Rozervaná země: Původní reportáž o životě v dnešním Iráku

Káva voní ze všech koutů legendární kavárny Šabandar. Poprvé se její dveře otevřely před 107 lety a od té doby lidé z tamních oken sledují dějinné kotrmelce Iráku od konce britské správy přes pád monarchie až po dekády vlády Saddáma Husajna i chaos náboženských válek. Zmíněný podnik vždy představoval intelektuální centrum, kde se vedly vážné i nevážné rozpravy – a šlo také o důvod, proč v roce 2007 explodovalo před jeho dveřmi auto napěchované výbušninami a zemřelo přes sto lidí. Dnes v místě vládne klid a můžu si povídat s Abdulláhem (jeho jméno, stejně jako jména většiny ostatních osob v tomto textu jsem kvůli jejich bezpečnosti změnil).

„Život za Saddáma Husajna byl určitě lepší. Naše země byla bohatá, bezpečná a bez bombových útoků,“ vyjmenovává Abdulláh. „Zdravotnictví jsme měli zdarma, daně nízké a dnešní školství se s tím tehdejším vůbec nedá srovnat,“ pokračuje. Důvod totiž spočíval v ropě. Příjmy z těžby se na konci 70. let podílely na celkovém rozpočtu z 87 %. „Vždyť i západní země se Saddámem aktivně a rády obchodovaly,“ připomíná Abdulláh fakt, že Husajn dlouhou dobu zůstával partnerem mnoha vlád, přičemž po islámské revoluci v sousedním Íránu jej Západ podporoval také vojensky.

Režim brutální a stabilní

Situace se však zkomplikovala s íránsko-iráckou válkou, kterou Saddám Husajn vyvolal. Ekonomika se dramaticky propadla a země se ocitla na kolenou. „I tak bylo období jeho vlády bohatší a bezpečnější než to dnešní,“ trvá na svém Abdulláh a pokračuje: „Víš, problém nepředstavoval Husajn, ale Američané, kteří přišli po něm.“ 

Zmíněný sentiment uslyšíte od místních sunnitů často. Americká invaze rozbila křehkou stabilitu a uvolnila tak z láhve džina náboženské nesnášenlivosti, jež dostoupila vrcholu v éře šíitského premiéra Núrího Málikího. „Šíité se začali na sunnitech mstít,“ vysvětluje Abdulláh. „Všichni iráčtí vládci od vzniku nezávislého státu totiž pocházeli ze sunnitské menšiny, ačkoliv ta tvoří asi jen třetinu obyvatel.“

Alkohol z Kurdistánu

Ne každý však sdílí názor, že za Husajna bylo líp. „Můj život se vůbec nezměnil,“ odpovídá lakonicky taxikář Sami na stejný dotaz, který jsem položil Abdulláhovi. Volant drží dvěma prsty, zapaluje si jednu cigaretu za druhou a ladně s autem proplouvá bagdádskou špičkou. Kličkování ucpanými ulicemi se podobá baletu vyměřenému na milimetry. „Stejně jako tehdy musím mít dvě práce, abych se vůbec uživil,“ pokračuje. A podobně jako Abdulláh, i on viní ze současného stavu Američany a šíitskou vládu. Je sice rád, že násilí v Bagdádu utichlo, ale pachuť prý zůstala. „Vůbec Irák nepochopili a celé to tady zničili,“ hodnotí Sami situaci.

Podle něj bývala země svobodnější. „Věděl jsi, že se tady v Bagdádu dal normálně koupit alkohol?“ Dnes to prý jde také, ale mnohem komplikovaněji. „Musíš znát správné lidi,“ usmívá se s cigaretou v koutku a pokračuje: „Pití se pašuje z Kurdistánu a policie nad tím zavírá oči.“ Na černém trhu lze sehnat cokoliv, od drog přes alkohol až po prostitutky. „Jen je potřeba znát někoho důvěryhodného,“ usmívá se Sami.

