Rychlopalba k nebesům: Protiletadlové kulomety za Velké války
Těžký kulomet nesporně patří mezi symboly Velké války, a to zejména jako zbraň, jež si připsala statisíce obětí z řad pěšáků. Uplatňoval se ale i v jiných rolích, například jako velmi účinný prostředek protivzdušné obrany
Na počátku konfliktu letadla představovala ohromně zajímavou a takříkajíc „exotickou“ záležitost. Vojáci proto zvědavě pozorovali každý letoun a nezřídka mávali také nepřátelským pilotům, avšak situace se záhy změnila. Informace získané vzdušným průzkumem znamenaly vyšší účinnost nepřátelské dělostřelecké palby, a tak místo pozdravů začaly vzhůru létat střely z pušek a kulometů. Protiletadlová obrana nejprve sázela na improvizaci, ale posléze se začaly objevovat i standardizované zbraně a doplňky.
Muselo se improvizovat
Kulomet schopný rychlé a nepřetržité střelby se jevil pro zasažení rychlého letounu jako ideální zbraň. Průzkumné stroje musely létat nízko, ve výškách desítek nebo stovek metrů, aby piloti a pozorovatelé mohli dobře sledovat nepřátelské pozice, a tato výška z nich také dělala potenciálně lákavé cíle. Kulomety puškové ráže – 7,92 mm Mauser na německé či .303 British (7,7 mm) na britské straně – koneckonců dokázaly ohrožovat letouny pohybující se na hladinách dokonce až 1 500 m.
Palba na vzdušné cíle ovšem nebyla zdaleka tak snadná, jak se mohlo zdát. Těžké kulomety se nejčastěji montovaly na podstavce, na kterých neměly dostatečnou možnost náměru, a lehké kulomety (jako britský Lewis) se obvykle dodávaly bez podstavců. Kromě toho chyběly jakékoli vhodné zaměřovače a kulometčíci neměli výcvik pro to, aby dokázali pálit na rychlé vzdušné cíle se správným předsazením. Jistě proto nepřekvapí, že první protivzdušné nasazení kulometů představovalo čistou improvizaci.
Vojáci si zkoušeli vyrábět provizorní lafety s vysokým rozsahem náměru, při jejich užívání se však často potkali s dalším problémem, neboť při velkém náměru zbraně se různě kroutily či zamotávaly textilní nábojové pásy, takže kulomety se zasekávaly. Jako nápadité řešení se proto začaly vyskytovat kovové bubny či válce připojené k bokům kulometů tak, aby „vodily“ nábojové pásy ve správných úhlech od nízko umístěných schránek.
Podstavce a zaměřovače
Na straně Dohody se jako protivzdušná zbraň nejčastěji používal kulomet Lewis, se kterým se díky jeho menší hmotnosti manipulovalo snadněji než s těžkým vickersem. Němci však v této roli preferovali svůj těžký MG 08 (podle místa výroby zvaný také Spandau), jenž byl stejně jako britský vickers derivátem konstrukce Maxim. Měl sice větší hmotnost, dokázal ale střílet s vyšší kadencí a po delší dobu, zatímco lewis se rychleji přehříval. V britské armádě se často objevovala improvizovaná protiletadlová lafeta, která sestávala z kůlu, na němž bylo nasazeno obyčejné dřevěné loukoťové kolo, jež se volně otáčelo, takže na něm namontovaný lewis mohl rychle měnit odměr.
TIP: Smrtonosný Maxim: Praotec všech kulometů
Standardním britským řešením se posléze stala lafeta, které se říkalo „music stand“, jelikož připomínala kovový třínohý stojan na noty, ale u vojáků se kvůli své nestabilitě nikdy netěšila velké oblibě. Také na straně Němců se objevilo několik typů improvizovaných lafet a jako standardní poté sloužila trojnožka, jež ale nabízela výrazně lepší stabilitu než ta britská. Pro přesné míření se začaly montovat velké kruhové zaměřovače, ale v tomto směru vedli naopak Britové. Pro lewis vyvinuli velice zajímavý zaměřovač, který měl uvnitř kruhu ještě elipsu. Kruh sloužil pro střelbu na letouny ve velkých výškách, zatímco s pomocí elipsy se střílelo na nízko letící stroje. Tyto inovace se poté dále rozvíjely a uplatnily se též v protiletadlové obraně za druhé světové války, během které se v této úloze koneckonců stále užívaly i osvědčené kulomety Lewis a MG 08/15.
