Rudolfův majestát smrti: Jak vypadala císařova pohřební výbava?

Skonání tehdy již bývalého českého krále bylo očekávaným vyvrcholením Rudolfovy pozvolné agonie. Císařův psychický stav se již dlouhá léta zhoršoval. Kvůli němu se čím dál více stranil lidí, zatímco jeho tělo stále větší měrou ničily mnohé nemoci. Jako zcela neschopný vlády byl Rudolf o téměř rok dříve přinucen abdikovat ve prospěch bratra Matyáše. Mohl však dožít na Pražském hradě a po této stránce se tedy pro něj asi příliš nezměnilo.

Projevy rychle postupujících nemocí však zvěstovaly blížící se konec. V závěru roku 1611 již pro samé vředy na nohou císař nemohl téměř ani sedět, natož chodit, a po Novém roce se rychle připojily i další obtíže. Smrt v ranních hodinách 20. ledna 1612 byla pro panovníka jistě vysvobozením. 

Nechutné divadlo

Navzdory prvotním snahám komorníka se nepodařilo císařovu smrt příliš dlouho utajit, a tak bylo ještě odpoledne téhož dne přikročeno k pitvě a nabalzamování mrtvoly. Celá akce se změnila v nechutné divadlo, neboť se konala za účasti velkého množství diváků, z nichž někteří si na císařově mrtvole vybíjeli osobní averze.

Kupříkladu je zaznamenáno, že Václav Vchynský vzal císařovo srdce do ruky a stiskl je tak silně, „až krev z něho vypištěla“, a tím se pomstil za křivdy, kterých se prý císař dopustil na jeho rodině. Vévoda Jindřich Julius Brunšvický zase prohlašoval, že přítomní chirurgové si počínají jako amatéři, a žádal, aby ho k tomu pustili. (Zajímavé je, že lebka Rudolfa II. byla opravdu otevřena nadmíru neprofesionálně a hrubě, měl tedy vévoda pravdu?) 

Druhého dne byly vyjmuté vnitřnosti (mimo srdce a mozek) pohřbeny v kapli sv. Ostatků svatovítské katedrály. Dodnes tam lze spatřit v podlaze zasazený náhrobní kámen označující jejich pohřeb. Při výzkumu v roce 1974 však pod ním byly nalezeny již jen zbytky ztrouchnivělé vyplechované truhlice a z orgánů samotných snad jen sypká bělavá hmota.

Mezi 22. lednem a 6. únorem 1612 byly ostatky vystaveny v audienční síni, kam se zesnulému přišlo poklonit velké množství lidí. Situaci zachycuje vzácná dobová rytina. Těsně před zatlučením rakve dovolil císař Matyáš několika významným zahraničním hostům prohlédnout si Rudolfovo tělo. Mezi nimi byl i vyslanec Melchior Goldast z Haiminsfeldu, který vše, co viděl, detailně popsal ve svém deníku. Poté byla rakev dopravena do kostela Všech svatých.

Teprve 1. října 1612 došlo k přenesení ostatků do katedrály sv. Víta a jejich uložení do skvostného cínového sarkofágu v nové královské hrobce, jejíž podzemní komoru dal Rudolf zbudovat na počátku své vlády. Důvodem tak pozdního termínu pohřbu byla zřejmě především nevraživost Matyáše ke svému bratrovi, pro kterého příprava Rudolfova pohřbu nebyla prioritou a ani se jej nakonec nezúčastnil. Matyáš se také obával, že by se honosný pohřeb mohl stát demonstrací Rudolfových příznivců, a proto byly veškeré pohřební ceremonie neobvykle skromné a nápadně nenápadné. 

V centru zájmu

Na rozdíl od ostatních dřevěných a ztrouchnivělých rakví nebylo cínový sarkofág třeba měnit, ani nešel snadno otevřít, a proto císařův klid zůstal nenarušen až do velké přestavby hrobky započaté roku 1928. Tehdy byl předimenzovaný sarkofág, kvůli němuž muselo být v roce 1612 několik starších pohřbů sesypáno do jedné rakve, aby se uvolnilo místo, poprvé vynesen a otevřen. Rudolfův pohřeb vzbudil jinak neobvyklou pozornost a díky tomu máme k dispozici i podrobnou zprávu a fotodokumentaci. 

