Rodinné tragédie srazily Sissi na kolena: Realita měla k pohádce opravdu daleko!
Zatímco filmy líčí život císařovny Alžběty jako pohádkovou romanci, ve skutečnosti byl její osud kombinací úzkosti, bolesti a nenaplněných tužeb
Dne 10. září 1898 odpoledne přistoupil u mola Ženevského jezera anarchista Luigi Lucheni mlčky ke starší dámě v černém a vrazil jí do srdce trojhranný pilník. Nezavraždil však vlivnou panovnici, ale excentrickou, unavenou a těžce depresivní stárnoucí ženu, jež se pokud možno stranila všech lidí a kterou nikdo nebral vážně.
Těžce zkoušení rodiče
Sňatek Františka Josefa I. s Alžbětou představoval jedenadvacáté spojení mezi Habsburky a Wittelsbachy. Naštěstí se na jejich dětech rodové zatížení neprojevilo. Císařovna porodila během čtyř let tři děti: Žofii (1855–1857), Giselu (1856–1932) a Rudolfa (1858–1889), později přišla na svět Marie Valérie (1868–1924).
U prvního dítěte si proti vůli tchýně prosadila, aby maličká Žofie doprovázela rodiče na cestě po Uhrách. Jenže dcerka zemřela a tchýně vmetla Alžbětě do tváře, že své dítě zabila. Císařovna byla šokována.
Vůči dědici říše – Rudolfovi se chovala velmi chladně a lhostejně, ponechala ho v péči arcivévodkyně Žofie, rezignovala a více citu projevovala svým papouškům a psům než synovi. Rudolf zdědil po bavorských předcích inteligenci a citlivost, ale matku vlastně neznal a s otcem si nikdy nerozuměl. Odmalička se musel připravovat na vojenské povolání. V důsledku toho „vykazoval zřetelné příznaky pro hospitalizaci: chorobně vystupňovaný strach, častou nečestnost a často blouznivě tvrdohlavou, až vnucující se lásku k některým lidem“.
Teprve v roce 1865 matka zasáhla a přísné vojenské vychovatele nahradili liberální učitelé. Rudolf si osvojil jejich názory a po celý život se kvůli tomu dostával do sporů s konzervativními členy arcidomu a dvora. Avšak studium milovaných přírodních věd mu otec zakázal, místo toho ho pověřil velením v armádě a záměrně ho držel stranou vysoké politiky.
Roku 1881 se Rudolf oženil s belgickou princeznou Stefanií, s níž si ale nerozuměl, takže vyhledával přátelství jiných žen. Zklamání z „prázdného“ života, vážné onemocnění, deprese, alkohol a drogy zhoršily jeho duševní stav natolik, že v roce 1889 zastřelil sebe i svou milenku baronku Mary Vetserovou.
Narušená psychika
Synova sebevražda znamenala pro císařovnu Alžbětu další šok, z něhož se již nikdy nevzpamatovala. Po Rudolfově smrti nosila výhradně černé oblečení a ještě více se vyhýbala Vídni. „Vznešená paní prý zestárla. Mnoho pláče a stále se poddává hloubání nad případem, dělá si výčitky a přisuzuje zděděné wittelsbašské krvi duševní pomatenost svého politováníhodného syna.“
Alžběta, která se o svého syna nestarala, ani ho nemilovala, dokud byl ještě čas, si ho po smrti přetvořila v modlu. Její dcera komentovala matčin stav slovy: „(…) hluboký smutek, který mamá přepadal dříve jen čas od času, ji teď už neopouští. Nemá už vůbec jasný pohled – všechno je temné, bezútěšné.“
TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi
Historička Hamannová se k problému císařovnina zdraví vyjádřila: „Alžbětino dědičné zatížení byla – podobně jako u jejích sester – jednoznačně melancholie: beznaděj, sklon k samotářství, deprese, strach z lidí. Alžběta se snažila čelit tomuto trápení tělesným posilováním a především každodenními usilovnými pochody, které trvaly celé hodiny a jež podnikala za každého počasí a v rychlém tempu.“
Jiný historik byl přesvědčen, že měla mentální anorexii, která se projevovala nepřiměřeným nechutenstvím, často i odmítáním sexuality a snížením tělesné i duševní aktivity a stability. Byla psychicky narušenou nešťastnou ženou a pravým dítětem období zvaného „Fin de siècle“, plná nervozity a přecitlivělosti.
