Skandál se změnou pohlaví: Proč se československá dělnice vydávala za muže?

Jakkoliv se v současnosti jedná o hodně tekuté písky, podle francouzského sociologa Pierra Bourdieuho mužské a ženské pohlaví zdaleka nejsou jen prosté role, které lze dle libosti hrát. Muži a ženy se podle něj nezrodili z pouhého slovního pojmenování, ale jsou v nás i v okolí hluboce zakořeněni a nelze je změnit nějakou magií. Velký kritik patriarchátu Bourdieu tvrdí, že mužská nadvláda je v evropských dějinách natolik hluboce zakořeněna, že ji nezruší ani to, když se někdo začne označovat za jiné pohlaví. 

A právě o tom se mohly před sto lety přesvědčit dvě zemědělské dělnice, jejichž životní cesta se dokonce stala předmětem přelíčení u přestupkového soudu v Praze. Jedné z dvojice soud kladl za vinu, že se vydávala za muže, aby „lstivým způsobem získala větší mzdu“. 

Čtyři roky mužem 

Případ by pravděpodobně zapadl, kdyby si ho nevšiml tisk, konkrétně České slovo, ústřední deník České strany národně sociální. V červnu 1929 otiskl senzacechtivou soudničku s dlouhým názvem Žena, která byla čtyři roky mužem, aby dostávala podle kolektivní smlouvy vyšší plat. Titulek nenechával čtenářstvo na pochybách – motivem nebyla homo- či transsexualita, ale finanční stránka. Pak se autor dal do rozmotávání klubka případu, který podle něj neměl v Československu obdoby. Koncem roku 1924 se ze Slovácka vydaly na práci do Čech třicetileté ženy Marie Pršalová a Kateřina Bubníková. 

Nikdo je zde neznal, a tak se Pršalová začala vydávat za muže, jednak proto, aby jako heterosexuální pár vůbec našly nějaké zaměstnání, jednak proto, aby alespoň jedna dostávala solidní mzdu vzhledem k nastavení kolektivních smluv zvýhodňujících muže. Podařilo se jim sehnat místo u nájemce velkostatku Karla Průchy v Satalicích u Prahy, kde Pršalová pracovala jako deputátník (zaměstnanec dostávající část odměny v podobě naturálií) Štěpán Pršala a Bubníková hrála roli její partnerky. Bez potřebných dokladů vystupovaly jako pár dosud nesezdaný, což mezi zemědělskými dělníky nebylo podle Českého slova nic neobvyklého. 

Konec sličného Štěpána 

Poté redaktor zacílil na sexuální fantazie čtenářstva, když líčil, jakým byl Pršala hezkým mužem a „často musel odmítati projevy přízně, kterými ho družky zahrnovaly. Ale Bubníkovou nepodařilo se žádné z nich vypuditi ze srdce sličného Štěpána“. A lehce ironický tón soudnička graduje, když novinář popisuje příčinu konce „sličného Štěpána“. 

Jeho zkázou se stal nejmenovaný čeledín, jehož chování nám může připomínat středověkého žertéře. Na začátku roku 1929 totiž „zpozoroval, že Štěpán Pršala má půvaby, které čeledína nenechávají chladným, poněvadž příliš zřetelně si všiml, že jsou to půvaby určitého druhu. Neříkal však nic, poněvadž jsou prý dnes noviny plné takových podivných věcí a aby se lépe přesvědčil, vplížil se za noci do manželského lože hezkého Štěpána a druhého dne, nepochybuje už ani za mák o tom, co viděl.“  

Z narážek lze těžko usoudit, jakou podobu měla čeledínova noční návštěva. Sledoval Pršalovou při převlékání, nebo mezi nimi proběhl sexuální akt? A pokud ano, odehrál se ve formě násilí, nebo snad čeledín chodíval do „manželského lože“ už předtím, a náhlou krizi „polyamorického vztahu“ řešil udáním?

Jisté je, že Pršalová po osudové noci ze statku rychle zmizela a uchýlila se pod ochranu ne příliš vzdáleného kláštera milosrdných bratří Na Františku. Ale aktivní čeledín ji tam brzy našel (ze článku se nedozvíme, jak to dokázal) a prozradil přítomným její minulost. V tomto momentě přechází novinář z lechtivého podtónu do morality, jak to bulvarizující žánr vyžaduje. Pršalová se podle něj dopustila podvodu: „(…) neboť nemyslete si, že si lze pohlaví měniti jen tak, jak se komu uzdá,“ takže by měla být vyšetřována za zločin, protože „přikládajíc si lstivou tvářnost, že je mužského pohlaví“, jí musel nájemce velkostatku platit vyšší mzdu. 

Ovšem byl to právě hospodář Průcha, který Pršalovou zachránil před vyšším trestem. Před soudem totiž tvrdil, že se necítí být poškozený, protože Pršalová skutečně pracovala jako muž, byla prý jedním z nejpracovitějších dělníků. Nakonec tedy soud případ přehodnotil na pouhý přestupek. Obsílka adresátku však už Na Františku nezastihla, neboť „jako vyléčená byla již propuštěna a nynější její pobyt není znám“. Jakou „léčbu“ Pršalová podstoupila, jestli duchovní, fyzickou nebo ji personál pochopil a pomohl jí zmizet, se opět nedozvíme. Redaktor nicméně neopomněl na závěr rozverně dodat: „Jářku. Než ho najdou, dejte si na hezké mladé muže dobrý pozor!“ 

Za stejnou dřinu stejnou odměnu! 

Jinak přistoupila ke kauze komunistická novinářka Jožka Jabůrková (1896–1942) v listu Rozsevačka. Nezdržovala se detaily, ostatně psala kritickou reakci na soudničku v Českém slově. Národní socialisty kárala, že v honbě za senzací neztratili ani slovo o křiklavém rozdílu v odměňování mužů a žen nejen v zemědělství. 

Na Slovensku si podle Jabůrkové „páni velkostatkáři rozdělili dělnice na ‚silné‘ a ‚slabé‘ jako tažné kobylky; slabá dostává 6 Kč, silná 8 Kč denní mzdy“. Jabůrková v článku Za stejnou dřinu – nestejný plat velebila postavení žen v SSSR, kde jsou legální potraty a ženy jsou prý v řídících pozicích, kdežto v Československu byly po první světové válce poslány zpátky k plotně, a to včetně sekretářek, protože „i ministerští ‚bobečkové‘ byli k velkému smutku pánů nahrazováni válečnými invalidy a legionáři“. Dále upozornila, že rodiny jen z mužského platu nevyžijí, takže je ženská práce nezbytná, ale špatně placená, a proto by měly ženy vyjít do ulic demonstrovat za rovné mzdy. 

Jabůrková stejně jako národní socialisté odmítala jako motiv homosexualitu, což mohlo vycházet z trestnosti takového chování, z jeho neslučitelnosti s obrazem proletáře nebo z obojího zároveň. Jabůrková byla umučena nacisty v Ravensbrücku, a tak už se nedožila poválečného zákona proti platové diskriminaci, po němž volala v roce 1929: „(…) aby dostávala za práci aspoň poněkud slušnou mzdu, musí se dnes proletářka převléci do mužských šatů.“ Je otázkou, jak by reagovala na fakt, že navzdory zákonu byla a je realita stejná jako v éře první republiky – za stejnou práci jsou ženy v Česku stále placeny méně.