Slavné úspěchy i krvavá selhání: Speciální operace na záchranu rukojmích

Politický vývoj po druhé světové válce se nesl ve znamení mocenského soupeření zemí NATO a Varšavské smlouvy, jež silně ovlivnilo i průběh dekolonizace afrických a asijských zemí. V porovnání s minulostí se do ozbrojených střetů po roce 1945 v daleko větší míře zapojovaly různé polovojenské skupiny, jejichž terčem se vedle vojáků či veřejných činitelů protistrany stávali také civilisté hlásící se k opačnému táboru. Zejména v období 60.–80. let 20. století dané praktiky vedle postkoloniálních zemí pronikly také do západní Evropy, kde se různá radikální uskupení uchylovala k únosům civilistů, jejichž propuštění pak podmiňovala splněním svých požadavků.

Místo pout dvě kulky do hlavy

Na uvedený vývoj přirozeně reagovaly bezpečnostní sbory celé řady zemí, které začaly utvářet speciální protiteroristické útvary. To se neobešlo bez debat o prioritách záchranných operací, kdy někteří velitelé považovali za stěžejní likvidaci únosců, jiní naopak preferovali vyjednávání a zatčení pachatelů. Když ve Spojených státech na konci 70. let ředitel FBI William H. Webster přihlížel demonstrační akci armádního týmu Delta Force, podivoval se nad tím, že operativci nemají ve výbavě pouta. Dostalo se mu vysvětlení, že teroristé namísto pout dostávají „dvě kulky do hlavy“. Webster se následně zasadil o vznik Týmu pro záchranu rukojmích (Hostage Rescue Team, HRT), který při únosech usiluje o dopadení, zpravodajské vytěžení a soudní stíhání pachatelů. 

Postupy se odvíjejí zejména podle toho, zda jednotky pověřené záchranou rukojmích operují na vlastním, nepřátelském či neutrálním území. Na domácí půdě komanda pochopitelně disponují lepším materiálním zázemím a znalostí terénu. Nastane-li potřeba extrahovat osoby z nepřátelského prostředí, zasahující oddíly se často neohlížejí na možné vedlejší ztráty z řad místní populace. Jako příklad mohou posloužit akce izraelských komand v palestinských oblastech. Zároveň ale na cizím (ať již nepřátelském či neutrálním) území nastává nutnost řešit formu evakuace osvobozených rukojmí. Současně roste závislost na místních průvodcích a mnohdy také nutnost používat krycí identitu.

Výměna informací

Během uplynulého půlstoletí se technické vybavení speciálních jednotek pochopitelně neustále zdokonalovalo. V současnosti záchranným misím obvykle předchází sledování pohybu únosců či obětí pomocí satelitů a na nepřátelském území mají záchranné týmy zpravidla k dispozici letecké krytí. Klíčový úkol často představuje koordinace a výměna informací mezi různými složkami bezpečnostního, zpravodajského a při akcích v zahraničí také diplomatického aparátu.

Dlouhodobým problémem zůstává otázka volby zbraní, jež by eliminovaly únosce, ale zároveň nevystavily zbytečnému riziku rukojmí. Kupříkladu brokovnice, které se běžně osvědčují při boji na krátkou vzdálenost v zástavbě, svým rozptylem přirozeně ohrožují i rukojmí. S tím úzce souvisejí různé přístupy k použití zbraně proti pachateli. Řada speciálních jednotek již od druhé světové války uplatňuje systém střelby po dvou ranách, vypálených rychle po sobě. Jiné týmy jsou cvičeny nepřestat střílet, dokud nepřítel vykazuje známky pohybu.

Ženy mezi speciály

V posledních dvou desetiletích se předmětem debat stává služba žen u protiteroristických jednotek. Kupříkladu rakouské Jagdkommando přijalo první příslušnici něžného pohlaví v roce 2012, zatímco britská Special Air Service (SAS) následovala až v roce 2021. Kritikové poukazují na fakt, že ostatní příslušníci jednotky mohou mít tendence ohrozit misi tím, že se budou snažit přednostně zachránit zraněnou či zajatou ženu. Oproti tomu existuje předpoklad, že v určitých situacích se protivníci mohou zdráhat na ženu střílet a že se ženy dokáží dobře uplatnit také při vyjednávání.

