Se středověkem za zády: Každodenní život za vlády Jagellonců (2.)

Od nástupu krále Vladislava se urození pánové stali hlavními aktéry domácích poměrů a doba jim byla více než příznivě nakloněna. Během několika málo let se jejich pravomoci znásobily a přísně střežená šlechtická kasta se ocitla takřka na úrovni českého krále. 

TIP: Měli za Jagellonců raději víno nebo pivo? Čtěte!

Zemská elita

Avšak i samo označení šlechta v sobě zahrnovalo celou plejádu rozdílně situovaných osob. Vrcholnou příčku pomyslného žebříčku urozenosti zastávali pánové pocházející ze starobylých šlechtických rodů. Tito zástupci tradičních dynastií se zuby nehty bránili přílivu nových tváří do svých řad, a proto si na králi vymohli svou přítomnost při udělování tohoto privilegia. Tím podstatně ztížili podmínky dalším kandidátům usilujícím o panský titul. Nejstarší rody, jichž v roce 1500 napočítaly desky zemské čtyřicet sedm v Čechách a kniha Tovačovská patnáct na Moravě, se štítivě distancovaly od zbytku společnosti a zůstávaly tak zcela samostatnou skupinou obyvatelstva. I k ní se však čas od času přidružila nová rodina, která mohla prokázat svou urozenost až do čtvrtého kolene.

Hned za pány, co se urozenosti týče, defilovala přehlídka rytířů, vladyků, zemanů, panošů a dalších z řad nižší šlechty. Ani tato sociální vrstva však nebyla homogenní, majetkově šlo o velmi diferenciovanou skupinu. Zatímco jeden rytíř zastával vysoký úřad a měl z něj každoroční obnos, jiný vladyka mohl být chudý jako kostelní myš. 

Komfort nade vše

Urozená elita i nadále obývala hrady, kterých však oproti předhusitským dobám značně ubylo. Na rozdíl od středověkých příbytků dbajících v prvé řadě o bezpečnost, začaly hrady konce 15. století připomínat spíše komfortní rezidence. Ne nadarmo se v téže době pomalu vžívalo nové slovo „zámek“. Prostředků k jejich nabytí či správě však mělo jen několik rodů, spousta členů nižší šlechty se raději přestěhovala do nově zakoupených šlechtických domů ve městě. Ani hrady již nepřipomínaly nedobytné pevnosti na vrcholcích strmých kopců. Mnohem častěji sestupovaly do údolí a budovaly se při obchodních cestách a s nimi spojených trzích. Právě na nich totiž bohatí členové panských rodů mohli ukájet své touhy po luxusnějším zboží, ať již to bylo vybavení domácnosti nebo věci na vlastní ozdobu.

Doba náboženského míru

Po husitských válkách si země jen pomalu získávala zpět svou ztracenou reputaci, relativně benevolentní vláda katolického krále Vladislava však přinesla jisté zmírnění dosavadního pnutí. V roce 1485 byl v rámci sněmu konaného v Kutné Hoře dojednán náboženský mír mezi katolickou a kališnickou šlechtou. A přestože v zemi přetrvávaly mírné rekatolizační tendence, byla doba Jagellonců vnímána jako věk náboženského příměří. To ovšem neplatilo pro Jednotu bratrskou. Toto malé ortodoxní společenství se konečně otevřelo zámožnějším členům, jeho budoucnost však ovlivnil takzvaný svatojakubský mandát z roku 1508, jímž došlo k uzavření všech jejích kostelů a ke spálení bratrských knih. Jednota se tak krátce po zlomu letopočtu ocitla v ilegalitě. 

Navzdory občasným rozbrojům ve světě víry a dlouhotrvajícím šarvátkám mezi králem Vladislavem a Matyášem Korvínem byla doba jagellonská epochou relativního klidu.