Sladký středověk: Lahodné delikatesy jako výsada mocných
Středověcí panovníci a bohatí šlechtici vždy velmi usilovali o vlastní reprezentaci. Její součástí bylo i co možná nejvelkolepější menu, kterým by ohromili své spolustolovníky
Již naši nejdávnější předkové měli rádi sladké. V průběhu středověku si však oku lahodící delikatesy mohl dovolit jen málokdo.
Sladkosti z východu
Díky křížovým výpravám se Evropané setkávali s arabskou kulturou, jejíž spisy se brzy objevily i v knihovnách „starého kontinentu“. Právě díky jedné takové příručce byl nalezen i recept na pochutinu z pražených ořechů nebo mandlí, bílků a karamelu. Světlo světa tak opět spatřil již dříve oblíbený nugát. Jeho výrobu si pod názvem torrone přisvojili zejména italští cukráři a oblíbená laskomina se brzy stala typickým italským produktem. Její tvrdší variantu však bylo možné najít i na Pyrenejském poloostrově.
Z východu pocházela i další laskomina, marcipán. Rovněž tuto sladkost přinesly do Evropy nové kontakty s arabským světem. Její příprava však byla drahá a náročná, a proto se od 14. století objevovala převážně na stolech nejbohatší společenské vrstvy. Teprve po objevení Ameriky s jejími plantážemi cukrové třtiny si mohli delikatesu dovolit i ostatní. Mlsáním marcipánu si lidé navíc podle všeobecně tradovaných pověstí prodlužovali život, neboť se věřilo v jeho zázračné léčebné účinky. Marcipán se totiž vyrábí z mandlí bohatých na hořčík, a proto je vhodný například jako prevence proti křečím. Mandle jsou navíc přirozeně zásadité. Možná i proto se s přechodem na průmyslovou výrobu marcipán okamžitě rozšířil po celém světě.