Svaté město Karbalá

Procházím ulicemi Karbalá, nejposvátnějšího města šíitského islámu. Právě tady vypukla roku 680 bitva, jež přispěla k definitivnímu rozdělení islámu na dvě větve – sunnu a šíu. A přestože v globálním měřítku tvoří šíité minoritu zahrnující asi jen 10–15 % muslimů, v Iráku reprezentují dvoutřetinovou většinu. Po dekády však setrvávali v podřízeném postavení.

„Lidé z Bagdádu, obzvlášť sunnité, zapomínají dost rychle,“ reaguje můj průvodce Hasan na dotaz týkající se Husajnovy éry. „Oni se možná měli za tyranie dobře, ale my jako šíité jsme hodně trpěli.“ Za Husajna byla u moci sekulární sunnitská elita, sdružená okolo nacionalistické strany Baas, a Saddámova vnitřní politika stavěla na potlačování odporu – skutečného i domnělého. V žaludku mu proto leželi jak Kurdové se svými neustálými požadavky na větší autonomii, tak šíité hlásící se o podíl na moci. Po islámské revoluci v Íránu se Husajn obával hlavně vlivu tamních ajatolláhů na šíity v Iráku. „Desítky tisíc jich proto nechal deportovat,“ upozorňuje Hasan. 

Bitevní pole

V březnu 1991 se město Karbalá stalo jedním z epicenter iráckého povstání proti režimu oslabenému válkou v Zálivu a proměnilo se v bitevní pole mezi šíitskými rebely a Husajnovou Republikánskou gardou. Nepokoje však trvaly pouhé dva týdny, načež přišla Saddámova krutá pomsta. „Vojáci stříleli na prchající civilisty z vrtulníku. A boje se nevyhnuly ani svatým místům,“ ukazuje Hasan na otvory po kulkách v jednom ze sloupů svatyně imáma Husajna. Dnes však město opět kypí životem, a především mešity praskají ve švech. Plno je v nich i ve všední dny; ale na svátek Arba’ín, který připomíná právě mučednickou smrt imáma Husajna, se uvnitř nedá ani hnout, protože přijíždějí poutníci z celého světa. Loni dorazilo na zmíněný svátek do Karbalá neuvěřitelných 22 milionů lidí. 

Bezpečnost se velmi přísně hlídá. Poutníci musejí nejprve uložit zavazadla do skříňky, odevzdat boty do úschovy a poté mohou bosí vstoupit na měkké koberce svatyně, kterou zdobí zlato, miliony sklíček, mramor a azurově modré dlaždice. Čím blíž k Husajnově hrobce, tím víc se dav dostává do transu a člověk si připadá jako ve velké mlýnici. V jedné ze svatyň se na stěně nachází vyobrazení imáma Husajna v obležení nepřátelských vojsk. Hasan se u něj zastaví a skoro nábožně vypráví: „Takhle je to s šíity už tisíce let. Tyranie se opakuje a fanatici – v minulosti wahhábisté, dnes Islámský stát nebo al-Káida – na nás útočí znovu a znovu.“ Napadá mě dotaz i na fanatiky z řad šíitů, ale v jejich nejposvátnějším místě se neodvažuju zeptat… 

Vstříc Mosulu

Mosulu náleží v moderní irácké historii zvláštní místo. S 1,4 milionu obyvatel býval po Bagdádu druhým největším městem Iráku a šlo o největší sídlo v zemi, kterého se zmocnil Islámský stát. Jeho vyrvání z náruče uchvatitelů pak znamenalo ztrátu desítek tisíc životů a úplné zničení historického centra. Ačkoliv bitva o město skončila před sedmi lety, jeho starou část stále není bezpečné navštívit – dodnes tam potkáte týmy, které odstraňují nevybuchlou munici a dosud aktivní nástražné systémy. 

