Škola pro největší tvrďáky: Jak vypadal život v gladiátorském ludu?

Od poloviny 19. století se prostor bývalého Carnunta, ležícího na území Rakouska, ocitá v centru pozornosti archeologů. Ti ale dlouho netuší, jak velké město v dobách své největší slávy bylo. Odhalí lázně, ruiny Dianina chrámu, ale i základy dvou amfiteátrů, z nichž jeden měl tribuny pro 13 000 diváků. Početné obyvatelstvo města Carnuntum totiž zdaleka nežilo jen prací. Holdovalo té nejpopulárnější zábavě římského impéria: zápasům gladiátorů. O tom, jaký význam tomuto drsnému sportu přikládali, svědčí místní gladiátorské „tréninkové centrum“. To se velikostí vyrovnalo i slavné Ludus Magnus, kde cvičili gladiátoři pro zápasy v římském Koloseu. 

Wellness pro gladiátory

Od začátků římského císařství v roce 27 př. n. l. až do pádu Západořímské říše v roce 476 vznikla na území římského impéria asi stovka gladiátorských škol. Jejich budovy měly víceméně stejný základní stavební plán. Většina z nich však byla buď zničena, nebo později přestavěna pro jiné účely. Ruiny výcvikového střediska v Carnuntu ale nabízejí pohled do gladiátorské školy tak, jak na sklonku existence města fungovala.  Podlouhlé budovy obklopovaly rozlehlou obdélníkovou dvoranu, jež byla srdcem komplexu. V ní stála kruhová tréninková aréna s dřevěnými tribunami vystavěnými na kamenných základech. V aréně se nacházela další kruhová ohrada pro divoká zvířata.

Gladiátoři obývali jižní a západní křídlo. Žilo jich tu až kolem pětasedmdesáti. Většina cel byla tak malá, že v nich našel místo k spánku jen jeden muž a ani ten neměl místa nazbyt. Některé větší a luxusněji vybavené místnosti zřejmě sloužily majiteli školy, tzv. lanistovi, instruktorům a případně i gladiátorským celebritám. V obytné části našli archeologové i maličkou celu bez oken s tak nízkým stropem, že se tu dospělý muž nemohl ani postavit. Tak vypadala samotka pro vzpurné zápasníky.

Severní křídlo školy ve svých útrobách ukrývalo lázně s centrálním vytápěním.  Vzduch ohřívaný ohněm z dřevěných polen pálených v ústředním topeništi se rozváděl systémem kanálů v podlahách a stěnách a udržoval příjemnou teplotu lázní i v zimních měsících, kdy teploty klesaly hluboko pod nulu. Do vyhřívaných bazénů přitékala potrubím jak teplá, tak i studená voda. Gladiátoři tu měli podobně jako dnešní vrcholoví sportovci zajištěnou regeneraci po tréninku i po zápasech. Stejně jako lázně byla podlahou vytápěná i tělocvična, kde gladiátoři trénovali, když venku panovalo špatné počasí.

Chléb a hry

Můžeme si být jisti, že divákem gladiátorských zápasů v Carnuntu byl i císař Marcus Aurelius, který tu strávil nějaký čas během Markomanských válek. V jedenácti letech tady gladiátorské zápasy navštívil poprvé i jeho syn a nástupce trůnu Commodus, pro nějž se stala tato zábava životní láskou.

Zápasy vzbuzovaly v Římě prudké vášně. Lidé se hrnuli do ochozů v očekávání krvavé podívané a v hledištích amfiteátrů se mezi návštěvníky pravidelně strhávaly rvačky o nejlepší místa na tribunách. Římané chodili na gladiátorské zápasy z velmi podobných pohnutek, z jakých my dnes sledujeme drsné akční filmy plné násilí, krve a mrtvol. V kině nebo doma u televize hledáme únik z denní reality a čerpáme tu pocit, že hodnoty, s nimiž stojí a padá naše civilizace, nakonec zvítězí. Římané zaháněli podívanou na bojující gladiátory frustraci z bídy, politické nestability, epidemií či útoků barbarských kmenů. Vedle dostatku potravin byla podívaná na zápasy základem spolehlivé formule „chléb a hry“, kterou vládci udržovali masy obyvatel v klidu a obrovskou říši v chodu.