Protivníky záchranných a protiteroristických týmů se kromě vycvičených militantů příležitostně stávají i „běžní“ kriminálníci či duševně narušení jedinci, kteří z různých důvodů drží rukojmí. V podobných „nepolitických“ situacích existuje větší šance na úspěch vyjednavačů, ne vždy se však lze vyhnout zásahu speciálních jednotek. V prostředí bývalého Československa vešel do povědomí zejména případ z Trstína z roku 1984, kdy se ozbrojený recidivista na útěku zabarikádoval v chatě se dvěma rukojmími. Po neúspěšném vyjednávání následoval zákrok Útvaru zvláštního určení (pozdější URNA), jehož příslušníci při svém prvním velkém zásahu pachatele postřelili a zadrželi. 

Rebelie v srdci Afriky

V letech 1963–1965 se konžská vláda, podporovaná západními mocnostmi, potýkala s povstáním Simbů. Rebelové, ve snaze zvrátil blížící se porážku, na podzim 1964 zadrželi jako rukojmí množství Belgičanů a Američanů ve Stanleyville (dnes Kisangani), přičemž většinu zajatců soustředili v hotelu Victoria. Belgická vláda narychlo zorganizovala operaci Dragon Rouge, během níž skupinu výsadkářů v čele s plukovníkem Charlesem Laurentem dopravila na místo pětice letounů C-130 Hercules amerického letectva. Výsadek brzy ráno 24. listopadu zajistil letiště, aby mohla přistát letadla pro evakuaci rukojmích. 

Povstalci mezitím shromáždili asi 250 svých zajatců z Victorie a transportovali je k letišti, zřejmě s cílem využít je k vyjednávání. Dalším zhruba 50 rukojmím se podařilo před nuceným přesunem ukrýt. U letiště došlo k přestřelce, při níž Belgičané zahnali rebely na útěk, zahynulo ale také 18 zajatců. Simbové se neodvážili k dalšímu útoku proti výsadkářům, takže Laurentovi muži mohli následně evakuovat přes 1 600 cizinců a 150 konžských civilistů. Asi 185 cizinců, kteří zůstali v rukou povstalců, bylo v následujících dnech zavražděno. Pod tlakem veřejného mínění, žádajícího urychlení dekolonizace, belgické a americké jednotky upustily od dalšího postupu proti Simbům. Namísto toho v dalších fázích konžské války převzaly klíčovou roli žoldnéřské oddíly, zejména 5. komando Konžské národní armády.

Husarský kousek Izraelců

Dne 27. června 1976 se čtveřice únosců (dva Palestinci z organizace Černé září a dva Němci z radikálně levicové skupiny Revoluční buňky) zmocnila civilního letadla společnosti Air France přepravujícího z Tel Avivu do Paříže 246 cestujících. Po dotankování v Libyi musel pokračovat Airbus A 300 do ugandského Entebbe. Na letišti již na únosce čekalo sedm jejich kompliců. Tamní režim v čele s Idi Aminem poskytl únoscům podporu, a dokonce vyčlenil přes stovku vojáků k ochraně letiště. Rukojmí byli shromážděni v odbavovací hale a únosci za jejich propuštění žádali osvobození 40 Palestinců vězněných v Izraeli. Po dvou dnech došlo k propuštění nežidovských rukojmích. V zajetí zůstalo 84 izraelských občanů, 10 Francouzů a 12 členů posádky letadla, kteří odmítli pasažéry opustit. 

Zatímco probíhala diplomatická jednání zprostředkovaná Egyptem, začal Izrael plánovat záchrannou operaci. Tu měl provést elitní oddíl Sajeret Matkal s podporou parašutistů a 1. golanské brigády. Hlavní problém představovala otázka, jak po likvidaci únosců evakuovat zachráněné cestující přes ugandské území. Nakonec padlo rozhodnutí eskortovat osvobozené cestující letecky do spřátelené Keni. 

Stovka elitních vojáků zaútočila 3. července večer v nákladních letounech C-130 Hercules. Ty vedle bojových vozidel přepravovaly také mercedes připomínající Aminův vůz a část mužů měla ugandské uniformy, čímž chtěli Izraelci zmást hlídky při příjezdu z přistávací rampy k letištní hale. Netušili ale, že diktátor si nedávno pořídil vůz jiné barvy. Již při příjezdu k cíli vypukla přestřelka, která si vyžádala životy všech únosců, tří rukojmí a nejméně 30 ugandských vojáků. Padl také velitel zásahu Jonatan Netanjahu (bratr pozdějšího izraelského premiéra). Navzdory komplikacím akce skončila záchranou 102 rukojmí.