Rodící se Československo muselo v roce 1918 bojovat s německými separatisty

Kritikové nového státu o Československu přezíravě říkali, že je to Rakousko-Uhersko v malém. Vedle početných Němců byli v jeho hranicích doma Maďaři, Poláci, Rusíni, Židé, a dokonce i Rumuni. Podle sčítání lidu v roce 1921 se 3 123 000 československých občanů, tedy 23,4 % veškeré populace, hlásilo k německé národnosti. Obývali převážně pohraniční oblasti státu, nemálo jich však žilo i ve vnitrozemí – v Praze, Brně, Jihlavě, na Vyškovsku a na jiných místech nového Československa.

„Lide československý, tvůj odvěký sen stal se skutkem! Samostatný stát československý vstoupil v život,“ těmito slovy začínalo provolání, které Národní výbor vydal po osmnácté hodině dne 28. října 1918. V ulicích vyhrávaly kapely, pochodovaly slavnostní průvody, sokolové drželi stráže na důležitých místech, z veřejných budov padaly plechové tabule s rakousko-uherským státním znakem.

Deutschböhmen a další

Němci žijící v českých zemích přijali tento vývoj s rozpaky a překvapením. Jejich poslanci, zdržující se ve Vídni, se sešli hned 29. října k poradě. Ani oni nechtěli Rakousko-Uhersko, ale rovněž život ve státě, v němž by měli většinu Češi, pro ně byl naprosto nepřijatelný. Většina jich byla přesvědčenými německými nacionalisty a jejich cílem bylo vytvoření velkého Německa, v němž by své místo měly i ty části habsburské říše, v nichž se hovořilo německy. Proto se němečtí poslanci usnesli, že oblast severních Čech, osídlená jejich krajany, se odděluje od ostatních částí Království českého a jako samostatná jednotka, nazvaná Deutschböhmen – Německé Čechy – se připojuje k novému rakousko-německému státu. Ten němečtí nacionalisté vyhlásili již 21. října 1918 pod názvem Republik Deutschösterreich/Deutsch­böhmen měly mít vlastní zemský sněm a vlastní vládu se sídlem v Liberci, v čele provincie měl stát zemský hejtman. 

Následujícího dne, 30. října 1918, proklamovali vytvoření další podobné provincie, nezávislé na novém československém státu, Němci ze severní Moravy a Slezska. Nazvali ji Sudetenland a sídlem jejích orgánů se stala Opava. To však ještě pořád nebyl konec: jen o málo později vyhlásily nezávislost provincie Deutschsüdmähren – Německá jižní Morava – se sídlem ve Znojmě, a pak ještě Böhmerwaldgau v jižních Čechách.

Pro českou politickou reprezentaci byly podobné kroky naprosto nepřijatelné. Ve stejném duchu telegrafoval již 29. října 1918 Tomáš Garrigue Masaryk Edvardu Benešovi: „Musí se vyjednávat s našimi Němci, aby přijali náš stát, který nebude výtvorem nacionalistickým, ale moderní, pokrokovou demokracií.“ 

Boj o pohraniční oblasti

Když čeští politikové pochopili, že německá reprezentace ruku podanou ke spolupráci nepřijme, rozhodli o obsazení pohraničních oblastí vojenskou silou. V polovině listopadu 1918 začalo tažení rodící se československé branné moci do oblastí s německým obyvatelstvem. Město za městem, okres za okresem přecházely do správy mladé Československé republiky. Jen ojediněle došlo k menším srážkám mezi Volkswehrem – ozbrojenou mocí německých vzbouřenců – a československými jednotkami. Největší potyčka se odehrála 29. listopadu 1918 u Mostu, ale i tam byl po noční přestřelce německý odpor zlomen a příštího dne na radnici zavlála československá vlajka. V bojích ovšem padlo 10 lidí – devět Čechů a jeden Němec.

Vedoucí představitelé všech čtyř sudetoněmeckých provincií, jež právě obsadila československá armáda, uprchli do zahraničí, především do Německa a do Rakouska. Tam zakládali „sudetoněmecké batalióny“, které jim měly umožnit návrat zpět. Využí­vali každé příležitosti, aby sudetoněmecké obyvatelstvo radikalizovali, vyvolávali jeho nespokojenost a podněcovali je k odporu. Hrozilo, že dojde k výbuchu.

Nešťastný 4. březen 1919

Příležitost na sebe nedala dlouho čekat. V Rakouské republice proběhly 16. února 1919 první volby do Národního shromáždění. Vůdcové sudetských Němců chtěli, aby proběhly také v československém pohraničí, aby do vídeňského parlamentu směli volit i oni. Vláda v Praze tomu však udělala rázně přítrž, což je velmi rozhořčilo. Proto 4. března 1919 vyhlásily všechny německé politické strany v Československu – včetně sociální demokracie – generální stávku.

Do ulic většiny měst v pohraničí vyrazily zástupy nespokojených lidí. „Nepřivádí nás sem nenávist proti českému národu,“ řekl při demonstraci v Teplicích zástupce hejtmana zlikvidované provincie Deutsch­böhmen a předseda Německé sociálně demokratické strany v ČSR Josef Seliger. „Vede nás sem dnes jen láska k našemu národu, k naší svobodě a k našim právům. Chceme vytrvat v našem boji o právo na sebeurčení. Chceme s vámi, německými Rakušany, společně pochodovat do velkého, svobodného, socialistického Německa!“

TIP: Historie jednoho pojmu: Odkud se vzalo slovo Sudety?

Navzdory těmto slovům v průvodech zaznívala převážně protičeská hesla, nadávky na adresu Čechů a nové Československé republiky. Armáda, pověřená udržením pořádku a bezpečnosti, proti bouřícím zástupům zasáhla. Z řad demonstrantů vyletěly kameny, vojáci odpověděli střelbou z pušek. Na dlažbě zůstali ležet mrtví a ranění. České zdroje hovoří o 40 mrtvých na německé straně, Němci sami uvádějí 54 mrtvých a 104 zraněných.