Na druhé straně řeky Tigris však začíná jiný svět: S průvodcem Omarem procházíme nasvícenou promenádou Corniche, kolem nás blikají světla zábavního parku, lidé posedávají v kavárnách, pokuřují šíšu a celkově panuje uvolněná nálada. Domy jsou tu nové a nablýskané, připadám si spíš jako v Jordánsku. Omar, s nímž zmíněnou pýchou severního Iráku procházím, tady nadvládu Islámského státu zažil. Do křížku se s ním však naštěstí dostal jen jednou. „Bylo to za sestřih vlasů, který vypadal moc západně,“ vypráví. „Zatkli mě a zavřeli na jeden den. Došlo i na mučení,“ říká tichým hlasem. „Nakonec mě ostříhali dohola a pustili.“

Pod vládou fanatiků

Omezení svobody péče o vlastní zevnějšek však představovalo tu nejmenší restrikci. Po obsazení města se uzavřely všechny školy, islamisté nedovolili jinou interpretaci vzdělání než prostřednictvím šaríi. „Moji univerzitu zavřeli a místo výuky angličtiny tam trénovali jejich bojovníci.“ Podle Omara byl tehdejší život naprosto odlišný a hlavně šedý. „Islámský stát nás vrátil zpátky v čase o dvě stě let,“ podotýká. Žádné kino ani jiná zábava, cizoložství se trestalo kamenováním a za homosexuální styk hrozilo svržení ze střechy vysokého domu. „Nesměli jsme používat telefon a k dispozici nebyl ani internet,“ dodává. 

Islámský stát se maximálně snažil omezit spojení s vnějším světem a nemyslitelné bylo i fyzicky město opustit: „Žili jsme tu jako ve vězení. Ven se dalo dostat jen pomocí pašeráků, ale na to neměla většina lidí peníze ani odvahu.“ Podle Omara se k islamistům často přidávali chudí a nevzdělaní. O to větší překvapení pak zažil, když v mladíkovi v černé uniformě na checkpointu poznal svého spolužáka: „Potkali jsme se náhodou, jen jsme se pozdravili, ale určitě mě poznal. Nakonec se během bojů o město odpálil.“ 

S Omarem se loučím u univerzity. Na závěr mě zajímá, zda si dokáže představit opětovný návrat Islámského státu. „V původní podobě už se nevrátí,“ odmítá rozhodně. Dokonce prý i ti nejzatvrzelejší, kteří islamisty zpočátku považovali za protiváhu k západnímu světu, se přesvědčili, že jde o zlo. Když kolem nás projíždí černé humvee elitních policejních jednotek SWAT, jež v osvobozovacích bojích pomáhaly, Omar podotkne, že znamenají záruku bezpečnosti. 

Pomník po útoku

Irácká republika je země rozdělená nejen nábožensky, ale také etnicky. Severovýchod plně ovládají Kurdové, a když přejíždím z Mosulu do Irbílu, zastavuje řidič zhruba v půlce cesty u dalšího z mnoha kontrolních bodů. Nad checkpointem vlaje obrovská kurdská vlajka a já musím předložit pas s iráckým vízem. Pro mě sice znamená vstup pouhou formalitu, ale Arabové z federálního Iráku musejí žádat o zvláštní povolení a čeká je zdlouhavá kontrola. Všichni ve sdíleném taxíku jsou Kurdové, takže za půl hodiny už pokračujeme dál.

Halabdža leží v úrodném údolí obklopeném ostrými štíty pohoří Hawraman a Ballanbo. A před necelými třiceti lety se ospalé městečko stalo dějištěm největšího útoku chemickými zbraněmi na civilní obyvatelstvo. Ačkoliv Husajn prováděl proti svým nepřátelům mnoho podobných výpadů, Halabdža se vymyká brutalitou i počtem obětí. Odhaduje se, že při útoku zemřelo pět tisíc lidí a dalších deset tisíc utrpělo zranění. „Ve městě nenajdeš rodinu, která by při masakru o někoho nepřišla,“ líčí Karwan, když míříme do památníku obětí. Procházíme kolem vystavené válečné techniky, jíž vévodí starý stíhací letoun MiG. „Tohle letadlo prý svrhávalo na Halabdžu chemické zbraně,“ doplňuje můj průvodce.

