Skutečné osudy Tří mušketýrů: Jak moc si Alexandr Dumas vymýšlel?

Nebojte se, nezačneme na Dumase dštít síru jen proto, že uměl příliš dobře splétat chytlavé dobrodružné historky s nejrůznějšími dobovými konspiracemi. K tomu měl samozřejmě jako autor právo. Kdo z nás by ale nechtěl vědět, jak to tedy skutečně bylo?

Spolupracovník

Původně se Alexandr Dumas chtěl stát dramatikem. Od mládí vynikal svým krásným rukopisem a samozřejmě také ambicemi. Představy stvořené svou bujnou fantazií přenášel na papír, ale i když jeho divadelní hry slavily úspěchy, nakonec se vrhl na psaní románů. To když se potkal s profesorem historie Augustem Maquetem, který mu pomohl s rešeršemi k divadelní hře Jindřich III. a jeho dvůr. Dumas si vedl tak dobře, že si dovolil opustit místo písaře. Od té chvíle ho živila literatura.

Dokázal psát poutavě a chrlil jedno dílko za druhým – nemohl si ostatně dovolit zahálet. Bez Augusta Maqueta, který hledal informace z dějin, by to tak hladce nešlo. Dovedl ho i k legendárním Třem mušketýrům. Vytáhl totiž téměř půl druhého století starý spisek pozapomenutého spisovatele Gatiena de Courtilz de Sandrase s názvem Paměti pana d´Artagnana, kapitána-lieutenanta první setniny královských mušketýrů. A napůl fiktivní hrdina byl na světě! Když jeho dobrodružství zkombinovali s inspirací z knižně vydaných Pamětí komorníka Anny Rakouské od Pierra de La Porty, objevila se i dostatečně pikantní ústřední linka milostného vzplanutí královny a anglického vyslance. Voilà!

Dvoudílný román vydali roku 1844 a vzbudil nesmírné nadšení. Tak velké, že už následujícího roku vyrukoval Dumas s pokračováním! Tentokrát zmapoval osudy sympatických mušketýrů s odstupem dvaceti let – opět ve dvou dílech. O další dva roky později začali vycházet Tři mušketýři ještě po deseti letech aneb Vikomt z Bragelonne. Dumas pochopil, že tahle zlatá kráva se musí vydojit do poslední kapky. Završení trilogie se tedy rozsahem vyrovnalo oběma předchozím dílům dohromady a vyšlo ve čtyřech knihách. Ne nadarmo je jeden z kritiků hanlivě označil Továrnou na romány. Pojďme se tedy blíže podívat na protagonisty slavného cyklu.

Pochybný pamflet!

Dnes od autorů historických románů, v nichž se vyskytují reálné osoby, očekáváme alespoň nějakou míru přesnosti. I kdyby ale chtěl Dumas krotit svou fantazii, neměl už od začátku dobrou startovací pozici. Už když Paměti pana d´Artagnana v roce 1700 spatřily světlo světa, zahýbaly dost žlučí Pierrovi Quarrému, hraběti d´Aligny. Ke své smůle totiž hlavního hrdinu dobře znal – tedy v reálné, nikoli románové podobě. Vyjádřil se v tom smyslu, že pisálek je lhář a jeho dílko si zaslouží exemplární trest za to, že muži tak velkého významu přisoudilo všechna ta nesmyslná romaneskní dobrodružství. Jak moc asi Courtilz přeháněl, si můžeme domyslet z podtitulu, který sliboval, že kniha „obsahuje věci zvláštní a tajné, jež se sběhly za vlády Ludvíka Velikého“.

Pierre Quarré si svého velitele, hraběte d´Artagnana možná idealizoval, koneckonců ho viděl i umírat v jeho poslední bitvě při obléhání nizozemského Maastrichtu. Rozčilovalo ho i to, že Courtilz se s Charlesem de Batze-Castlemorem, hrabětem d´Artagnanem (1611–1673) nikdy nepotkal. Spisovatel měl informace z druhé ruky a dostal se k nim – v base! Tento senzacechtivý chlapík totiž na veřejnost vynášel pikantní drby z francouzského královského dvora a za to od Ludvíka XIV. vyfasoval šest let v pevnosti Bastila.

Nelenil a chytil příležitost za pačesy: za jeho nedobrovolného pobytu se totiž ve vedení věznice objevili hned dva francouzští mušketýři, kteří s d´Artagnanem bojovali – Françoise de Montlezun de Besmaux (cca 1620–1697) a Bénigne d´Auvergne de Saint-Mars (1626–1708). Staříkové si s Courtilzem zjevně rádi povídali, takže už rok poté, co si Courtilz svůj trest odkroutil, vyrukoval s rozsáhlými d´Artagnanovými paměťmi.

