Rudá záře nad republikou: Jak únorový puč proměnil tvář Československa
Na konci druhé světové války to vypadalo, že Československo čeká návrat do demokratické Evropy. To se však příliš nepozdávalo domácím komunistům ani jejich sovětským nadřízeným. Státní převrat v únoru 1948 nakonec rozhodl o osudu naší země na dalších více než 40 let
Po druhé světové válce se Evropa rozdělila na dvě části. Vítězství Sovětského svazu nad nacismem posílilo komunistické strany všech zemí a ty se nyní za podpory světové supervelmoci draly k moci. Na územích osvobozených Rudou armádou začaly za různých okolností vznikat režimy úzce navázané na Sovětský svaz. Svou aktivitu posílili také českoslovenští komunisté.
Hluboké kořeny
Již v druhé polovině 19. století začaly na naše území pronikat marxistické myšlenky požadující zásadní společenskou proměnu směrem k rovnější socialistické společnosti. Hlavní nositel těchto idejí, sociální demokracie se dokonce před rokem 1914 stala nejsilnější politickou stranou u nás. Po první světové válce však došlo k zásadnímu rozštěpení této původně dělnické strany. Zatímco její konzervativnější část se postavila na stranu nové republiky, a dokonce se stala dlouholetou vládní silou, radikální levice požadovala následování vzoru Sovětského svazu a provedení okamžitého převratu. Spory nakonec vyústily v rozštěpení sociální demokracie a vznik Komunistické strany Československa (KSČ), protisystémové strany, kterou skrze Kominternu řídila Moskva.
Během meziválečného období se KSČ nepodílela se na vládě a pro svůj radikalismus nedokázala v parlamentě nacházet spojence. To se poněkud změnilo až v polovině 30. let, poté co Československo podepsalo spojeneckou dohodu se SSSR, když komunisté podpořili volbu Edvarda Beneše prezidentem. Vážný zlom představovalo vypuknutí druhé světové války. Od německé invaze do Sovětského svazu se čeští a slovenští komunisté stali důležitou součástí jak domácího, tak zahraničního odboje. Jejich prestiž ještě narostla díky jejich napojení na SSSR, jednoho z hlavních vítězů války a osvoboditele od německé okupace.
Svobodné volby?
Komunisté získali již na konci války významný vliv na vládě v zemi. V dubnu 1945 se ustanovila nová vláda levicového sociálního demokrata Zdeňka Fierlingera, v níž měli komunisté 8 křesel z celkových 25 (4 křesla dostali nestraníci, z nichž jeden byl prokomunistický Ludvík Svoboda, zbylých 13 křesel si rozdělily čtyři další politické strany). Došlo také k dohodě o chystaných volbách do Národního shromáždění 1946. V těch mohly na našem území kandidovat pouze vybrané politické strany sdružené v takzvané Národní frontě – KSČ, Sociální demokracie, Národní socialisté, Lidovci a slovenská Demokratická strana. Z voleb byly vyloučeny osoby obžalované (nikoliv odsouzené) z „provinění proti národní cti“ během války, kvůli čemuž se k urnám nedostaly celé široké vrstvy veřejnosti.
Volební klání s velkým náskokem ovládla KSČ, která v českých zemích získala neuvěřitelných 40,17 % hlasů. Překvapený prezident Beneš, který podle svědectví Karla Feierabenda očekával vítězství národních socialistů, měl údajně pronést: „Nemohl jsem poznat český lid!“ Národní socialisty totiž nakonec volilo o polovinu lidí méně, 23,66 %, lidovci dosáhli 20,24 % hlasů a sociální demokracii podpořilo 15,58 % voličů. Odlišně skončilo hlasování na Slovensku, kde s 62 % dominovala Demokratická strana, kdežto slovenští komunisté (KSS) získali jen 30,39 % hlasů. Dohromady tak KSČ a KSS obsadily 114 z 300 mandátů a spolu s 37 sociálnědemokratickými křesly měly v parlamentu nadpoloviční většinu jednoho hlasu.
