Severoitalský region Friuli – Venezia Giulia je ukázkovou křižovatkou kultur

Pro českého turistu už Itálie dávno není jen synonymem pro pláže v Bibione, památky v Římě nebo dynamickou Neapol. Lyžaři si například oblíbili rovněž zasněžené vrcholky Alp na severu země a neméně jedinečných zážitků nabízí i dosud poněkud opomíjený region Friuli – Venezia Giulia neboli Furlansko – Julské Benátsko, ležící u slovinských a rakouských hranic. 

Na útěku před šlechtou 

Uskupení vesnic Sappada (v lokálním dialektu Plodn) tvoří jakýsi německojazyčný „ostrov“ jižně od pramene řeky Piavy. Nejstarší zmínky o tamním osídlení pocházejí už z roku 1000, původ obyvatel, kteří se italskému prostředí kulturně v mnohém vymykají, však zůstává částečně nejasný. 

Podle legendy dorazili kdysi do údolí jako uprchlíci z tyrolského Villgratentalu, protože s nimi špatně zacházela místní šlechta. Jiná teorie spojuje jejich příchod s morovou epidemií. Možná se ovšem vydali i za zdrojem obživy v podobě těžby tamních minerálů. 

Tak trochu jiná italština

Lokální tyrolsko-bavorský dialekt „plodarisch“ (italsky „sappadino“) sice ovlivnila italština, pro běžného obyvatele Apeninského poloostrova jde však o zcela nesrozumitelnou řeč. Vesnice navíc není se svou germánskou mluvou jediná: V regionu se unikátním nářečím hovoří také v obcích Sauris a Timau. 

Původně široce rozšířený jazyk ovšem dnes již mnoho mladých neovládá, a možná tak během příštích dvou desetiletí odejde spolu s nejstaršími obyvateli. Zároveň nepochybně zmizí i část tradic, které se ústně předávaly po staletí – například recepty. Nadšenci se proto snaží dialekt zachytit alespoň formou nahrávek a záznamem gramatiky. Jejich úsilí napomáhá i fakt, že se pamětníci dožívají vysokého věku, a své znalosti tudíž stále mohou předat. 

Dvojjazyčný region 

Sappada nicméně zůstává jen jednou enklávou v podstatně větší „jazykově neitalské“ rodině, jež zmíněné oblasti vládne. V celém regionu Friuli – Venezia Giulia se totiž mluví frulánsky. Zatímco plodarisch představuje mix němčiny a italštiny, frulánština má italský základ, na který působila spousta vlivů, včetně slovinštiny. 

V Udine, příjemném městě severně od Terstu s kouzelným historickým centrem a prvky benátské architektury, se dokonce vyskytuje zvláštní dvojjazyčná praxe: Názvy ulic a náměstí se uvádějí italsky i frulánsky. Ne vždy však výrazy znamenají totéž, a některá místa tak mají ve dvou řečech úplně jiná jména. Představa, kolik nedorozumění už kvůli tomu muselo v historii vzniknout, je přinejmenším zábavná.

Tradiční špek i polenta

Kulturní rozmanitost se promítá i do místní kuchyně. Zatímco směrem na jih se slanině neřekne jinak než pancetta, v Sappadě je k dostání tradiční uzený špek (v plodarisch „schpèck“). Také sušené maso se nabízí v celé řadě podob: Za zmínku stojí původně lombardská bresaola, jež zraje až tři měsíce a zejména jako hovězí představuje skutečnou delikatesu. 

Díky někdejšímu rozsáhlému chovu dobytka se v Sappadě a okolí uchovala i silná sýrařská tradice. K místním specialitám patří například saurnschotte – výrazně kyselý měkký sýr na bázi ricotty naložené v solném nálevu. Do ricotty se rovněž často přidává pèrchstròmm neboli estragon, který tam roste v každé bylinkové zahrádce. 

Téměř univerzální přílohou v celém regionu zůstává polenta z kukuřičné mouky. Zatímco ve východní Evropě se nejčastěji podává jako kaše, zde mívá sušší, hutnější podobu a mnohdy připomíná spíš měkký, křehký knedlík.

Výspa turismu 

Lidé v Sappadě a okolí jsou na turismu zcela závislí. V turistickém ruchu pracuje skoro 90 % obyvatel a jen díky němu neodcházejí všichni mladí za prací do měst. První návštěvníci zavítali do Sappady už ve 20. letech minulého století a pro „domorodce“ hrál tehdy příjem od hostů tak zásadní roli, že se v sezoně sami stěhovali do sklepů, aby jim mohli nabídnout své příbytky. 

Turismus má zřejmě zásluhu i na jisté kuriozitě: Ve vesnici, kde přes rok žije zhruba jen 1 500 obyvatel, se uživí několik luxusních restaurací – a tamní Ristorante Laite má dokonce michelinskou hvězdu.