Romanum Imperium: Fenomén jménem Svatá říše římská

O Vánocích roku 800 byl v chrámu sv. Petra v Římě korunován Karel Veliký císařem. Jeho říše byla ale už v roce 843 rozštěpena na východofranckou (budoucí Německo) a západofranckou (budoucí Francii). Přestože císařská koruna pak téměř sto let putovala z hlavy na hlavu, ztratila na území rozdrobeném na četná knížectví a království svůj význam. Karlova říše netrvalo dlouho, její legenda byla ale mocná. Kdekdo toužil jít v jeho stopách.

Ukázalo se, že je toho hoden Ota I. (912–973), který panoval nad východofranckou říší, ale také nad Lombardií a Lotrinskem a jehož autoritu posílilo vítězství nad maďarskými nájezdníky v bitvě na Lechu (955). Ota dovedně využil situace v Itálii a za pomoc, kterou poskytl papeži proti troufalému italskému králi Berengarovi, byl 2. února 962 korunován císařem v Římě. Co na tom, že si papež později uvědomil, že odměna za pomoc byla příliš štědrá. Běh událostí to už nemohlo změnit, císař získal formální moc i nad italskými státy.

Následník římského impéria

Udržet takový celek nebylo pochopitelně vůbec jednoduché a pro jeho zachování se symbióza náboženství a politiky velmi osvědčila, tam, kde docházely prostředky světské moci, měla slovo autorita církve. Otovi nástupci dělali všechno pro to, aby tato jednota nebyla narušena. Východofrancká říše se tedy přerodila v novou Říši římskou – Romanum Imperium. Začala se tak oficiálně nazývat až za panování Konráda II., prvního panovníka ze sálské dynastie, respektive od roku 1034. V 11. století také říše dosáhla maximálního rozsahu, a to když Konrád II. ovládl burgundská území za Rýnem (později Arelatsko), když bylo připojeno Braniborsko a Pomořany.

Od roku 1002 byly za součást říše pokládány poprvé také Čechy. Tehdy Vladivoj, dosazený na český knížecí stolec Boleslavem Chrabrým, zřejmě ve snaze upevnit své nejisté postavení přísahal v Řezně věrnost císaři Jindřichovi II., a ten mu obratně dal Čechy v léno. Morava, jakmile ji kníže Oldřich (1012-1034) natrvalo připojil k Čechám, vplynula do říše spolu s nimi, podobně později získaná Lužice a Slezsko.

Svatá říše

Neuplynulo mnoho vody a papežům se přestávalo líbit, že nemají svobodu jednání, jakou by chtěli, zejména že je nemyslitelné, aby císař dosazoval církevní hodnostáře. Války mezi ambiciózním papežem Řehořem VII. a Jindřichem IV. vešly do dějin jako boj o investituru. Po padesáti letech skončil zápas v roce 1122 Wormským konkordátem, jímž došlo k oddělení církevní a světské moci v říši. Preláti už nebyli „úředníky“ císaře. Starý systém, který založil Ota I., kdy se moc panovníka opírala o církev, se rozpadl. Nato Fridrich I. Barbarossa (1152–1190) začal systematicky budovat síť lenních vztahů, do níž začlenil i služebníky církve, říše dostala pro jistotu přívlastek sacrum – začala se nazývat svatou, aby se zdůraznil její vztah k církvi. Od 15. století se užíval rozšířený název Svatá říše římská národa německého, který se ale zprvu vztahoval jen na Němce, od 17. století byl víceméně chápán jako název celé říše. 

Císařská moc slábla a rostla moc říšských knížectví, která ale netoužila po suverenitě a chápala sílu celku. Pravidla uvnitř stanovila Zlatá bula (1356). Z říše se postupně stávala organizace federativního  rázu, což potvrdila volba Karla V. císařem v červnu 1519. Když se prý tento král španělský, vévoda burgundský a arcivévoda rakouský uvolil mluvit německy, dopouštěl se hrubých chyb. No co. Jeho jméno Němcům připomínalo Karla Velikého, za hlasy říšským knížatům dobře zaplatil a hlavně slíbil, že bude pouhým předsedajícím asociace jednotlivých knížectví. Vždyť konkurentem Karla V. byl tehdy francouzský král František I. toužící po císařské koruně! A to přece nemohli Němci dopustit, aby se císařství přeneslo z Německa do Francie. Vestfálský mír roku 1648 moc císaře omezil ještě víc – vládcové jednotlivých částí Svaté říše měli napříště právo vládnout na svém území „cuius regio, eius religio“ – čí země, toho náboženství. 

Imperiální epopej

„Lutherův triumf a volba Karla Pátého jasně prokázaly, že se německý národ plně rozvinul,“ uvádí Francis Rapp ve své knize Svatá říše římská národa německého. „Pociťoval, že říše je jeho posláním. Ta ze seskupení různých etnik vytvořila jeden lid; imperiální epopej dala vzniknout této jednotě… Říše stála u zrodu německého národa… Na úsvitu novověku měl každý Němec dvě vlasti: jednou z nich byla otčina, v níž se odehrávala jeho každodenní existence … druhou patria communis (společná vlast), Reich, říše, která byla svědkem velkých dnů, dnů ponurých i slavných.“

TIP: Proč padla mocná impéria: Římská říše, zaniklá chlouba starověku

Svatá říše římská trvala 844 let. Formálně zanikla roku 1806, kdy se Habsburk František II. po porážce říšských armád v bitvě u Slavkova vzdal titulu římský císař a rozhodl se nadále užívat titulu císaře rakouského. Rozsudek smrti říši podepsal Napoleon, když brzy nato vytvořil Rýnský spolek, do nějž vstoupily země na západním území říše.