s mečem v ruce: Kde se vzal mýtický Radegast?

Dnes je nejpatrnější památkou na uctívání Radegasta slavná socha, která hledí z hory Radhošť. Opírá se však její umístění skutečně o historické kořeny? Možná. O Radegastově kultu na českém území nemáme přesvědčivé důkazy, pouze tradici a jisté indicie, které tuto možnost nepřímo potvrzují. Samotná Radegastova existence jako významného boha pantheonu západních Slovanů však reálná je. V porovnání s jinými božstvy, jejichž dávnou éru halí staletí, jsme o Radegastovi zpraveni o něco lépe od křesťanských kronikářů Thietmara z Merseburgu, Adama Brémského a Helmolda.

Jedna tvář, dvě jména

Centrem uctívání boha Radegasta, zvaného též Redigast či Radegost, se nacházelo v místě zvaném Retra v dnešním Německu, jež mělo ležet čtyři dny cesty od Hamburku. Zde stál na ostrově uprostřed jezera, v posvátném háji, dřevěný chrám kmene Ratarů. V základech stavby měly být uloženy zvířecí rohy, vnější stěny zdobily vyřezávané podobizny mužských i ženských božstev a uvnitř chrámu byly vztyčeny sochy, oděné do přileb a brnění, označené jmény. Kronikář Helmold také uvádí, že samotná Retra připomínala hrad s deseti branami, kam měli přístup pouze ti, kteří přišli obětovat nebo žádat věštbu. Toto místo se doposud nepodařilo lokalizovat.

Přední pozici mezi božstvy zaujímal sluneční bůh, uctívaný jako Redigast. Tak to alespoň uvádí Adam Brémský ve své kronice Činy biskupů hamburského kostela z 11. století. Toto místo i kult zdejšího boha byly však známy mnohem dříve. Bůh, kterého tu původně uctívali, byl totiž s největší pravděpodobností Svarožič, jeden z všeslovanských bohů, jenž vládl slunečnímu kotouči a zároveň měl pod palcem úrodu a plodnost. Místo, kde mu lidé přinášeli oběti a klaněli se jeho zlaté soše na purpurovém loži, se v oněch dobách zřejmě nazývalo Riedegost (Radegost). Tak o tom totiž referuje Thietmar z Merseburgu, který jako první popsal zdejší chrám a zmínil i jméno boha. Radegast to však nebyl.

Pochopitelně neznáme přesnou cestu, jak se stal ze Svarožiče Radegast. Mohla to být chyba Adama Brémského, který zřejmě vycházel z Thietmarova popisu, nebo postupem času stvořili nového boha sami jeho uctívači. A jisté není ani to, kdy k tomu mělo dojít. Jednoduše řečeno, máme příliš málo informací na to, abychom tuto záhadu rozuzlili. Faktem je, že stopy po uctívání Radegasta nacházíme na mnohem širším území a také za hranicemi dnešního Německa. Již ze 12. století jsou doloženy místní názvy připomínající Radegastovo jméno z okolí Lübecku, známe lokalitu Radegast v Lüneburku, Dolním Rakousku a v Haliči (Polsko) či českou Radhošť (Radgosť) u Vysokého Mýta a samozřejmě horu Radhošť v Beskydech. Zde si však opět nemůžeme být zcela jisti přímou souvislostí s bohem, jehož původně uctívali kdesi v Pobaltí.

Pohostinný válečník

Radegast, ať už měl jakýkoliv původ, byl bohem pohostinnosti. Původně však šlo o božstvo slumeční, které později získalo pod svůj patronát i válečnictví. Podobně jako u jiných pohanských božstev, keltských, germánských i slovanských, také Radegasta doprovázel posvátný kůň, jenž přebýval v posvátném chrámovém okrsku. Právě s jeho pomocí se vynášely věštby. Záleželo na tom, jakým způsobem kůň překračoval na zem položené kopí. Tento posvátný kůň vyrážel rovněž do bitev, což máme doloženo k roku 1068, kdy posvátné zvíře ukořistil biskup Buchard z Halbestadtu a na jeho hřbetě se z bitvy vítězně vrátil.

Radegast si žádal také oběti. Obvykle to býval hovězí dobytek nebo ovce. Avšak roku 1066, v souvislosti s povstáním proti zavádění křesťanství na pohanském území Slovanů, přinesli věřící k poctě boha Radegasta uťatou hlavu meklenburského biskupa Jana Skota, jenž byl rovněž biskupem z Glasgow. Zánik prastarého kultovního centra v Retře přišel o několik desetiletí později, ale žádné konkrétní datum nelze uvést. Musíme se proto spokojit s tím, že kult boha Radegasta zmizel v průběhu 12. století, nelze však pochybovat o tom, že v paměti lidí žil Radegast mnohem mnohem déle.