Rozhodující koncil v Basileji: Velké politické vítězství husitů
Církevní sněmy v Kostnici a Basileji patří mezi velké události dějin pozdního středověku. Jsou to také jediné dva koncily, které se ve větší míře zabývaly českými otázkami
Sněm v Kostnici, ukončený roku 1418, vyřešil nejpalčivější záležitost, trojpapežství. Dosavadní tři papežové byli buď sesazeni, rezignovali nebo se jich stoupenci zřekli a koncil 11. listopadu 1417 zvolil novým a obecně uznávaným svatým otcem Martina V. Jenže zatímco jeden problém vyřešil, na druhý zadělal. Přívrženci reformního hnutí v Čechách a na Moravě byli pobouřeni upálením Husa a Jeronýma, odmítli je jako útok na Boží pravdu a neuznali ani koncilní zákaz kalicha. Tím se postavili proti celé západní církvi. To by ještě nic neznamenalo, „kacíři“ byli v dějinách církve vždycky. Jenže Čechové jako první „kacíři“ dokázali vzdorovat celé katolické církvi a té nakonec nezbylo nic jiného než zahájit vyjednávání.
Předtím totiž husité svedli o své náboženské ideje úspěšnou válku. Ta vyvrcholila rozprášením dvou křížových výprav v letech 1427 a 1431. Husitské „kacíře“ nejen, že nebylo možné porazit, ale ještě navíc sami podnikali loupežné výpravy, takzvané rejsy do okolních zemí. Římská církev se obávala, že husitské myšlenky nezůstanou omezeny jen na Čechy a Moravu. Pochopila, že se s husity musí nějakým způsobem smířit. Jejich záležitostí se tak musel zabývat další církevní sněm, ale už za úplně jiných podmínek než ten v Kostnici.
Druhý koncil za Alpami
Úloha ujmout se jednání s husity připadla sněmu, který se roku 1431 sešel ve švýcarské Basileji. Jednak proto, že sami husité považovali za partnera jedině koncil, nikoli papeže, jednak proto, že se sám koncil považoval za nejvyšší hlavu církve.
Již krátce po svém zahájení, v půlce října 1431, koncil pod dojmem porážky křižáků u Domažlic pozval k jednání české „kacíře“. Husitské strany na ně reagovali různě. Konzervativci pozvánku uvítali, táborité byli obezřetní, neboť nestáli o to, aby koncil z pozice církevní autority posuzoval jejich učení. Pokud měli do Basileje přijet, pak jedině tehdy, budou-li mít zaručenou bezpečnost a bude-li je koncil brát nikoli jako obžalované „kacíře“, ale jako partnery k diskusi.
Husité v čele s Prokopem Holým se proto sešli se zmocněnci koncilu v květnu 1432 v Chebu, aby domluvili podmínky jejich účasti (viz Soudce chebský). Sněm se však v žádném případě nehodlal kompromisem z Chebu řídit. Ze strany koncilu se tedy jednalo pouze o taktický manévr. Ve skutečnosti basilejští otcové předpokládali, že při samotném jednání se husité podřídí jejich vůli. Husité se naopak trochu naivně domnívali, že jakmile jim bude umožněno přednést své pravdy a doložit je z Písma svatého a praxe prvotní církve, koncil jejich pravdu uzná a provede jakousi nápravu.
Čechové v Basileji
Husitské poselstvo dorazilo do Basileje 4. ledna 1433. Jednání s husity trvala 51 dní, z nichž největší část zabraly disputace o čtyřech pražských artikulech. Artikul o laickém přijímání z kalicha hájil pražský teolog Jan Rokycana, o stíhání veřejných hříchů táborský Mikuláš Biskupec, svobodné hlásání slova Božího za sirotky Oldřich ze Znojma a chudobu kněžstva anglický husita Petr Payne.
Přestože se husité domnívali, že podle dohod z Chebu dokážou koncilu svou pravdu, nestalo se tak. Čechové tedy 14. dubna Basilej opouštěli bez konkrétních výsledků – obě strany se jen dohodly, že budou v jednáních pokračovat. Pro obě to bylo důležité: husité doufali, že dosáhnou uznání kalicha a dalších požadavků, koncil si zase uvědomoval, že přivedení českých „kacířů“ zpět do lůna církve by posílilo jeho pozici vůči papeži.
Jednání tak pokračovala na české půdě. 8. května 1433 dorazili legáti koncilu do Prahy. Tam sice odmítli husitům povolit všechny čtyři pražské artikuly, během soukromých rozhovorů s českými šlechtici ale připustili, že by sněm mohl Čechům povolit kalich.
Basilejská kompaktáta
Do diskusí výrazně zasáhla bitva u Lipan z 30. května 1434, která zlomila moc radikálních bratrstev a otevřela cestu k trůnu císaři Zikmundovi. Byl to on, kdo nejvíce tlačil na koncil, aby vyšel husitům vstříc, neboť ti podmiňovali jeho nástup na trůn svobodným podáváním z kalicha.
TIP: Král a kazatel: Příběh Jana Husa a krále Václava IV.
Za přítomnosti koncilních legátů, zástupců husitů i císaře byla nakonec 5. července 1436 v Jihlavě vyhlášena takzvaná kompaktáta, která povolovala laikům v Čechách a na Moravě přijímání z kalicha. Koncil ještě tato kompaktáta stačil 15. ledna 1437 potvrdit. V září téhož roku jej papež přeložil do Ferrary, což vedlo k roztržce. To, co se odehrávalo dál už byl příběh boje mezi koncilní a papežskou stranou o pojetí celé církve. „Česká otázka“ byla odsunuta do pozadí a nikdo se jí nezabýval – a snad právě to umožnilo nerušený rozvoj české kališnické církve.
Soudce chebský
Na předjednáních v Chebu roku 1432 žádali husité bezpečnostní glejty na cestu, na což koncilní vyslanci bez potíží přistoupili, neslýchaný byl ale další požadavek Čechů: aby rozhodčím ve sporných otázkách nebyla autorita koncilu, ale autorita církevní tradice, tedy „zákon Boží, praxe Krista, apoštolů a prvotní církve zároveň s koncily a svatými učiteli, kteří se na nich pravdivě zakládají“. Svědčí o velkém respektu koncilu k husitům, že jeho vyslanci v Chebu nakonec i tuto podmínku odsouhlasili. Na základě toho rozhodl srpnový sněm v Kutné Hoře, že se husité do Basileje vypraví.
Podle historiků nebyla vítězstvím husitů ani tak následná koncilní jednání, která skončila kompromisem, ale právě průlomový „soudce chebský“, protože poprvé v historii tu církvi nepřipadla role neomylného soudce, ale pouze jedné ze stran sporu. Pravda měla vyjít najevo ve svobodné diskusi.
