Sen o věčném mládí: Zdrojem elixíru života mělo být zlato nebo třeba lidská varlata

O definitivní porážce smrti pojednává i nejstarší dochované epické dílo, Epos o Gilgamešovi z 2. tisíciletí př. n. l. Hrdinské činy měly podle legendy zajistit sumerskému králi vytouženou nesmrtelnost. Bolestné pátrání po smyslu života však nakonec panovník završil poznáním, že navěky nepřetrvá jeho fyzická existence, nýbrž sláva. Přesto se už v téže době objevily ryze praktické snahy o dosažení věčného pozemského života.

Před třemi tisíci lety se pokoušeli nesmrtelnosti docílit čínští alchymisté, a to pomocí různých elixírů na bázi zlata – kovu takřka nezničitelného, a tudíž věčného. Pozadu nezůstávali ani jejich evropští kolegové: Ještě o mnoho století později urputně pátrali po bájném kameni mudrců, jenž kromě kýženého omlazení sliboval i přeměnu obyčejných kovů právě v ceněné zlato. Pokusy o prodlužování života původně tvořily doménu šarlatánů, mastičkářů či alchymistů. Časem však k palčivé otázce upřeli pozornost i serióznější odborníci včetně lékařů, kteří ve výsledku volili metody ne nepodobné snahám svých předchůdců.

Tipy z renesance

V období renesance se dlouhověkostí zabýval například benátský šlechtic a mecenáš Luigi Cornaro. Roku 1550 napsal jednu z prvních příruček, jak se ve zdraví dožít vysokého věku, a v následujících stoletích se kniha dočkala desítek vydání i překladu do řady jazyků. Autora by nejspíš překvapilo, že se dnes její anglická verze pod názvem The Art of Living Long neboli „umění dlouhého života“ prodává na internetovém knihkupectví Amazon.

Při psaní Cornaro čerpal z vlastních zkušeností: Už jako třicátník trpěl v důsledku poživačnosti různými zdravotními neduhy, na doporučení lékařů však výrazně upravil stravovací návyky, a nakonec údajně zemřel v úctyhodných 98 letech. Jeho rady přitom nebyly nijak složité – stačilo vést ve všech ohledech zdrženlivý život a zachovávat si „vitální energii“, která umožňovala dosáhnout vysokého věku při fyzickém i duševním zdraví. Stáří samotné navíc Cornaro nepokládal za nutně negativní.

Zázračný jogurt

Jak ovšem připomíná historička Carole Haberová z Tulane University, 19. století přineslo na podzim života poněkud odlišný pohled. Stáří se stalo synonymem pro období, kdy lidé trpí narušením fyzických i duševních schopností, a na vysoký věk se pohlíželo de facto jako na nemoc.

Kupříkladu ruský imunolog a nositel Nobelovy ceny Ilja Mečnikov dospěl k názoru, že za stárnutí zodpovídají toxické látky uvolňované střevními bakteriemi. K omezení jejich zhoubného vlivu doporučoval konzumovat kvašené mléčné produkty, tehdy podstatně méně rozšířené než dnes, které měly podle jeho přesvědčení umožnit lidem dožít se i dvou set let. V daném tvrzení se sice úsměvně mýlil, nicméně jako jeden z prvních upozornil na roli mikrobiomu v udržování dobrého zdraví.

Je libo varle?

V debatě o příčinách stárnutí o sobě dala na přelomu 19. a 20. století vědět skupina vědců, podle nichž za celým procesem stálo ochabování funkce endokrinního systému, zejména varlat a vaječníků. A to znamenalo, že lze chřadnutí tělesné schránky zbrzdit, zastavit, nebo dokonce úplně zvrátit – stačilo hormonální soustavu nějakým způsobem povzbudit nebo tělu dodat potřebné látky. Bylo jen potřeba vše vyzkoušet v praxi.

Průkopníkem revoluční myšlenky se stal francouzský fyziolog Charles Édouard Brown-Séquard, který si v roce 1889 ve 72 letech injekčně vpravil do těla sérum z rozmixovaných varlat psů a morčat. Tvrdil, že tím omladil svou mysl i tělo a že mu zákrok odpomohl také od některých zdravotních neduhů, například zácpy. Těžko však soudit, zda mu skutečně prodloužil život, neboť badatel zemřel o pět let později. Každopádně vzbudil značný ohlas a záhy se objevili podnikavci, kteří se jeho nápad pokoušeli zpeněžit prodejem přípravků s výtažky ze zvířecích pohlavních žláz.

Mladíci z vězení

Jak podpořit funkci staré a ochabující pohlavní žlázy? Bylo jen otázkou času, než někoho napadne vypůjčit si schopnosti mladších a vitálnějších jedinců. Experimenty s transplantováním lidských varlat, respektive tkáňových štěpů se poprvé objevily zhruba před sto lety. A jako jeden z prvních metodu vyzkoušel americký lékař G. Frank Lydston, který se sám zařadil mezi dobrovolníky. Po operaci tvrdil, že kromě zpomalení stárnutí u sebe pozoruje vyšší sexuální výkonnost i navrácení původního odstínu u již šedivých vlasů.

