Rozum a módní cit: Spor o korzety

Dámy, které se korzetům vzpouzely, předcházela v lepším případě pověst výstřednic, v horším nekultivovaných divých žen. Navzdory většinovému názoru se již v průběhu 19. století začínaly množit varovné hlasy požadující návrat k rozumnému, zdraví prospěšnému stylu oblékání. 

Lákadlo na muže

Sufražetky neváhaly označit korzet za nástroj mužské nadvlády. Omezoval v pohybu i samostatnosti, činil z žen slabé, povolné loutky závislé na libovůli pánů tvorstva. Podle duchovních autorit marnivé zdůrazňování ženských křivek podněcovalo chlípné myšlenky a přispívalo k morální zkáze, lékaři zase zdůrazňovali rozmanitá zdravotní rizika. Význačný anatom William Henry Flower neváhal sepsat naučnou publikaci, v níž slovem i obrazem demonstroval škody, jaké dokáže dlouhodobé nošení korzetu napáchat na ženském těle. Korzetiéři naproti tomu vyzdvihovali estetický potenciál šněrovaček. Tvarovaly přece postavu žádoucím způsobem, zpevňovaly trup a udržovaly vzpřímený postoj, čímž naopak zdraví jasně prospívaly.

Mediální přestřelka mezi odpůrci a zastánci korzetů se vesměs odehrávala na stránkách britského tisku, počínaje tehdejšími ženskými magazíny přes lékařský časopis Lancet po prestižní The Times. Vrcholu dosáhla v šedesátých letech 19. století, kromě několika krátkodobých oděvních výstřelků však výraznější změny nepřinesla. Korzety dál svrchovaně vládly dámským šatníkům, konvence připouštěla volnější variantu pouze pro venkovní sportovní vyžití, například pro jízdu na koni či nověji na bicyklu. Módu nakonec nedokázalo pokořit nic jiného než zase jen nová móda. Tu přinesla změna společenského klimatu až v prvních desetiletích 20. století, kdy se na výsluní vrátila splývavá linie podtrhující přirozený ženský půvab.