S křížem do dalekých krajů: Jezuité z Čech šířili křesťanství i ve východní Asii
„Jděte a učte všechny národy,“ nabádá Kristus své učedníky v Matoušově evangeliu. Šíření víry, takzvané misie, tak tvoří nedílnou součást dějin křesťanství, a právě misionáři také patřili k největším cestovatelům středověku a raného novověku. Ani Češi v tomto ohledu nezůstávali pozadu a jejich stopy jde najít v nejrůznějších koutech světa včetně Dálného východu.
V katolické církvi se v novověku šíření slova božího mezi nevěřícími věnovaly především řeholní řády. Sama misijní činnost se pak dělila na dva základní typy – vnitřní a vnější. Ta první směřovala dovnitř řádové provincie. Úkolem misionářů v tomto případě bylo, jako v českých zemích v pobělohorském období, přimět nekatolické obyvatelstvo ke konverzi ke katolicismu a později průběžně posilovat jeho nově nabytou „pravou“ víru. Ovšem zámořské cesty byly něco jiného. Ty směřovaly do krajů se zcela jiným kulturním i jazykovým zázemím.
Hlavním cílem se od Kolumbovy cesty se stala Amerika, nově získaná území bylo třeba ovládnout mocensky, ale také přivést jejich obyvatele ke stejné náboženské víře a stejným civilizačním hodnotám, jaké vyznávali Evropané. Avšak šiřitelé křesťanství mířili i do končin s dlouhodobou a pevnou kulturní tradicí, jako byla Čína, Japonsko či Indie.
České cesty víry
Již Kosmas ve své kronice zaznamenal řadu domácích osobností, které vykonaly pouť do Svaté země. Prvním doloženým z nich byl pražský kanovník Osel – Asinus. Čeští aristokraté, včetně knížete a pozdějšího krále Vladislava II. (králem od 1140 do 1174), se účastnili křížových výprav. A známe také některé domácí misionáře – cestovatele. Nejslavnějším z nich byl nepochybně svatý Vojtěch (956–997). Pražský biskup po vyvraždění většiny své rodiny zasvětil život šíření křesťanství mezi pohanskými Prusy. Jeho úsilí neuspělo, a dokonce skončilo Vojtěchovou smrtí, ale zároveň biskupovi vyneslo svatořečení.
Svými dalekými cestami proslul Odorik z Pordenone (1286–1331). Ten se narodil v severní Itálii, do rodiny vojáka sloužícího českým králům – některé pověsti označují za jeho otce jakéhosi českého vojáka jménem Matouš. Odorik vstoupil do řádu minoritů a v rámci šíření víry vyrazil nejprve do Turkmenistánu a později do Mongolska a Číny, kde se snažil na křesťanství obrátit dokonce zdejší chány. V rámci misie pak mnich navštívil také Sýrii, Persii, Indii a Tibet. Jako pravděpodobně první Evropan také spatřil svaté město Lhasu. Jeho popisy dalekých zemí se staly na dlouhou dobu důležitým pramenem pro poznání Asie.
Obrovský boom katolické misijní činnosti znamenala protireformace v 16. století, a zvláště pak založení jezuitského řádu v roce 1540. Ten působil nejen na „rekatolizovaných“ územích, ale podílel se hlavně na misiích v zámoří, v Americe, ale také na Dálném východě. Během několika set let ve východní Asii působily řádově desítky českých misionářů, o jejichž činnosti se však mnoho zpráv nezachovalo. Několika z nich se však navždy podařilo zapsat do historie.
Indie
Portugalská kolonie Goa na indickém subkontinentu se stala výchozím bodem pro většinu misionářů směřujících z Evropy na Dálný východ, ty české nevyjímaje. Na počátku 17. století se zde nakrátko zastavil například kadaňský jezuita a astronom Václav Pantaleon Kirwitzer (1588–1626), který později zemřel v Macau, nebo jeho řádový bratr a matematik František Tillisch (1670–1716), který doputoval až do Mandžuska. Jako svoji hlavní základnu si Gou vybral Vilém Obstzierer ze Škvorce, který zde vykonával misijní činnost až do své smrti roku 1761.
Nejvýznamnějším českým jezuitou, který si portugalský kus Indie zvolil za své působiště, byl Karel Přikryl (1712–1785), který sem doplul roku 1748. Deset let zde působil na pozici studijního prefekta arcibiskupského semináře a svůj pobyt zde zasvětil také zkoumání místních jazyků a kultury. V 70. letech 17. století se vrátil do Čech, sepsal několik děl věnovaných svému pobytu v zámoří a mimo jiné se seznámil s mladým Josefem Dobrovským (1753–1829), kterého zasvětil do tajů sanskrtu.