Komunisté v čele
Po volbách vznikla nová vláda, v jejímž čele stanul předseda KSČ Klement Gottwald, straně se také podařilo ovládnout důležité posty včetně ministerstva vnitra, informací a skrze „nestraníka“ Ludvíka Svobodu i ministerstvo obrany. Kabinet provázely v průběhu roku 1947 rozepře mezi jednotlivými stranami. A nešlo o nic malého, v září přišly několika nekomunistickým ministrům balíčky s bombami. Policie nic nevyřešila, ale vyšetřování ministerstva spravedlnosti (vedeného národním socialistou Prokopem Drtinou) vedlo až ke krajskému výboru KSČ v Olomouci. Oproti tomu Sbor národní bezpečnosti (SNB) rozkryl údajné přípravy protistátního (a protikomunistického) puče a skladiště zbraní v Mostě.
Závažné provokace směřovaly proti Demokratické straně na Slovensku, jejíž členové byli bez důkazů obviňováni z kontaktů s luďáky. V rámci takzvané Nechanické kauzy zase policie protizákonně znemožnila konání selské jízdy – tradičních závodů spojených s někdejší agrární stranou.
Podobné incidenty právem vyvolávaly otázku, komu vlastně slouží bezpečnostní složky, zda státu, nebo komunistické straně. Národně socialistický poslanec Ota Hora varoval: „Nedopusťme, aby policejní sbory byly ovládány jednou stranou, protože to by byla cesta k policejnímu státu, soumrak demokracie, konec všech svobod.“
Krize graduje
Na jednání vlády 13. února 1948 se komunisté dostali pod palbu kritiky ze strany ministrů z ostatních stran. Především Drtina z ministerstva spravedlnosti ostře napadal poměry panující v bezpečnostních složkách státu. Ministři za KSČ s Drtinovou zprávou nesouhlasili a odmítli také návrh nekomunistických stran na vytvoření komise, která by vznesené stížnosti prošetřila. Zcela nečekaně se však jednání vlády zkomplikovalo ještě více.
Po Drtinově referátu zazněla čerstvá informace, že zemský velitel SNB v Čechách plukovník Jan Dybal právě odvolal ze svých funkcí osm oblastních či obvodních velitelů policie v Praze a přeřadil je do subalterních pozic. Vážnost situace podtrhl fakt, že jako z udělání nikdo z odvolaných policejních důstojníků nebyl členem KSČ, naopak mnozí z nich byli členy strany národně socialistické.
Zpráva vyvolala další vzrušenou debatu, která vyvrcholila usnesením vlády, aby ministr vnitra Nosek rozkaz plukovníka Dybala odvolal, celou akci zastavil a aby až do prošetření situace v policii neprováděl další změny na velitelských místech. Výjimečné na celé záležitosti bylo, že ministři demokratických stran se v tomto případě zcela shodli na společném stanovisku a komunistické vládní křídlo jednomyslně přehlasovali.
Demokratičtí ministři se rozcházeli s pocitem vítězství, který však netrval dlouho. Na příštím zasedání vlády 17. února zjistili, že ministr vnitra Nosek usnesení vlády nesplnil a na zasedání se nedostavil s tím, že onemocněl. Nekomunistické členy vlády to pobouřilo a požadovali okamžitou realizaci vládního usnesení, Gottwald však jejich požadavek odmítl. Nálada se vyostřovala, došlo na osobní urážky, a dokonce se schylovalo k fyzickým útokům. Ministři demokratických stran se poté dohodli, že se již dalšího zasedání nezúčastní, dokud ministr vnitra neprovede usnesení vlády.