Pravý Gaskoněc

Jaký byl tedy skutečný pan d´Artagnan? Narodil se roku 1611 v Lupiacu v Gaskoňsku jako nejmladší ze čtyř dětí. Jeho otec velel osobní stráži Jindřicha IV. a při ochraně králova života také padl. D´Artagnanovi starší bratři sloužili jako mušketýři a mladíček si nepřál nic jiného, než hrdý rodinný vzor zopakovat. Jenže neměl žádné zkušenosti a bez předchozí služby a skvělých výsledků se k mušketýrům ani jako šlechtic dostat nemohl. Je tedy pravděpodobné, že v letech 1625 až 1633 působil d´Artagnan ve Francouzských gardách a vyznamenal se nějakými výraznými činy. 

Srdceryvný odchod z otcovského domu, při němž mu „z očí padaly slzy jako hrachy“, jak to popisuje Alexandr Dumas, se tak zcela jistě nekonal. Každopádně i když se děj prvního Dumasova románu odehrává v letech 1625 až 1628, historikové se s jeho jménem poprvé setkávají až 10. března 1633, kdy je zmíněn mezi účastníky přehlídky jízdních mušketýrů defilujících před králem Ludvíkem XIII. v Écouenu, tehdy městečku severně od Paříže. Stejně tak nemohl tehdy čtrnáctiletý hrdina (!) žádat o přímluvu pana Jeana Armanda du Peyrer de Tréville, neboť ten jednotce velel až od podzimu roku 1634. Mnohem pravděpodobněji získal d´Artagnan podporu u některého z otcových známých v královských službách.

Speciální mise

Skutečně zásadní pomyslné zářezy na pažbě své muškety si mohl skutečný d´Artagnan udělat až mnohem později za vlády Ludvíka XIV. Osvědčil se během povstání Frondy jako agent kardinála Mazarina, králova osobního rádce a prvního francouzského ministra. Z králova pověření řešil tajné či delikátní záležitosti. Zatýkal například roku 1661 Nicolase Fouqueta, ministra financí, jehož pád způsobily velké ambice, nesmírná pýcha a velmi drahý životní styl. Fouquet si totiž mimo jiné nechal postavit extravagantně luxusní sídlo – a samozřejmě přitom zpronevěřil nemálo státních peněz.

Na tento nový zámek ve Vaux potom Ludvíka XIV. pozval na slavnost – a vystavil si tím sám rozsudek. Král žárlil a strašlivě záviděl. Právě d´Artagnan poté o pár týdnů později eskortoval Fouqueta do vězení. Dostal doživotí. Král slunce poté nechal vybudovat Versailles – a vybavil ho právě cennostmi z Vaux. Fouquet pak vystřídal nejrůznější věznice a spekuluje se o tom, že právě on byl oním tajemným mužem se železnou maskou. Dumas o něm píše v posledním díle své mušketýrské ságy, ale tam pod hrozivou masku umístil nikoli vězněného Fouqueta, ale královo utajované dvojče. Nutno dodat, že v identitě tohoto záhadného vězně nemají historikové jasno dodnes.

Od roku 1667 úřadoval d´Artagnan coby guvernér v Lille, nicméně takový život ho zjevně nebavil. Toužil se vrátit do armády, což se mu povedlo, až když Francie vytáhla proti nizozemským provinciím. Osudným se mu stal Maastricht, kde mu 25. června 1673 střela z muškety rozervala hrdlo.

Jedna rodina

A co podnikali ostatní členové čtyřlístku? Autor si k jejich charakterům vypomohl reálnými osobami, ty se však ve skutečnosti s d´Artagnanem nijak úzce nepřátelili. Shoduje se jen to, že všichni patřili do královské mušketýrské gardy. Navíc rozhodně nesedí například jejich věk – všichni se narodili až pár let po d´Artagnanovi. Mušketýr Armand de Sillègue d´Athos d’Autevielle, jenž inspiroval postavu Athose, byl dokonce o čtyři roky mladší než d´Artagnan a umřel už 1643. V románu mu Dumas připsal jméno hrabě la Fère, mnohem vznešenější původ, otcovský vztah k mladinkému Gaskoňci a smrtelně nebezpečnou bývalou manželku zvanou mylady de Winter, která slouží ději jako jeden z hlavních záporáků.

