Rozdrobíme republiku: Jak si počínaly národy v mladém Československu?

V úterý 29. října 1918 vznikl Deutschböhmen se sídlem v Liberci, v dalších dnech Sudetenland na severu Moravy a Slezska s Opavou coby metropolí. Následovaly okresy či župy Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava) ve Znojmě a Böhmerwaldgau (Šumavská župa) v Českých Budějovicích.

Rakouští německy mluvící poslanci vytvořili již 21. října Prozatímní národní shromáždění a změnili název své země na Německé Rakousko. Zákonem z 22. listopadu začlenili do Německého Rakouska dvě provincie z Čech, kus Šumavy a Českého lesa, jižní Moravu, Brno, Jihlavu a Olomouc, „uzavřené německé oblasti“ župy bratislavské a průmyslovou oblast Ostravska. 

Začátkem listopadu přijel za členy Národního výboru do Prahy německý poslanec Rudolf Lodgman von Auen jako zemský hejtman provincie Deutschböhmen. Chtěl vyjednávat o soužití tohoto útvaru s Čechy. Švehla, Rašín, Stříbrný a Soukup ale jakékoli vyjednávání odmítli.

V německém pohraničí se brzy projevil nedostatek jídla a uhlí. Když tamní politici nezískali porozumění a zásoby v Praze, hledali je v Německu, stejně jako vojenskou pomoc. Poražená říše si však k jejich smůle nemohla dovolit komplikace. 

Začátkem listopadu propukly v Ústí nad Labem nepokoje. Když chaos neustával a vojsko z Německa nepřišlo, nezbylo „vládě Deutschböhmen“ nic jiného, než požádat o vojenský zákrok právě Prahu. Ta toho promptně využila a začala pohraničí obsazovat. Na některá místa vysílal Národní výbor vojsko, někde stačil jen oddíl četníků. Most se vzdal po noční palbě, jiná města hned po několika výstražných výstřelech. České vojsko postupně ovládlo i ostatní německé provincie. Menší boje proběhly o jihočeskou Kaplici a slezskou Opavu. Znojmo se vzdalo, když se na nádraží objevil pancéřový vlak. Do konce roku bylo české historické území pod kontrolou.

Poláci a Maďaři

V slezském Těšíně se ustavila místní polská vláda. V noci z 31. října na 1. listopad obsadily toto území dokonce polské vojenské oddíly.

Ani Maďaři se nechtěli „Horní země“, jak říkali Slovensku, vzdát. Rozhodnutí Dohody, aby odevzdali Slovensko Čechoslovákům, se rozhodně vzpírali. Ve druhé polovině listopadu proto československá armáda, posílená sokolskými oddíly a dalšími dobrovolníky, západní Slovensko obsadila. Nepadl jediný výstřel, protože unavení maďarští vojáci chtěli domů. Ostatní území však maďarská armáda stále držela.

Další vyjednávání o československo-maďarských hranicích probíhalo velmi složitě a nakonec je určila Versailleská smlouva. Začátkem prosince nařídil hlavní spojenecký velitel maršál Ferdinand Foch Maďarům, aby vyklidili Slovensko. Budapešť se však zdráhala. Na Slovensko proto musely odejít pluky italských legií, které pak 2. ledna 1919 obsadily Bratislavu.

Do 20. ledna ovládla 7. divize italských legií celou zemi. To už byl zplnomocněným ministrem pro Slovensko Vavro Šrobár. Vzhledem k trvalému odporu Maďarů proti odloučení „Horní země“ musely přijít na Slovensko další oddíly italských a francouzských legionářů, aby svou přítomností stabilizovaly situaci. Později bojovala československá armáda proti komunistům, kteří ustavili Maďarskou republiku rad a vzápětí i Slovenskou republiku rad.

TIP: Jeden národ Čechoslováků? Prezidentu Benešovi tato idea nevyšla

S Polskem se vleklo dohadování o Těšínsko déle. Koncem ledna 1919 tam vyslala československá vláda francouzské legie a prapory nově vytvořené armády – propukla „sedmidenní válka“. Probíhala krvavě, o čemž svědčí 44 mrtvých a 121 raněných československých vojáků. Není divu, že tato operace vyvolala na mezinárodní konferenci v Paříži nepříznivý dojem. Koncem února 1919 stanovila Dohoda prozatímní demarkační čáru, která spornou oblast rozdělila. Až v létě 1920 se ustavila definitivní československo-polská hranice.