Rozvod po anticku: Jak se rozváděli staří Římané?

Prázdné fórum se noří do barvy soumraku a mramorové sloupy odrážejí kroky. Žena kráčí dosud jistě. Muž, k němuž se tiskne, ji zastaví a nervózně políbí na šíji. Potom se k ní nakloní a cosi jí neslyšně šeptá do ucha. Její výraz zkamení a ona propuká v pláč. Odvrací se od něj a oči zalité slzami upírá k bledé luně. Nikde nikdo. Jsou sami. Bez svědků jeho hanby a jejího ponížení. „Carvilie…“ prolomí žena tíživé minuty mlčení a promluví překvapivě pevným hlasem. Do tváře svého manžela se ale nedívá. „Je mi líto, že nám bohové nepožehnali dětmi. Ale bylo-li to jejich přání, jen těžko se mu můžeme protivit. Existuje snad nějaká další příčina tvého rozhodnutí? Byla jsem ti špatnou manželkou? Nedobrou přítelkyní?“

Vítr se opírá do mužovy vznešené tváře, v korunách vzrostlých stromů zašustí listy a několik se jich snese k jeho nohám. Carvilius Ruga na chvíli zaváhá. „Ne, ale... přísahal jsem,“ hlesne, dobře si vědom skutečnosti, že tento důvod nikdo jiný neshledá dostatečným a jeho jméno budou zasypávat výčitky ještě mnoho let po jeho smrti. 

Rozdělí nás pouze smrt?

Přestože manželství nenabývalo v Římě právního statusu, těšilo se poměrně silné sociální funkci a jako takové podléhalo mnoha konvencím vycházejícím z náboženství a starobylých zvyků. Svazek mezi mužem a ženou měla rozdělit jen smrt. Přesto se i ve starověkém Římě stávalo, že manželství muselo být rozvedeno. Jak? Překvapivě velmi jednoduše!

Rozvod nebo rozluku mezi manželi nazývali staří Římané divortium. K rozpadu manželství mohlo dojít vlivem smrti jednoho z manželů, nebo ještě za života obou právě rozvodem. Stejně jako zákon o manželství, který byl nazýván matrimonium, byl i zákon o rozvodech vcelku benevolentní a jedno i druhé vycházelo z oboustranné dohody mezi mužem a ženou. Rozvod probíhal formou rozvodového listu zaslaného druhé straně, nebo veřejným ukončením manželství prohlášeným před svědky. Stačilo pár nahlas pronesených slov, nebo několik vět na papíře a bylo hotovo. Realita se ale většinou od praxe dost odlišuje. A tak se to, co mělo být jednoduché a přímé jako římská silnice, ve skutečnosti zamotávalo do množství výjimek a prvotní významy se ztrácely v zákrutách a odbočkách života. Kvůli významné roli, kterou manželství ve společnosti Římanů hrálo, k rozvodům docházelo velmi zřídka.

Problém: bezdětnost

Píše se rok 230 před naším letopočtem, tedy přesně pět set dvacet tři let po založení Říma. V římských zákonech stále není ukotveno pravidlo, které by se týkalo ženina věna v případě rozvodu. Mimochodem, jako příspěvek ženiny rodiny na výdaje spojené se svatbou, společným bydlením nebo výchovou a vzděláním dětí, bylo věno zmiňováno už v Chamurappiho zákoníku a ve Starém zákoně. Dosud poklidné bezvětří v oblasti zákonů narušuje bezprecedentní případ rozvodu, kde se na poli soužití dvou lidí utká láska s pocitem povinnosti a věrnosti přísaze. Kdo zvítězí a komu osud předurčí roli poraženého? 

Na scénu dějin přichází vysoce postavený Spurius Carvillius Ruga nucený rozvést se s manželkou, kterou hluboce miluje a váží si jí pro její morální bezúhonnost a dobrou povahu. Důvod? Manželství zůstalo i po letech bezdětné. O manželce Carvilia Rugy toho příliš nevíme. Neznáme ani její jméno, jisté ale je, že děti nemohla mít ona a to pravděpodobně kvůli nějaké fyzické vadě.

Byl to ale důvod k rozvodu? Romulus, zakladatel Říma, údajně v otázce manželství a rozvodu určil důvody přesně tři. Pouze v těchto případech byl muž oprávněn k podání žádosti o rozvod bez nutnosti vyplatit manželce náhradu. A jaké? V prvním řadě nevěra, každý Říman přece touží po ctnostné a věrné manželce. Za druhé otrávení dětí, což může být vykládáno i jako záměrný potrat, protože v dětech pokračoval rod a byly tedy nutným předpokladem prosperity rodiny. Třetí důvod šel na věc ryze pragmatický: konec mohl nastat, pokud si manželka tajně nechala udělat další klíče od domu…

A zase ty peníze…

Carvilius Ruga nějakou dobu zastával úřad konzula a jako urozený občan musel složit přísahu, že se ožení pouze za účelem plození dětí! A tady leží jádro celého problém. Carvillius Ruga zavrhl ctnostnou ženu, která sice byla neplodná, ale její stav nebyl zákonným důvodem k rozvodu. Ona se žádného zločinu nedopustila. Ovšem vina neulpěla ani na bývalém konzulovi, který jednal v souladu se složenou přísahou. Tak na čí stranu se postavil zákon? A kde v tu chvíli stála spravedlnost?

TIP: Dokud nás smrt nerozdělí aneb Dějiny rozvodu v českých zemích

A také: měl Carvillius, tak jak to zákon v případě podání žádosti o rozvod ze strany manžela vyžadoval, odevzdat jednu část  svého majetku manželce a další část bohyni Ceres? On se přece ničeho špatného nedopustil! Jednal v souladu s přísahou. Druhým problémem bylo manželčino věno. Měla by buď žena, nebo její otec, požadovat věno nazpět vzhledem k tomu, že měla svědomí čisté? Tuto mezeru v římském zákoně nakonec soud vyřešil následovně: Carvilius nemusel manželce zaplatit vůbec nic a žena nemohla požadovat zpět své věno. Manželství bylo rozvedeno…