Vystavená oprátka

Halabdža ovšem tvořila jen malý střípek skládačky nazvané al-Anfal, tedy širokého plánu na postupnou eliminaci kurdských „rebelů“ a arabizaci vybraných oblastí s kurdským osídlením. „Kurdové se museli nuceně přesouvat do pouští v jižním Iráku, kde Husajn zřídil něco jako koncentrační tábory,“ vypráví Karwan. „Ale až do útoku na město jeho zvěrstva nikoho ve světě nezajímala.“ 

Autorem krutého plánu se stala Saddámova pravá ruka Alí Hasan al-Madžíd, přezdívaný „chemický Alí“. Extrémní brutalita mu vynesla trest smrti. A oprátka, na které ho v roce 2010 oběsili, je vystavena v památníku v Halabdže. Jedna z příčin Husajnovy averze vůči Kurdům spočívala v jejich touze po samostatnosti, či minimálně po široké autonomii. „A přesto se v Kurdistánu pořád najde dost lidí, kteří by ho chtěli zpátky,“ krčí rameny Azad, když probíráme život Kurdů nad šálkem čaje. 

Sedm Kurdistánů

Nicméně moji otázku ohledně kurdské nezávislosti Azad rezolutně odbude. „Nepřipadá v úvahu. V šesti zemích je sedm Kurdistánů, to se nikdy nestane. Vždyť jen tady v Iráku jsou dva,“ vypočítává se zdviženým obočím. Říká se, že Kurdové představují největší národ bez vlastního státu. V Iráku, Sýrii, Íránu, Ázerbájdžánu, Turecku a Arménii jich žije na čtyřicet milionů. Zmíněná situace vznikla jednoduše tak, že mocnosti po první světové válce vytyčily nové hranice bez ohledu na etnika obývající dané oblasti.

Irácký Kurdistán býval a dodnes je rozdělený. Zatímco sever ovládá Kurdská demokratická strana Iráku neboli KDP, věrná svým vůdcům z klanu Barzání, jih naopak řídí Vlastenecký svaz Kurdistánu alias PUK, založený Džalálem Talabáním. Navíc neexistuje ani společný kurdský jazyk: Blíž k syrským a tureckým hranicím uslyšíte dialekt kurmándží, zatímco směrem k Íránu převažuje sorání. A každý z nich dokonce používá jiné písmo – první zmíněný latinku a druhý arabské znaky.

Promarněné šance

V novodobé historii se obě strany účelově spojovaly a zase rozdělovaly podle svých aktuálních zájmů. Zatímco koncem 60. let irácký režim vyzbrojoval barzáníovce, Talabání získával zbraně z Íránu. V čase se přitom měnily i jejich vztahy ke světovým velmocem: V 70. letech provedl klan Barzání veletoč, odvrátil se od Sovětského svazu a začal spolupracovat s Američany v domnění, že získá větší vliv na íránského šáha. Během íránsko-irácké války, po šáhově svržení, udržovala strana PUK vztahy s Husajnem a KDP zase s Íránci.

„Příležitosti k získání samostatnosti se přece jen naskytly,“ uznává Azad. Došlo k nim po obou válkách, vždy když v Iráku neexistovala centrální vláda, tedy v letech 1991 a 2003. „Obě šance jsme ovšem promarnili.“ Ani podle Karwana není samostatnost a s ní také vyhlídky na lepší život na pořadu dne. „Vládne tu obrovská korupce, dochází k výpadkům elektřiny. Pokud chci kamkoliv cestovat, potřebuju vízum a hned jsem v podezření. Tahle země je v troskách,“ dodává smutně. Asi nejvýmluvněji hodnotí situaci taxikář v Soranu: „Chci odtud co nejdřív odejít.“