Mnohem dál pak transplantaci varlat dovedl vězeňský lékař Leo L. Stanley z kalifornského San Quentinu. Uvádí se, že v roce 1919 voperoval 60letému vězni varle popraveného vraha. O dvacet let později měl na kontě již deset tisíc kontroverzních zákroků, přičemž podle jeho vlastních slov se pacienti těšili z vynikajících výsledků. U některých prý pominuly choroby jako astma, cukrovka, epilepsie či tuberkulóza. Nic na tom nezměnilo ani pozdější nahrazení lidských varlat zvířecími – zejména ovčími, prasečími nebo jeleními – protože sehnat pohlavní žlázy člověka se stalo velmi obtížným úkolem.

Čtrnáct let s eunuchy

Na vlně úspěchů amerického průkopníka se svezl ruský emigrant a později francouzský občan Sergej Voronoff, který dokázal stoupající poptávku po omlazení a prodlužování života mistrně využít. Ostatně s gonádovými transplantacemi měl už řadu zkušeností: Nejenže krátce po příchodu do Francie začal spolupracovat s již zmíněným Brownem-Séquardem, ale roku 1896 odcestoval do Egypta a čtrnáct let se tam zabýval studiem eunuchů.

Všímal si u nich například obezity, ztráty ochlupení, problémů s pamětí či snížené inteligence a všechny popsané negativní projevy připisoval absenci varlat. Pohlavní žlázy totiž podle něj vylučovaly speciální látku, díky níž měli muži víc energie, byli sexuálně výkonnější a cítili se mladší. Stejně jako jeho předchůdci dospěl Voronoff k přesvědčení, že právě varlata představují svatý grál dlouhověkosti, a hodlal to dokázat.

Jemné šimpanzí plátky

Dostat se k lidským orgánům však nebylo snadné, a tak badatel sáhl po těch, které považoval za druhé nejvhodnější: po varlatech lidoopů – zpočátku šimpanzů učenlivých a později šimpanzů bonobo. Jednalo se tedy o tzv. xenotransplantace neboli přenos tkáně či orgánů mezi odlišnými živočišnými druhy. První operaci provedl chirurg v létě roku 1920, kdy do šourku pacienta implantoval tenké plátky opičího varlete. V následujících letech si pak obdobných zákroků připsal celé stovky, ne-li tisíce.

Navíc se neomezoval jen na Francii a za movitějšími pacienty jezdil i do jiných koutů světa, přičemž si za svůj výkon nechával platit v řádu vyšších stovek liber. V roce 1925 dokonce koupil zámek v Itálii a zřídil si tam laboratoř i zvěřinec pro chov „dárců“ varlat. V pozdějších letech zahájil experimenty také s opačným pohlavím a nabízel ženám toužícím po zmírnění příznaků menopauzy transplantaci štěpů z opičích vaječníků. Rozhodně se však nesetkal se stejným úspěchem, a podle některých autorů byly následky dokonce katastrofální.

Operace za čtvrt milionu

Na opačné straně oceánu, konkrétně v americkém Kansasu, se do „podnikání“ pustil kvaker a nedostudovaný lékař John R. Brinkley. Na rozdíl od Voronoffa preferujícího šimpanze však od začátku vsadil na jiné savce, a sice na kozly. Za transplantování štěpů z jejich varlat si účtoval 750 dolarů – což by dnes odpovídalo 11 tisícům dolarů, tedy skoro čtvrt milionu korun – a na nezájem si nemohl stěžoval. Založil dokonce vlastní nemocnici a finanční úspěch mu umožnil zřídit první rádiovou stanici v Kansasu, na jejíchž vlnách pak propagoval své medikamenty i transplantace kozlích pohlavních žláz.

Časem si vydobyl takový věhlas, že získal dostatečnou podporu pro kandidaturu na guvernéra státu. Na vysoký politický post ovšem nedosáhl a po několika soudních sporech s lékařskou obcí i federální rádiovou komisí musel podnikání v Kansasu ukončit. Přesto se nenechal odradit, přesunul se k mexickým hranicím a postupně nashromáždil jmění kolem dvanácti milionů dolarů. Nicméně štěstěna se od něj po čase odklonila: Ne všichni pacienti totiž přežili a Brinkley zemřel roku 1942 v pouhých 56 letech bez peněz.

Hrátky s chromozomy

Touha porazit stáří a zůstat věčně mladý nevyprchala ani dnes, ba naopak. S prudkým rozvojem vědeckého poznání se – leckdy navzdory nevoli lékařské komunity – objevují stále nové „zaručené“ recepty, jak vysněného cíle dosáhnout. V posledních několika dekádách se intenzivně hovořilo například o růstovém hormonu či antioxidantech, jejichž nadměrné užívání se však brzy ukázalo jako kontraproduktivní a očekávanou dobu dožití spíš zkracovalo.

TIP: Je stárnutí nemoc? A dokážeme ji vyléčit a lidské stárnutí zastavit?

Obdobnou naději vědci vkládají do enzymu telomerázy, který dokáže prodlužovat tzv. telomery: Zmíněné struktury na konci chromozomů fungují jako plastové koncovky na tkaničkách bot a brání „třepení“ chromozomů. Při buněčném dělení se ovšem neustále zkracují, takže slouží coby ukazatel stáří organismu. Pokud se telomery pomocí telomerázy opět prodlouží, v podstatě se „omladí“ – zatím však rozhodně není jisté, zda lze tímto způsobem zvrátit stárnutí. A cílené nucení buněk k vyšší produkci telomerázy by naopak mohlo přinést negativní důsledky, například v podobě četnějšího výskytu rakoviny.