A pozor – d´Athos d’Autevielle byl nejen bratranec Jeana-Armanda du Peyrer, hraběte z Troisville – tedy románového pana Trévilla, ale i Isaaca de Portau (1617–1712), kterého Dumas vylíčil jako siláka a fanfaróna Porthose, barona du Valon. Po smrti svého otce vystoupil skutečný Isaac de Portau z gardy a převzal jeho funkci v radě města Béarn.

Athosova nevlastního syna Raoula, vikomta de Bragelonne, jehož milostné pletky ústí ve třetím díle ságy až k tragickému konci, napsal Dumas podle syna intendanta prince Gastona Orleánského. Jacques Bragelonne se skutečně zamiloval do šlechtičny Louisy de la Vallière, jako v románu, ale nevhodný románek mu včas vymluvila matka. Už v sedmnácti letech se oženil a o jeho dalším životě nic nevíme.

Aramis se v románu jmenuje rytíř d’Herblay a v trilogii to dotáhne až na španělský vévodský titul a generála Tovaryšstva Ježíšova. Jeho přítomnost vyrábí ve čtveřici poměrně solidní vnitřní pnutí. Aramis totiž aktivně škodí francouzskému králi – v prvním pokračování se přidá k povstání Frondy, a ve třetím se dokonce panovníka snaží vyměnit za jeho dvojče držené ve vězení a pod železnou maskou. Skutečný Henri d´Aramitz sloužil jako kapitán mušketýrů a byl synovcem Jeana-Armanda du Peyrer, hraběte  z Troisville – jak vidno, alespoň tito tři mušketýři jsou nějak navzájem provázaní. Muž o deset let mladší než románový d´Artagnan nakonec zakotvil v rodném městě Béarn, kde se věnoval duchovní službě.

Královské vzplanutí

Podívejme se ale na další taháky románu. Jak se to má s pikantní zápletkou kolem milostného vzplanutí mezi královnou Annou Rakouskou a Georgem Villiersem, vévodou z Buckinghamu? U Dumase se mušketýři vydávají do Anglie, aby zachránili Annu od prozrazení nevěry. Jeví se ovšem velmi nepravděpodobné, že by se d´Artagnan v té době nacházel ve službách kardinála Richelieua.

Nicméně Villiers skutečně přijel v roce 1625 jako ministr anglického krále Karla I. do Paříže, aby dojednal smlouvu o spojenectví mezi Anglií a Francií – kterou samozřejmě pečetil i dynastický sňatek. Buckingham řešil mimo jiné i podmínky, za nichž si Ludvíkova mladší sestra Henrietta vezme anglického krále. To se mu podařilo. Nevěstu vyprovázelo k lodi do Anglie mnoho členů královského dvora – a čtyři­advacetiletá Anna Rakouská nemohla chybět. Anglický diplomat se ji snažil zaujmout, a to až dotěrným způsobem, který královnu kompromitoval. Lehkomyslná Anna se vůči němu nikdy zcela nevymezila, a i když jeho milostné návrhy nikdy nevyslyšela, jistě jí imponoval. Těžko říct, proč se Buckingham francouzské královně tak urputně dvořil. Možná si prostě jen chtěl dokázat, že mu i tak vysoko postavená dáma padne do náruče. Pokračovat ve svých snahách už nestihl. Zavraždil ho jeden z jeho důstojníků.

Vše kvůli penězům

Dumas zkrátka dokázal míchat historii s bulvárem a dramatickou akcí velmi zručně a peníze se mu jen hrnuly. Bohužel pro něj, jeho bohémská povaha mu znemožňovala si je jakkoli udržet. Pořádal bujaré večírky, vydržoval si milenky, miloval přepych a pompu. Nasekal dluhy, a aby je mohl splácet, uchyloval se někdy k vyloženým levotám a vydírání. Protože romány vydával na pokračování v časopisech a platili jej od řádku, schválně nechával své hrdiny dlouze rozprávět o naprostých zbytečnostech. Některé vedlejší postavy si prý vymyslel jen proto, aby natáhl kapitolu. Velké množství jeho děl skončilo v propadlišti dějin – prostě za moc nestály.

A když Dumasovi docházely peníze a on žádal vydavatele o zvýšení honoráře? Neváhal a vyhrožoval, že pokud mu nepřiplatí, nechá všechny mušketýry zemřít! Jednu takovou scénu dokonce napsal, to kdyby se náhodou nakladatel cukal… Paradoxně právě film dokázal vzkřísit slávu Tří mušketýrů tak, že i dnes patří k diváckým tahákům. O samotných knihách už to říct nelze – na ty bude v knihovnách spíš už jen sedat prach…