Zástupci národněsocialistické strany Petr Zenkl a Hubert Ripka hned následujícího dne, 18. února, navštívili prezidenta Beneše. O této schůzce existují rozdílná svědectví. Podle Zenkla a Ripky prezident schválil jejich postup a vyzval je k neústupnosti. Dokonce prý souhlasil i s jejich plánem na podání demise, kdyby to bylo nezbytné. Beneš naopak později opakoval, že demise demokratických ministrů pro něj byla velkým překvapením. Skutečností je, že k ní nakonec došlo.
Když komunisté i nadále odmítali usnesení vlády o bezpečnosti uvést do života, rozhodli se ministři Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové a slovenské Demokratické strany odstoupit ze svých funkcí, a vyvolat tak předčasné volby. Došlo k tomu 20. února 1948.
Má vláda odstoupit?
Předáci demokratických stran předpokládali, že demisi celkem 12 vládních ministrů prezident Beneš buď vůbec nepřijme a celá akce jej přinutí vyvinout nátlak na Gottwalda, aby ustoupil. Nebo ji přijme, rozpustí vládu a vypíše nové volby. Komunisté však rozehráli vlastní hru. Na 21. února svolali na Staroměstské náměstí v Praze manifestaci, jíž se zúčastnilo na 40 000 lidí, podobné akce se pak konaly také v Brně, Ostravě nebo Plzni. V dalších dnech zorganizovali komunisté generální stávku, které se zúčastnilo 2 500 000 pracujících.
Policie zatkla několik členů národněsocialistické strany a 24. února zastavila vycházení novin Svobodné slovo. Rozhlas ovládaný ministrem informací za KSČ Václavem Kopeckým odvysílal po celé zemi Gottwaldův projev, ve kterém obvinil ministry v demisi z pokusu o rozvrácení Národní fronty a zároveň navrhl vlastní řešení: ať prezident přijme demisi odstoupivších ministrů a na jejich místa najmenuje jím navržené náhradníky.
Míč se nyní nacházel na Benešově straně hřiště a oba tábory se jej snažili naklonit svému řešení. Zatímco však národní socialisté a lidovci spoléhali na kuloární řešení, komunisté vsázeli na otevřený nátlak ze strany ulice i od svého zahraničního partnera Sovětského svazu. Další důležitou část strategie představovalo vytváření pátých kolon v konkurenčních stranách, které měly zpochybňovat rozhodnutí vedení a budit dojem rozpolcenosti. Tak například v Československé straně lidové se ustavil takzvaný akční výbor, v jehož čele stanuli komunističtí agenti Josef Plojhar a Alois Petr. Ti zpochybnili legální vedení strany v čele s Janem Šrámkem a proklamovali odhodlání co nejtěsněji spolupracovat s komunisty.
Noví páni země
Rozuzlení krize přišlo 25. února 1948. Prezident Beneš, zastrašený hrozbami vypuknutí občanské války i zahraniční intervence ze strany SSSR, nakonec přistoupil na návrhy komunistů. Vláda byla doplněna o prokomunistické osoby. Gottwald v odpoledních hodinách ve známém projevu oznámil prezidentovo rozhodnutí shromážděnému davu na Staroměstském náměstí – celou akci vysvětlil jako pokus reakce o uchopení moci. Ve večerních hodinách proběhla v Praze přehlídka Lidových milicí. Jediný odpor představovala demonstrace několika tisíc studentů, z nichž část byla zbita milicionáři a esenbáky.
V následujících dnech položili významní členové nekomunistických stran na protest své poslanecké mandáty, velká část z nich poté uprchla na západ. Ti, kteří to nestihli, jako například předseda lidové strany Jan Šrámek, skončili ve vězení. V noci z 9. na 10. března pak za záhadných okolností zahynul i jeden z ministrů, kteří odmítli podat demisi, Jan Masaryk.
Komunisté nezaháleli, již v květnu došlo ke změně ústavy a vyhlášení „lidově demokratické republiky“. Na konci měsíce pak proběhly volby, při kterých však voliči volili pouze společnou kandidátku národní fronty. Převzetí moci pak dokonalo zvolení Klementa Gottwalda novým prezidentem 14. června 1948.