Status gladiátorů se během doby významně měnil. Za římské republiky v letech 509 až 27 př. n. l. bojovali v arénách odsouzení zločinci, váleční zajatci nebo otroci zakoupení a vycvičení speciálně pro tyto účely. Tu a tam bojovali v arénách i svobodní muži, kteří si kariéru gladiátora vybrali dobrovolně. Za římského císařství v letech 27 př. n. l. až 476 gladiátoři stále patřili ke společenským vyděděncům, ale v jejich řadách byli nejen svobodní muži, ale také mužové, a dokonce i ženy z urozených rodin, kteří pohrdli svým výsadním společenským postavením, aby se mohli věnovat gladiátorským zápasům jako sportu.

Smrt v zápasnické aréně nebyla zdaleka tak běžnou záležitostí, jak to líčí třeba film Gladiátor. Pro lanistu každý gladiátor představoval značnou investici. Platili za jejich ubytování, stravu i výcvik a své peníze získávali zpět pronajímáním zápasníků. Pokud by zápasníkovi hrozila při každém střetu s protivníkem smrt, bylo by podnikání lanistů spojeno s neúnosně vysokým rizikem bankrotu.  Z dobových záznam vyplývá, že amatérští gladiátoři umírali v arénách běžně. Profesionálové se systematickým výcvikem ale přežívali v 90% vybojovaných zápasů.

Zákulisí zápasů

Výzkumy školy gladiátorů z Carnunta odhalily některé zajímavé okolnosti z výcviku. Podařilo se tu například najít místo, kde stával palus – dřevěný sloup, na kterém si gladiátoři po dlouhé hodiny cvičili výpady. Palus byl vždycky prezentován jako tlustá kláda. V carnuntské cvičné aréně to však byla tyč silná jen pár centimetrů. Gladiátoři na ni nevedli útoky plnou silou. To by palus dlouho nevydržel. Tento primitivní trenažér tedy sloužil k pilování techniky přesných zásahů protivníka.

Gladiátoři byli specialisté a každý trénoval určitý způsob boje. Murillo bojoval úzkým mečem, v ruce nesl podlouhlý štít a hlavu mu chránila helma s hřebenem. Tito zápasníci byli často nasazováni proti gladiátorům s malým štítem v jedné ruce a krátkým zakřiveným mečem zvaný sica ve druhé. Oblíbený byl boj gladiátorů, kteří se snažili hodit na soupeře síť a pak ho zasáhnout trojzubcem. Vykopávky v tradičním stylu provedené na místě carnuntské školy odhalily, že součástí výzbroje některých bojovníků byla čepel, s jejíž pomocí mohli síť rozříznout a vymanit se z ní.

TIP: Slavní borci z římských arén: Kteří gladiátoři se stali celebritami?

Jedno z největších překvapení přichystal archeologům zkoumajícím školu gladiátorů v Carnuntu nález obyčejných kuřecích kostí. Gladiátoři byli vegetariáni. Jasně to dokázaly analýzy kostí z gladiátorských hřbitovů. Základ jejich stravy tvořil ječmen jako zdroj uhlovodanů a luštěniny dodávající organismu potřebné bílkoviny. Běžné nápoje gladiátorů obsahovaly ocet a popel. Tato primitivní verze dnešních iontových nápojů měla gladiátorům zajistit potřebné minerály. Kde se tedy vzaly v aréně gladiátorské školy zbytky po hostině s masem? Archeologové jsou přesvědčeni, že si boháči z Carnunta objednávali ve škole soukromá představení a součástí této VIP podívané bylo luxusní občerstvení včetně pečené drůbeže!