Čína
Branou do čínské říše se pro evropské misionáře stala portugalská kolonie Macao. Právě zde docházelo k aklimatizaci, seznámení se s čínskou kulturou a následnému transportu na další místa v obří říši. Nejznámějším českým jezuitou působícím v Číně se stal Karel Slavíček (1678–1735). Ten dorazil do Macaa roku 1716 spolu s páterem Ignácem Köglerem (1680–1746). Zde si nechal ušít šaty podle místní módy a také se ostříhal tak, aby lépe zapadl. Následovala cesta do Nan-čchangu a posléze Pekingu, kde se český misionář představil císaři. Tomu se český mnich zalíbil a angažoval jej jako dvorního hudebníka.
Slavíček se velmi rychle naučil čínsky a u dvora se mu dařilo, na panovníkovu žádost vytvořil vůbec první přesnou mapu Pekingu, prováděl astronomická měření a díky jeho vlivu na císaře se jezuitské misie po celé zemi těšily přízni místních úřadů. Po jeho smrti převzal jeho místo další český rodák, Jan Walther (1708–1759) z Bíliny.
Japonsko
Říše vycházejícího slunce na šíření cizích náboženství hleděla s velkým podezřením, také proto se zde misionářům příliš nedařilo. V roce 1613 podnikl do země tajně cestu kadaňský jezuita Václav Pantaleon Kirwitzer (1588–1626), v zemi však zuřily pogromy spojené s hromadným upalováním křesťanů. Kirwitzer se proto pravděpodobně rychle vrátil zpět do Číny a na další cestu do Japonska se vydal až roku 1626, kdy již v zemi bylo o poznání bezpečněji. Zprávy o jeho činnosti v zemi však prakticky nemáme.
Filipíny
Souostroví v jihovýchodní Asii se stalo „španělským majetkem“ již ve druhé polovině 16. století. V té době sem také začali proudit jezuité, aby zemi christianizovali. Nejvýznamnějším rodákem z Čech se stal německý mnich Paul Klein z Chebu (1652–1717). Ten vyrazil nejprve roku 1678 do Mexika, odtud jej však představení poslali dál na západ až na Filipíny.
Klein na ostrovech strávil dlouhých 35 let, stal se profesorem teologie v Manile a několik let zastával dokonce úřad provinciála filipínské jezuitské provincie. Zanechal po sobě řadu cenných prací věnovaných jak ostrovům samotným, tak jejich obyvatelům, jako první sestavil slovník tagalštiny, zdejšího nejrozšířenějšího jazyka. Mimo něj na Filipínách několik desetiletí působil také jeho řádový bratr Antonín Xaver Malínský (1703–1746), o jehož činnosti však téměř nic nevíme.
Indočína
První Češi především v rámci katolických misií navštívili Vietnam už v 17. století, větší význam však měla činnost až ve století následujícím. Jako první stojí za zmínku Václav Paleček (1704–?), jehož destinací, stejně jako u mnoha misionářů, mělo být Japonsko. Ale kvůli uzavření této země nakonec dorazil v roce 1736 do Tonkinu. Získal si přízeň zdejšího vládce rodu Trinh, díky čemuž se jeho katolická misie začala slibně rozvíjet. Avšak v roce 1760 bylo ve Vietnamu křesťanství zakázáno a Paleček musel zemi opustit.
Nejznámější z českých jezuitů je Jan (Johann) Köffler (1711–1780), pražský rodák, který v roce 1747 vystřídal svého zesnulého kolegu Slováka Karla Slamenského zvaného Bohemus na pozici dvorního lékaře rodu Nguyen. Jeho lékařské a farmaceutické znalosti mu zajistily přízeň vládce v době, kdy bylo křesťanství ve Vietnamu potlačováno, a díky tomu mohl v určité formě šířit víru. Také on musel nakonec zemi opustit. Pozoruhodné je, že ve Vietnamu směl zůstat až do své smrti v roce 1783 brněnský jezuita Jan Hoppe (1708–1783).
Mariany
Mariánské ostrovy v západním Pacifiku jsou spojeny se jménem moravského jezuity Augustina Strobacha (1646–1684). Ten ve svých dopisech domů popsal poměry ve španělské kolonii, přičemž nešetřil vůči novým pánům ostrovů kritikou. Napětí mezi kolonizátory a domorodci vyústilo v roce 1684 v povstání kmene Čamorů, při němž Strobach zahynul mučednickou smrtí.