Slavná spisovatelka a její patronka: Jak to bylo s věnováním hraběnce Kounicové?
Babička není jen nejslavnějším dílem Boženy Němcové, ale i jednou z našich nejslavnějších knih vůbec. Na jejím začátku najdeme autorčino srdceryvné věnování adresované hraběnce Kounicové. Jaké byly okolnosti jeho vzniku?
Ten příběh zná nejspíš úplně každý. Pohřeb národního mučedníka Karla Havlíčka Borovského se odehrává v trýznivém tichu. Nikdo si nedovoluje ani hlesnout. Každý se bojí, že by mohl dopadnout jako zesnulý literát uštvaný zrůdnou státní mocí. Dav se však najednou rozestupuje a k rakvi přichází krásná, bledá a nesmírně statečná žena a na rakev klade trnovou korunu mučedníka.
Právě takhle se Božena Němcová propsala do našich čítanek. Jako nesmírně talentovaná, statečná a hluboce nešťastná vlastenka. Němcová z masa a kostí však byla ve své době vnímána poněkud jinak, jinak to bylo s jejím manželstvím a jiný byl i příběh Havlíčkova pohřbu.
Já věnování, ty peníze
Na zámku ve Slavkově u Brna můžete spatřit výtisk Babičky, kterou literátka dedikovala Eleonoře, hraběnce z Kounic. Do věnování napsala: „Vysokorodé Paní, Paní Eleonoře hraběnce z Kounic, rozené hraběnce Voračické z Paběnic, paní řádu hvězdokřížového, členu mnohých dobročinných ústavů a.t.d. ve vší úctě věnuje Božena Němcová. (na další stránce, pozn. red.) VYSOCE UROZENÁ PANÍ Je způsob, když koho milého z domu provázíme, že mu dáváme na cestu s sebou požehnání. I já posílajíc do světa dítko – prostinké to dítko své fantazie – žehnám je, vtiskujíc mu na čelo jméno, jež odedávna národu milé a vážené bylo – a nyní ctěné je co jméno příznivkyně lidu, podporovatelkyně všeho, co dobré a krásné, jméno Vaše, šlechetná paní! – Nevím pro ně lepšího požehnání.“
Věnování však nebylo nezištným výrazem úcty vůči pozoruhodné ženě, která štědře podporovala české vlastence. Šlo o počin, za který Němcová očekávala okamžitou odměnu. Její manžel byl totiž (navzdory svému jménu) zapálený vlastenec a kvůli politické činnosti ho tudíž stále krátili na platu a rodina se ocitala na hranici chudoby. Literátka tak obepisovala přední osobnosti své doby a žádala je o půjčku či finanční dar.
Zatracené lžičky
Jindy štědrá hraběnka však zjevně žádné peníze neposlala, jak můžeme soudit z dopisu, jehož adresátem byl Jan Evangelista Purkyně. Tomu Němcová píše: „(…) Řeklo se mi, že paní hraběnka za dedikací Babičky mi nějaký dar na penězích pošle – ale posud se nestalo (…)“
K této otázce, bohužel, postrádáme vysvětlení z pera samotné šlechtičny. Trochu světla přináší Josef Václav Frič ve svých Pamětech: „(…) sepsavši Babičku, již na naši radu věnovala hraběnce Kounicové, dostala od této místo očekávané alespoň padesátky pouze půl tuctu kávových lžiček! Neboť nešťastnou pro Boženu náhodou radila se paní hraběnka opět s týmž duchovním rádcem, který argumentoval takto: ‚Pakli jí dáte peníze, promarní je přes jednu noc se svými kamarády; darujete-li jí něco cennějšího, zastaví to obratem ruky, pročež vám radím jen k dárku co možná nepatrnému.‘ Ubohá, kteréž nedostávalo se právě, jak obyčejně, na činži, sama mi se slzami v očích nabízela těch šest pratenounkých lžiček ke koupi (…)“
Za impulzem k nevyplacení očekávané částky stál hraběnčin rádce, duchovní a vlastenec Václav Štulc, kterého dost možná dráždily některé aspekty spisovatelčiny svobodomyslné osobnosti. To mu však nebránilo stát se řečníkem na jejím pohřbu a nazývat ji tam drahou sestrou. Možná i proto, že mu k tomu zesnulá spisovatelka už nemohla nic říci.
Pořádné gesto
Vidíme tedy, že slavná dedikace jednoho z našich nejslavnějších literárních děl měla poněkud méně idylické okolnosti vzniku, než by se původně mohlo zdát, a že spisovatelka za svého života nebyla hodnocena tak jednoznačně pozitivně.
Jak to ale bylo s pohřbem Karla Havlíčka Borovského? Opravdu šlo o kolosální akci. Němcová k tomu napsala: „Lidstva bylo náramné množství, sotva že se mohlo jít; jak se dle oka čítat mohlo, přes 5 000, a všecky třídy a stavy tu byly zastoupeny, i tací šli, o nichž se mohlo pochybovat.“ Jistá byla i ona policejní přítomnost, i když spisovatelka říká: „Policajta ani žandarma nebylo v davu vidět, ale bez cejchu jich bylo asi dost mezi lidem.“
Podle historika Jiřího Raka však spisovatelka na hrob žádnou korunu nepoložila. Tu prý objednal Náprstek (Ferdinand, nikoli slavnější Vojta) a Němcová přinesla kytičku mučenek. Symbolický význam je samozřejmě stejný. Passiflora je rostlina utrpení. Národní mýtus si však žádá větší gesto. Bezkrevnou světici, která na rakev klade trnovou korunu, již by si stejně dobře mohla nasadit i sama.