Ze sarkofágu byla vyjmuta rozpadlá dřevěná, červeným sametem vyložená rakev s proskleným okénkem ve víku. V ní se nacházela císařova mumie, spočívající na dvou polštářcích a velké podlouhlé podušce. Oděna byla do luxusního hedvábného šatu. U boku a hlavy císaře stály dvě stříbrné nádoby obsahující jeho srdce a mozek. Císařovy ostatky v následujících letech prozkoumal antropolog Jindřich Matiegka, načež byly roku 1935 uloženy do nové bronzové rakve, která se vložila do původního cínového sarkofágu. Takto byl Rudolf v opravené hrobce znovu pohřben. Ostatky byly vráceny zpět včetně veškeré výbavy, pouze císařův klobouk se z přesně neznámých pohnutek do rakve nevrátil a stal se součástí hradních sbírek. Rudolfova rakev se nově nacházela uprostřed zadní stěny za sarkofágem Karla IV., který zabral jeho původní místo. 

K opětovnému otevření rakve došlo v červenci 1975 v zájmu nového antropologického průzkumu pod vedením Emanuela Vlčka. Tehdy byly z rakve vyjmuty veškeré části pohřební výbavy. Dnes se tedy v sarkofágu nacházejí pouze císařovy holé kosti, navíc nakonzervované a zbavené mumifikovaných zbytků měkkých tkání a ochlupení.

Šaty podle módy

Jak vypadala Rudolfova pohřební výbava? Při prvním pohledu na císařův oděv je zjevné, že renesance opustila středověkou tradici pohřbívání krále v ceremoniálním korunovačním rouchu. Rudolf byl, stejně jako jeho otec Maxmilián II. a děd Ferdinand I., pohřben v civilních šatech. Zejména pohřební oděv Maxmiliána II. se tomu Rudolfovu velmi podobal. 

Nohy halily krátké, po kolena sahající kalhoty s výrazným poklopcem (takzvané krytí), ušité z hedvábného sametu zdobeného drobným motivem větviček s kvítky. Pod kalhotami byly natažené dva páry hedvábných punčoch, jedny šité, druhé pletené. Na nohou měl císař nazuté bačkory z hedvábného sametu s korkovou podrážkou a koženou výstelkou. Ačkoli je známo, že před smrtí musel Rudolf pro samé vředy na nohách chodit v pantoflích, v tomto případě se jedná spíše o pokračování renesanční pohřební tradice, neboť v podobných papučích byli ve svatovítské katedrále pohřbeni i Ferdinand I., Anna Jagellonská a Maxmilián II. 

Dále měl císař hedvábný kabátec střižený do tvaru takzvaného husího břicha a zdobený řadami drobných dírek. Zadní díl byl rozstřižený a do průstřihu bylo všito sedm párů mašlí. Tento detail, zhotovený kvůli snadnějšímu oblékání mrtvoly, dokládá, že kabátec vznikl speciálně pro potřeby pohřbu. Přes to všechno měl císař oblečený dlouhý a těžký plášť ze stejné látky jako kalhoty, zapínaný na třicet sedm drobných knoflíčků s poutky. Plášť vychází ze soudobé uherské módy, která sama napodobuje osmanské kaftany.

Srdce a mozek

V rakvi se dále nacházely i již zmíněné viscerální nádoby obsahující císařovo srdce (stejně jako v případě Ferdinanda I. a Maxmiliána II.) a nově i mozek. Stejně jako u Ferdinanda bylo srdce pohřbeno ve stříbrné pozlacené nádobě (původně zřejmě lékárenské dóze). U horního i dolního okraje běží nápis, který vysvětluje obsah nádoby, na dně je vyrytý vavřínový věnec se stříbrnickými puncy.

TIP: Rudolfova štola: Císařovo dílo, které dodnes bere dech

Pod rytinou je patrná rytina starší. Lze v ní rozeznat pozůstatky erbu s polovinou skákajícího lva v klenotu a letopočet 1577 (1597?). Rudolfův mozek byl uložen ve stříbrném džbánku s pokličkou a ouškem. Na výduti je rytina císařského orla, stejná je i na víčku, a pod ní je nápis HIERIN LIGT IHR MAYTT. GEHIRN. („V tomto leží mozek Jeho Milosti“). 

Orgány uvnitř nádob byly obalené rašelinou. Srdce se téměř zcela rozložilo, jen pod mikroskopem bylo možné pozorovat zbytky tkáně. Rudolfův mozek je seschlý do tmavých šupin. Obsah nádob se po průzkumu nevrátil do hrobu a je uložený v depozitáři. Má tvrdou, drobivou konzistenci a pronikavě zapáchá. Doufejme, že se v budoucnu podaří zajistit jeho důstojné a pietní uložení.